„Bylo znát, že si členové Bennewitzova kvarteta s vynikající Ludmilou Peterkovou sedli. Jejich pojetí bylo jednotné a o inspirativní momenty nebyla nouze.“

„Právě ona „normálnost“, v tom nejlepším možném smyslu slova, nechala vyniknout pravé poselství, které publiku umělci tlumočili.“

„Je hřejivé, že v době, kdy je často jakákoli výrazná odlišnost téměř podmínkou úspěchu, Bennewitzovo kvarteto dělá solidní mezinárodní kariéru se svým zdravým a skromným přístupem k věci.“

Musím se přiznat, že jsem v koncertní síni v roli posluchače dobrých pár týdnů nebyl. Poslední dobou kvůli mnoha pracovním povinnostem často zanedbávám koncerty, které bych navštívil rád. Jsem proto šťastný, že jsem si 10. dubna udělal čas a vyrazil do koncertní síně sv. Šimona a Judy. Podle zákona schválnosti, který funguje i na hudební scéně, bylo toho dne v Praze více zajímavých koncertů (což je ale potěšující fakt vypovídající o vysoké kulturní úrovni našeho hlavního města). Nakonec jsem se rozhodl pro koncert v rámci abonentní řady Pražského komorního orchestru věnovaný komorní hudbě. Ludmila Peterková a Bennewitzovo kvarteto jsou zárukou kvalitního poslechu, stejně tak jako jména skladatelů na programu – Mozart a Kukal.

Že budu spokojený a koncert se mi bude líbit, jsem předpokládal. Celý večer ale předčil má očekávání. Odcházel jsem s pocitem radosti z hudby. Překvapením byla i akustika sálu. Jako klavírista mám k tomuto prostoru vztah opatrný. Zvuk smyčců i klarinetu byl však krásně kompaktní, a i ve virtuózních pasážích Kukalova Clarinettina zcela zřetelný.

Nejsem erudovaný recenzent a nemám proto ambici podrobně rozebírat výkon. Dovolím si tedy jen vyzdvihnout ta největší plus, která jsem jako komorní hráč vnímal – dokonalá souhra, precizní intonace a nápaditá práce s charaktery. O technické bezchybnosti, virtuozitě a umělecké kvalitě všech zúčastněných snad není potřeba mluvit. Bylo znát, že si členové Bennewitzova kvarteta s vynikající Ludmilou Peterkovou sedli. Jejich pojetí bylo jednotné a o inspirativní momenty nebyla nouze. Důkladnější rozbor přenechávám tímto povolanějším a dostávám se k tomu, o čem chci psát.

Musel jsem se hned po závěrečném potlesku sám sebe ptát, čím to bylo, že na mě koncert působil tak pozitivně. Bylo to více než jen potěšení z výborně zahrané krásné hudby. Pocit radosti byl hlubší než jen profesionální uspokojení. Myslím, že odpověď na mé vnitřní dotazování má co do činění se zdravým a přirozeným přístupem všech umělců na pódiu. Jsem typ člověka, který rozhodně nevyhledává extrém. Bráním se mu ve svém hraní, v životě, a i své studenty vedu k oné pověstné „zlaté střední cestě“. Uvědomuji si však rizika tohoto počínání a často pochybuji, zda se ubírám správnou cestou, zda přeci jen můj přístup k umění není vlastně málo umělecký. Utěšuji se tím, že jako interpret přeci nemusím být tím revolucionářem, inovace se očekává spíše od skladatelů. A ve středu večer jsem získal zase jeden kladný argument pro své směřování. Právě ona „normálnost“, v tom nejlepším možném smyslu slova, nechala vyniknout pravé poselství, které publiku umělci tlumočili. Upřímnost projevu byla odměněna skutečně nadšeným aplausem a lidé z koncertu odcházeli ve výborné náladě.

Je hřejivé, že v době, kdy je velice často jakákoli výrazná odlišnost téměř podmínkou úspěchu, Bennewitzovo kvarteto dělá solidní mezinárodní kariéru se svým zdravým a skromným přístupem k věci. Jejich Mozart je stylový, ale bez ideologické snahy o „autentickou“ interpretaci. Hudba v jejich podání plyne přirozeně, není potřeba upozorňovat na sebe vymyšlenou agogikou. Souhra je naprosto precizní, přístup k partituře zodpovědný, ale nechybí prvek, který speciálně v komorní hře považuji za klíčový, momentální inspirace. Dramaturgii pojali nápaditě a vtipně, přitom nijak provokativně. To samé se týká i vystupování, neboť optický dojem není podle mého názoru možné na koncertě ignorovat. Chovají se na pódiu mile, otevřeně, bez patosu, ale zároveň bez podbízení se či falešné bodrosti. K tomu ladí i klasické společenské oblečení moderního střihu. A přesto, nebo spíše právě proto, jsem zažil neobyčejný večer, na který budu dlouho a rád vzpomínat.

Jedno z mých novoročních předsevzetí bylo nepodporovat všudypřítomnou slovní inflaci nadužíváním superlativů. Takže závěrem jednoduše děkuji za krásný hudební zážitek. Chvála zdravé hudbě!

Foto: Petra Hajská