„Ančerlova typologie koncertních návštěvníků obstojí i po padesáti letech.“

„Jeho mobil svítil do tmy, z balkonu to musel být úchvatný pohled.“

„Nagelovaní muži nečekali na přídavek a vyrazili do salonku určeného pro zachránce planety.“

Není daleko doba, kdy si místo papírového programu koupíme licenci k online verzi obohacené o videa, rozhovory a bůhví co ještě. Zdaleka už výjimkou není, že na mobilech můžeme pomocí speciální aplikace sledovat např. titulky k opeře. Nepříjemnou daní moderních technologií jsou ovšem ti, co si chodí na koncerty psát maily či smsky nebo surfovat po netu. Právě nad nimi se zamýšlí ombudsman Českého rozhlasu Milan Pokorný.

V dubnu 1967 vedl hudební publicista Ivan Medek před mikrofonem Československého rozhlasu jeden z rozhovorů s dirigentem Karlem Ančerlem. Obvykle spolu pro rozhlas mluvili o závažných otázkách interpretačního pojetí, o zkušenostech se zahraničními orchestry, ale tentokrát učinili výjimku a povídali si o tom, jak pan dirigent vnímá při koncertech to, co se děje za jeho zády. Ančerlova typologie koncertních návštěvníků obstojí i po padesáti letech: stále se v hojném počtu vyskytují kašlalové, předzpěváci, dirigenti, spáči, staromilci a astronauti. První čtyři netřeba vysvětlovat. Staromilci pan dirigent nazýval lidi, kteří uznávají hudbu napsanou maximálně do první světové války, naproti tomu astronauti podle něj žijí v hudební budoucnosti a uznávají jedině hudební experimenty, čím divočejší, tím lepší.

Řeč byla ještě o znalcích s partiturou, kteří si v ní pečlivě ukazují prstem. Ty dnes už na koncertech nepotkáte. Jejich místo zaujal nový typ, který Karel Ančerl nemohl klasifikovat a zařadit do své sbírky. Jsou to burzovní makléři a náčelníci generálních štábů. Žasnu nad jejich oddaností řemeslu, když do poslední chvíle, než dirigent zvedne taktovku, kontrolují na mobilech aktuální vývoj a dávají svým lidem pokyny, aby dali miliardu do zinku, prodali všechno guáno a zkontrolovali výfuky u mezikontinentálních raket.

Jeden z koncertů Pražského jara jsem spolu s velkou částí pražské burzy strávil v děsu z ekonomického armagedonu. Děkoval jsem bohu, že vnuknul dramaturgům koncertu myšlenku zařadit svitu o řadě částí, protože ti nebozí mladí muži s nagelovanými vlasy využili každé pauzy mezi větami, aby zjistili, kam se svět řítí, a naklepali příslušné pokyny k odvrácení katastrofy. Jejich zachmuřené tváře nevěstily nic dobrého a já se hrozil chvíle, až koncert skončí a začne noc, která změní naše životy. Situace se evidentně zhoršovala každou minutou, protože mnozí z těch mužů odhodlaných zachránit, co se dá, se rozhodli k oběti nejvyšší. Poháněni dramatickou hudbou, která spěla do finále, vytáhli své přístroje a začali řídit svět online. Jednoho z nich jsem měl vedle sebe, jeho mobil svítil do tmy a vytvářel tak v sále článek řetězu, který nás všechny měl spasit. Z balkonu to musel být úchvatný pohled. Navzdory vychování jsem nevydržel to napětí a pohlédl jsem mu na displej. Mohlo mě to napadnout, celá konverzace byla šifrovaná. „Ty vole, pruda, ale zejtra to sdýlujem.“

Koncert skončil, nagelovaní muži nečekali na přídavek a vyrazili do salonku určeného pro zachránce planety. Nevýslovně se mi ulevilo. Sice netuším, co se ten večer hrálo, ale co na tom. Budoucnost byla zachráněna.