„Uši mi otevřela až nahrávka Roberta Huga z roku 1999. Komorní orchestřík se krásně doplňoval s dřevěnou barvou dobových varhan a sólisté předváděli umění, které do té doby česká hudební pedagogika skoro neznala: frázování.“

„„Rybovka se nezkouší“, dozvěděl jsem se při domlouvání termínu na zkoušku.“

„Kolik Čechů dokáže plně vnímat komplexní hodnotu Novosvětské nebo Mé vlasti? Ale Rybovka je tu pro všechny.“

Bývaly doby, kdy jsem Rybovku fakt neměl rád. Ječící sborové soprány, ploužící se orchestr se spoustou nástrojů, které neměly co na práci, a sóloví pastýři, zjevně nepocházející z naší domoviny, akcentující nikoli první, ale poslední slabiky slov, třeba ve větě „To musí něco znamenáááát!“ O historicky poučené interpretaci jsme tehdy věděli jen z doslechu jako o zajímavém experimentu, nejmodernější nahrávky, které jsme měli k dispozici, byly ty Schreierovy s Bachovými Pašijemi a Mší h moll. Stejně mě ale mohlo už tehdy napadnout, že chyba nebyla v Rybovi, ale v interpretech. Alespoň mi mohlo dojít, že tak velký ansámbl by se na rožmitálský kůr asi nevešel, takže skladba v originále nutně musela znít jinak.

Uši mi otevřela až nahrávka Roberta Huga a Capella Regia Musicalis z roku 1999. Komorní orchestřík se krásně doplňoval s dřevěnou barvou dobových varhan. Třídobé sólistické pasáže do nekonečna opakující čtyři tóny nad stále stejnou harmonickou kadencí se roztančily v tempu menuetu. A hlavně, zpívalo se tam česky, pospíchalo se k Betlému, nikoli k Betlémůůů, místu svatémůůů. Jaroslav Březina, Gabriela Eibenová, Michal Pospíšil a Magdalena Kožená předváděli umění, které do té doby česká hudební pedagogika skoro neznala: frázování.

Před dvěma lety udělal Vojtěch Spurný novou kritickou edici České mše vánoční. Originální partitura se nedochovala, Vojtěch tedy vyšel z nejstaršího opisu. Vycítil jsem, že nadešel nejvyšší čas se Rybovce omluvit, a rozhodl jsem se provést ji se svým souborem Gaudium Pragense. Zpívají v něm zkušení amatéři, ale orchestr máme profesionální. A tam nastal u některých jedinců problém. „Rybovka se nezkouší“, dozvěděl jsem se při domlouvání termínu na zkoušku. Prosadil jsem si ji a dobře jsem udělal. Bylo potřeba vysvětlit, proč se to má dělat jinak „než vždycky“, proč je to tak rychle, když je tam napsáno Andante, a proč tam chybí ty dva klarinety. Nakonec to ale dobře dopadlo. Amatéři i profesionálové dospěli ke společnému názoru, že takhle je to dobře, že Rybovka není chudokrevný romantismus, ale noblesní, svěží klasicismus, navíc chytře napsaný inteligentním skladatelem.

Rybova mše je národní poklad. V české klasické hudbě nemáme moc skladeb, které jsou milovány celým národem. Kolik Čechů dokáže plně vnímat komplexní hodnotu Novosvětské nebo Mé vlasti? Ale Rybovka je tu pro všechny. Pokud se národní vlna laxnosti vůči vážné hudbě bude dále šířit, tahle zdánlivě naivní skladbička může být poslední, kdo jí bude úspěšně vzdorovat.