„Vládnou nám lidé osvícenější než ti, které musel tenkrát Churchill umravnit? Stěží.“

„Jsme v ohrožení dvojího druhu. Současného a budoucího.“

„Rada moudrých, reprezentativní do té míry, že bude schopna jednání s ministrem kultury, s dalšími politiky, se šéfy největších podniků, bank, pojišťoven. A že jí snad bude nasloucháno, když všem připomene, že dělat umění je práce.“

Od počátku jara přišla drtivá většina z nás skoro o všechny pracovní příležitosti; a sotva se nová kulturní sezóna dala do pohybu, nastal nouzový stav č. 2. Máme svého Churchilla, který by přispěchal na pomoc skutečné kultuře? I kdyby se vynořil, a druhý Havel tady hned tak nebude, nebyl by oslyšen, okřiknut? Už slyším brblání ze všech stran, že tradiční česká nesvornost zvítězí jako vždycky. Třeba ne, půjde-li do tuhého, což se bohužel může stát.

Coby odvěký anglofil jsem kdysi od tamních přátel vyslechl historku, na kterou od 12. března 2020 často myslím: Psalo se 1. září 1939, když Velká Británie vyhlásila válku Německu. Po mnichovské blamáži už nemohla tolerovat přepadení Polska, jakkoli zřejmě nebyla dosud v plné zbroji. A tak se prý urychleně sešla vláda, aby projednala jediné téma – kde vzít prachy na válku. Ministři se předháněli v nápadech. A všechny postupně směřovaly k ořezání kultury. Stop podpoře divadel, koncertů, ale i veřejných knihoven a dalších vymožeností, na které teď není čas! Premiér Winston Churchill dlouho seděl mlčky, občas popotáhl z doutníku. A když se všichni vypovídali, řekl: „Pánové, ale kultura je přece naší identitou. Když o ni přijdeme, za co budeme bojovat?“

Od 12. března uplynulo sedm měsíců. Koronavir si, zdá se, počíná stejně nevyzpytatelně jako vláda ve svých reakcích. Zda zničehonic zmizí, se jeví jako iluzorní. Řešení v podobě vakcíny se zdánlivě přibližuje, pouze však pod podmínkou, že jí budeme důvěřovat i po neobvykle krátkém testovacím období na neobvykle malém vzorku obyvatel. Zřejmě nám tedy nezbývá než se s virem naučit žít – ostatně, není za našich životů první ani poslední, i když je nepříjemně zrádný: jste-li nakaženi a nevíte o tom, snadno nakazíte ostatní, a průběh onemocnění opravdu není vždy procházkou růžovým sadem. To všechno víme.

Pokud však nejsme finančně zabezpečeni aneb takříkajíc za vodou, chceme a musíme se i v této nepředvídatelné situaci dál živit. Tedy pracovat. Jenomže jak, pokud působíme v hudební oblasti, lhostejno zda přímo jako výkonní umělci, nebo jako produkční, technici, administrativní aparát, PR a marketing, moderátoři…? Od počátku jara přišla drtivá většina z nás skoro o všechny pracovní příležitosti; trvalo to vesměs až do konce srpna, přestože – kdovíproč zrovna k 8. červnu – skončila podpora v nezaměstnanosti ve výši 15.000,- měsíčně, pokud kdo na ni dosáhl, což nebylo vždy snadné. A sotva se nová kulturní sezóna s příchodem září dala do pohybu, po několika týdnech nastal nouzový stav č. 2.; koho v nadějném rozjezdu nezastavil, toho naplňuje den za dnem větším neklidem. Co bude dál?

Jsme v ohrožení dvojího druhu. Současného a budoucího.

Nyní se liší postavení těch, kteří jsou coby OSVČ na volné noze, a jejich kolegyň či kolegů zaměstnaných v orchestrech, divadlech, nejužších festivalových štábech atd. Ti alespoň pobírají mzdu, byť asi pouze základní, protože kvůli omezením skoro nevystupují a tudíž nemají nárok na odměny, prémie. Necestují do světa, nic neušetří z diet. Přesto je zatím jejich situace nepoměrně lepší ve srovnání s těmi, kteří působí od jednoho vystoupení ke druhému; žijí z honorářů, ale ty nepřicházejí, protože není za co… Jakkoli je to zlé, jedná se o problémy tohoto roku, které by se snad daly jakž takž přečkat, přestože doléhají těžce nejen na naše peněženky, ale též na naši psychiku. Leccos se dá přežít, pokud by bylo zřejmé, co bude následovat. Jenže není. Dá se jen odhadovat. A přemítat, co s tím.

