sobota, 10 říjen 2020 10:43

Jiří Vejvoda: Šou byznys

Autor:

„Léto se přehouplo v podzim, kulturní sezóna se horečnatě rozběhla, aby co nejvíc z promeškaného nahradila; jenže jsme brzy začali větřit, že ani teď nebude líp.“

„Jevištní umění včetně klasické hudby, opery a baletu je show business. Naše kultura je sektorem národního hospodářství, který u nás údajně tvoří 3 % HDP.

„Páni ministři zdravotnictví a kultury, pane premiére, račte se konečně rozhodnout, co po nás vlastně chcete a zda nás vůbec chcete.“

 

2

 

Tohle sousloví nebývalo oblíbené. Za minulé doby jej mocní zneužívali jako synonymum pro zkažený Západ, ve kterém je vše ušlechtilé včetně umění podřízeno penězům. Ovšem i dlouho poté jsem tento termín v souvislosti s klasickou hudbou, operou či baletem nepociťoval jako přiléhavý. To už z jiných příčin: show business jako by patřil – dejme tomu – spíš k populární hudbě s jejími anketami oblíbenosti a žebříčky prodejnosti, zatímco „vyšší“ umění se nad těmito sférami blahosklonně vznáší. Byl to omyl, daný setrvačností našeho minulého myšlení; vždyť západním směrem od nás je tento druh kumštu už dlouho provázen udělováním cen, hvězdičkováním kritiků a dalšími průvodními jevy, které se k nám postupně přelévají. A je to v pořádku. Ať tak či onak, teprve letošní rok nás učí důsledně myslet v širších souvislostech – a bylo by záhodno, aby v nich začali myslet rovněž ti, kteří o naší kultuře a našich životech rozhodují.

Na jaře jsme byli v šoku z „vypnutí státu“. Ustrašení z hrozby neznámého viru, ačkoli drtivá většina z nás neznala ve svém širém okolí nikoho, kdo byl nakažen, neřkuli vážněji nemocen, či dokonce hospitalizován. Skoro každý se snažil – čest výjimkám v podobě snah pánů Baboráka, Luxe, Kahánka, Marečka a jiných konat v zájmu celku – vyrovnat s naprosto nečekanou situací po svém. Nebylo na tom nic zavrženíhodného. Z prvotních obav, z čeho zaplatíme účty či hypotéky, když se v mnoha případech ocitneme bez příjmu, se pocity přetavily ve smutek nad tím, že nemůžeme dělat, co je pro nás víc posláním než zaměstnáním. Nějak jsme jarní měsíce překlopýtali; šily se roušky, zvykalo se na komunikaci jen přes sociální sítě či mobil a e-mail, doufalo se v letní uklidnění a v co nejnormálnější podzim. Na strukturální náhled na problém, na analytické myšlení tehdy čas ještě ve většině hlav nenazrál.

 

1

 

Léto se překlopilo v podzim, kulturní sezóna se horečnatě rozběhla, aby co nejvíc z promeškaného nahradila. Jenže brzy jsme začali větřit, že ani teď líp nebude. Z řady příčin se s kulturou znovu dostáváme do bodu nula. Pravdou je, že nyní už vidíme, jak covid krouží těsně kolem nás; leckteří z nás ho už prodělali a ne všichni snadno, zatímco jiní doufají, že se mu vyhnou či aspoň se u nich projeví mírným průběhem. Zkrátka, problém se stal příliš hmatatelným na to, abychom jej ignorovali, bagatelizovali, vysmívali se mu. Potud jsme – abych tak řekl – většinou k režimu, k vládě víceméně loajální, i když nás množící se opatření, jež přituhují, bolí a štvou. Potíž tkví v něčem jiném. A souvisí s tím, co si na rozdíl od jara uvědomujeme.

