sobota, 02 květen 2020 13:15

Radek Baborák vzpomíná na Jana Musila:
Nikdy nás neomrzelo spolu hrát

Autor:

„Studijní léta v Praze na Konzervatoři jsme prožívali v porevolučním kvasu opravdu radostně a bouřlivě.“

„Honza byl to, čemu se říká srdcař.“

„Budou to stovky lidí, kteří nikdy nezapomenou na jím pořádané Zjefteky.“

 

112

 

Jen odchod opravdu výjimečného člověka dokáže vyvolat takovou vlnu emocí, jaká se od posledního dubnového dne vzdouvá na sociálních sítích napříč hudebními kruhy. Nečekaně zemřel skvělý hornista Jan Musil. V šestačtyřiceti letech. Jinak plný sil. Možná ani netušil, jak moc je oblíbený a milovaný. Ze všech stran přicházejí nevěřícné reakce a vyznání. Osobní vzpomínku na něj napsal pro KlasikuPlus.cz jeho blízký přítel a kolega Radek Baborák.

S Honzou Musilem jsem se seznámil na soutěžích LŠU někdy v letech 1986-88, kdy jsme proti sobě stáli jako zástupci hornových tříd zapálených profesorů - on od profesora Josefa Brožka z Havlíčkova Brodu a my z Pardubic. To bylo naposledy, kdy jsme hráli „proti sobě“. Pak už následovala studijní léta v Praze na Konzervatoři, která jsme prožívali v porevolučním kvasu opravdu radostně a bouřlivě. Po chodbách Konzervatoře se často ozývalo hlasité vytrubování nás - studentů lesního rohu - ze seriálových melodií, loveckých fanfár, hornových míst ze symfonií. Ve školním orchestru jsme hráli jako o život, na všechno jsme měli svůj názor, byli jsme bezstarostní, sebevědomí. Měli jsme náš slovník, naše hlášky, naše speciální podávání ruky a určovali si svoje pravidla, jak se chovat k sobě i jiným. Byli jsme k sobě upřímní a nekompromisní. 

 

5

 

Jako mnozí jiní spolužáci jsme nastoupili velmi brzy do orchestrů. Honza do Národního divadla, a tak se z něj stal „operní klouček''.  Tím se do našich životů dostal větší řád, ale dost jsme si tak zkrátili studijní léta. Co nás nikdy neomrzelo, bylo hrát spolu. At' už to byly různé soubory čistě hornové, nebo různorodé, byli jsme sehraná dvojka a s dalšími kamarády silná skupina. Honza byl to, čemu se říká srdcař. Dokázal hudbu vnímat a prožívat, motivoval ostatní k maximálním výkonům, a to nejen ve hře. Neznal slovo únava, byl stále plný energie, nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný. Byl rozený vypravěč a dokázal z kdejaké malé historky udělat poutavý příběh s mnoha variacemi. Byl nezapomenutelný hostitel a budou to stovky lidí, kteří nikdy nezapomenou na jím pořádané "Zjefteky" v přibyslavském okolí. Tam jsme poznali jeho kamarády, rodinu i kraj Českomoravské divočiny, kde se rodí lidé pracovití, přímí  a také tvrdohlaví, kteří – tak jako on – dokáží stát pevně na svém gruntu a svých zásadách a pro kamarády by dali ruku do ohně.

 

2

 

Jedním z Honzových charakteristických rysů byla naprostá svobodomyslnost a neohroženost. Nesnášel jakýkoliv druh sevření nebo falešných konvencí. Do všeho se pouštěl s vervou. Ale jako správný horský vůdce nikdy nenechal nikoho na holičkách. Ba naopak. Dokázal povzbudit a vytáhnout mnohé z bryndy a dodat jim kuráže. At' byli mladší, nebo starší než on.

Prožil jsem s ním mnoho v cizině, kde byl velmi zvídavý, lačný dobrodružství, poznávání místních zvyků a lidí. Nezapomenutelná s ním byla Japonska. Kam přišel, byl všude zdejší a štamgastem byl třeba i v Tokiu na Šindžuku. 

Po jeho náhlém skonu mi napsalo mnoho lidí z celého světa, kterým se zapsal do paměti. Ale i hornisté, kteří ho znali jen z mnoha videí, která si ale pouštěli třeba stokrát, a měli pocit, jako by ho znali osobně.

 

4

 

Nikdy jsem nevěřil, že – jak se říká – „každý je nahraditelný''. Myslím, že je to právě naopak. Všechny vzpomínky na Honzéčka mne v tom jenom utvrzují. Bude nám chybět všem. Nejvíce jeho Petře a holkám, jeho blízkým, kamarádům, kolegům ze všech orchestrů a souborů, ve kterých hrál, které spoluvytvářel. 

Něco nevzniká z ničeho a něco se nemůže ztratit do nicoty. Tak o tom moudří filozofové píší odpradávna. To, že člověku nejsou dány schopnosti na to, aby si vzpomenul, odkud se zjevil a kam putuje jeho duše, musíme brát jako fakt. Ale věřím tomu, že to podstatné stejně nějakým skrytým smyslem poznáme. A tak to mám s Honzou-Zjevem a věřím, že nejsem s tímto pocitem sám. Jsem rád, že jsem mohl být s ním, že jsme se narodili do stejné doby, že jsme se mohli potkat. A zase se potkáme a poznáme. 

 

 

 

99

 

Foto: archiv Radka Baboráka, archiv KlasikyPlus, archiv PKF

*KlasikaPlus.cz

-- redakce --

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.