Důvodů k optimismu je do budoucna, obávám se, pramálo. Pohybujeme se totiž v začarovaném kruhu. Na koncerty, na operu přichází méně lidí než dřív (a většinou čekají s nákupem vstupenek až na poslední chvíli, což je sice vzhledem k vývoji situace pochopitelné, ale pro pořadatele zničující). Proč tomu tak je, mi lapidárně popsal muž, kterého jsem v publiku dosud vídával velmi často: „Víte, mně je skoro šedesát, mojí matce devadesát, obden ji navštěvuji a bojím se, že kdybych ji nakazil, může to pro ni být fatální…“ S tím lze stěží polemizovat, ale kam to povede? Modeluji si přemýšlení podnikatele, který je natolik velkorysý, že podporuje klasickou hudbu či operu; teď ale vidí poloprázdná hlediště, k tomu může mít první finanční problémy ve své vlastní firmě. Co asi udělá? V nejlepším případě nějaký čas vydrží, ale pak zatáhne za záchrannou brzdu a ořeže zbytné výdaje.

Nám tedy zbyde stát. Kraje, města. Když jsme se rozhlíželi po světě, mohli jsme si donedávna stěžovat na jejich přízeň jen přiměřeně. Teď se však – kdo ví, zda nezbytně – stát zadlužil částkou, jaká byla ještě nedávno nepředstavitelná. Bude se tedy muset šetřit. A hledat priority. Vládnou nám ovšem lidé osvícenější než ti, které musel tenkrát Churchill umravnit? Stěží. A máme někde svého Churchilla, který by přispěchal na pomoc skutečné kultuře – nikoli té, co v hudební oblasti sbírá metály na Hradě? I kdyby se vynořil, a druhý Havel tady hned tak nebude, nebyl by oslyšen? Okřiknut pragmatickým argumentem, že je třeba pečovat o jiné voličské skupiny neboli – termínem nového ministra zdravotnictví – kohorty? Sečteno a podtrženo, jeví se spíš reálné, že státní, potažmo krajské, městské výdaje na kulturu se nejenže nezvýší, přestože by jich bylo zapotřebí jako soli, ale budou se snižovat. Možná ne hned; čekají nás za rok parlamentní volby a do té doby bude vládním imperativem zalátat vše, trochu snad i tu kulturu, aby se lidé moc nebouřili. Skutečně hůř může být až v letech 2022, 2023. Lze tomu, když ne zcela předejít, tak alespoň… předpokládané ztráty minimalizovat?

Variant, jak se s problémy poprat, je řada – o tom někdy později. Ke každému cíli však napřed vede cesta. Nevidím jinou než tu, že když už ne v kultuře jako celku, tak aspoň v té hudební se dají dohromady rozhodující lidé; múzičtí manažeři, koncepčně myslící umělci, šéfové různých asociací. Potlačí na čas své partikulární zájmy, protože když hoří dům, hasí se celý, nikoli jen vybrané byty. A vznikne – jazykem zvaným ptydepe – zastřešující orgán, lidsky řečeno jakási rada moudrých, reprezentativní do té míry, že bude schopna jednání s ministrem kultury, s dalšími politiky, se šéfy největších podniků, bank, pojišťoven. A že jí snad bude nasloucháno, když všem připomene, že dělat umění je práce, Art Is Work. Dá rozum, že nebude moci přicházet jen s nataženou rukou; měla by být schopna formulovat různé návrhy řešení, rozuměj záchrany co nejširší sítě kulturních institucí anebo, bylo-li by opravdu zle, alespoň toho, co je pro přežití naší kultury zcela zásadní.

Možná to zní jako science fiction. Už slyším brblání ze všech stran o tom, jak tradiční česká nesvornost zvítězí jako vždycky. Asi ano. Ale třeba ne, půjde-li do tuhého, což se bohužel může stát. A na pořad dne přijde – v podmínkách jiné, plíživé, odlišně rozkladné války – to, o čem údajně mluvil onen tlustý Brit, který vstával v poledne a pil whisky, ale měl jasno v tom, co pregnantně pojmenoval. Že (kromě jazyka) je kultura tím, co nás definuje a přesahuje.

Foto: Pixabay, archiv ND Praha