Oblast, v níž působíme, není jen rejdištěm osobností, které cítí potřebu vystupovat na jevišti. Realizovat se tím, že cosi jako interpret předám dál, obohatím publikum o nové poznání a emoce. Šířím – nestyďme se to říct – krásu. Něco, co činí život vnímavých lidí snesitelnější. Kromě „umělců v první linii“ ovšem působí v zázemí bezpočet kolegyň a kolegů v dalších profesích, bez nichž by divadla, koncertní síně, orchestry, festivaly nemohly existovat. Od manažerů a produkce přes, co já vím, kustody, zvukaře, osvětlovače, garderobiérky, maskérky, fotografy, řidiče, hostesky, biletářky, šatnářky... až třeba po hrstku moderátorů, kteří se snaží dodat událostem drobně přidanou hodnotu. Jistě jsem ještě spoustu profesí zapomněl a kaju se.

 

3

 

Každopádně lze tento letmý popis shrnout do naléhavého sdělení: jevištní umění včetně klasické hudby, opery a baletu je show business. Nikoli v tom smyslu, že by se v něm, s výjimkou globálně proslulých jedinců, točily kdovíjaké peníze na honorářích, platech, odměnách. Jde o něco jiného. Naše kultura je sektorem národního hospodářství, který u nás údajně tvoří 3 % HDP, víc než třeba chemický průmysl. A vzhledem k masivnímu dovozu potravin snad dokonce i víc než náš průmysl potravinářský.

To není vše. Kulturní události mají v sobě zabudován takzvaný multiplikační efekt. Výbornou studii na toto téma si nechal už před lety vypracovat salcburský letní festival. Když jsem o něm s tamními mluvil, přetavili mi jeho odborné poselství do srozumitelných vět. „Představ si, že se s tvojí paní k nám vypravíte na představení. Pravděpodobně pojedete autem. Takže čerpáte palivo doma i u nás. Cestou tam i zpět se někde zastavíte na jídlo. Možná si paní uvědomí, že by si přece jen potřebovala koupit nové boty, a ty sis zapomněl doma kravatu. Čili stále utrácíte. Ubytujete se v hotelu. Platíte. Tím vším pomáháte udržovat zaměstnanost ve výrobě i ve službách, ze kterých státu plynou peníze formou daní...“ Jinak řečeno: Kultura není parazit, služka, která se má doprošovat. Kultura – chcete-li, show business – je součást ekonomiky každého státu, a v mnoha případech poměrně významná.

 

4

 

V nynější situaci si proto zaslouží když ne respekt, tak aspoň korektní přístup, slušné chování. To opravdu nespočívá v tom, že k jednomu datu zakážu zpěv, když se navíc jedná o nařízení velice diskutabilní (cožpak herci na jevišti často nekřičí a tanečníci nevyvíjejí, těsně u sebe, fyzické úsilí…?). A do čtyř dnů se vytasím se zákazem veškerých představení a koncertů. Šéfové divadel, ředitelé orchestrů a festivalů mezitím horečně překopávali dramaturgii, rušili či posouvali představení, doufali v trpělivost a přízeň diváků. A bum, zase je všechno jinak.

Pánové ministři zdravotnictví a kultury, pane premiére, račte se už konečně rozhodnout, co vlastně od nás chcete a zda nás vůbec chcete. Hrozí z důvodů masivního šíření koronaviru zákaz naší činnosti do konce roku 2020? Anebo snad, „po vzoru“ Metropolitní opery, do konce sezóny neboli do června 2021? Možné je vše. A my to nějak uneseme, nejsme bačkory. Ale konečně se už na něčem dohodněte a řekněte nám to. Přijďte buď s tím, že naše činnost je v zájmu zdraví národa na tak či onak dlouhou dobu nevhodná. A buď nám výpadek příjmů, za který nemůžeme, v přiměřené míře kompenzujte. Anebo ne a my pochopíme, že jsme pro vás nepotřební, zapamatujeme si to a zařídíme se podle toho.

Prosím, chovejte se k nám dospěle. Jako k dospělým. To je minimum, co si zasloužíme.

 

Foto: M. Divíšek, Pixabay, Bernd Uhlig

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.