neděle, 07 březen 2021 17:16

Jiří Štilec: Co bude až…?
Několik úvah nad covidovým a postcovidovým stavem klasické hudby

Autor:

„Nevěřím ani trochu na onu často opakovanou formulku, že ´po covidu bude vše jinak´.“

„Veřejné provozování hudby, tedy veřejný koncert, nezaniklo… – a určitě nezanikne ani po přestání útrap a bolestí covidové krize.“

„Čím větší bude finanční zajištění, skutečně vícezdrojové, tím bude možno lépe překonat prvotní ´rozjezdovou´ fázi po překonání pandemie.“

 

Petr-Chodura

 

Jestli je v současnosti něčím mediální a veřejný prostor tematicky přesycen, pak je to samozřejmě covid a pandemie s celým rozsáhlým obalem odborných epidemiologických i dalších navazujících nebo často jen volně vyplývajících sociologických, politických, kulturně politických, psychologických a dalších a dalších úvah, končících někdy až v nějakém eschatologickém oparu či ve sféře chiliasticko-katastrofických úvah o konci světa a naší civilizace. Častým tématem příspěvků na sociálních sítích i v dalších tradičních nebo nových médiích jsou v této souvislosti i úvahy o současném stavu naší klasické hudby, jejího provozu a celého hudebního průmyslu.

Současná situace je velmi složitá, tížívá a často kritická. Samozřejmě v rozdílné míře a rozdílným způsobem pro jednotlivé segmenty, instituce či organizace hudební oblasti. Zasahuje sice již jeden rok bolestně celou hudební sféru bez výjimky, ale její dopady se nejtragičtěji projevují nejvíce v oblasti, které se zkratkou říká OSVČ. Pro umělce na tzv. volné noze se situace stává velmi často bezvýchodnou. Koncertovat a živě vystupovat je problémem pro všechny hudebníky, ale ne všichni přicházejí díky tomuto faktu o své veškeré příjmy. Receptů, jak řešit tuto situaci není moc; řada umělců musela – doufejme, že jen na čas – vyměnit své povolání a najít si jakékoliv alespoň slušně placené pracovní místo, aby mohli uživit sebe a své rodiny.

V této situaci je opravdu každá rada drahá, neodvažoval bych se k tomu ani já, ale myslím si, že vedle nesporně záslužných akcí typů sbírek, benefičních akcí a podobně (díky za všechny tyto iniciativy) by bylo možné pomoci i zvýšenou aktivitou všech institucí a médií, které jsou placeny z veřejných financí, tedy z našich daní. Možná by orchestry, operní domy, média veřejné služby a všichni ostatní, kteří jsou financováni všemi českými občany, mohli – zcela dobrovolně bez jakéhokoliv nařízení či směrnice – poskytnout, až to bude možné, o něco větší prostor zmíněným českým umělcům a českým skladatelům. Stačí jen docela malé procento solidarity, ne všichni mohou působit jako zaměstnanci, řada umělců na volné noze vytváří hodnoty, které reprezentují naši republiku a její kulturu, a na takové by ti, kteří jsou také v obtížné situaci, ale stále dostávají svůj plat, neměli zapomínat…

 

100

 

Nevěřím ani trochu na onu často opakovanou formulku, že „po covidu bude vše jinak“. Svět a lidé se sice neustále mění, ale spíše kontinuálně a – s výjimkou některých situací – spíše evolučně. I s klasickou hudbou v České republice nebude vše „jinak“, má silnou a bohatou tradici, velká jména skladatelů i interpretů a patří k naší kultuře, civilizaci a způsobu života řady občanů; podle mého soudu se jen budou akcentovat a dynamizovat některé trendy, které byly patrné nejméně od poloviny devadesátých let minulého století. A samozřejmě, hudba a její svět je velmi závislou částí společenských a ekonomických procesů, které probíhají globálně. Tlak na veřejné rozpočty bude výslednicí několika vektorů: nutnost zacelit po pandemii obrovské „díry“ ve státním rozpočtu a totéž v navazujících rozpočtech municipálních včetně těch určených na kulturu, stárnutí populace a zvýšení mandatorních výdajů od třicátých let 21. století, ambiciózní plán přechodu na zelenou ekonomiku, čtvrtá průmyslová revoluce 4.0 (a možná vyšší nezaměstnanost?) a jistě řada dalších faktorů, které zde není třeba uvádět. To vše pochopitelně nezůstane bez vlivu na financování hudby.

Otázka financování kultury z veřejných zdrojů je diskutována velmi dlouho. Vedle snahy docílit zvýšené procento výdajů na kulturu jako celek (určitě bude toto úsilí pokračovat a je to dobře) ovšem neprobíhá proces, v němž by se nějak výrazně prosazovalo a hlavně projevovalo financování kultury z dalších většinou soukromých zdrojů (velké uznání a čest všem výjimkám). Nemá smyslu vysvětlovat a citovat rozsáhlá zdůvodnění „proč to nejde“, domnívám se však, že na konci dvacátých let a v třicátých letech bude pojem vícezdrojového financování vysvětlován a praktikován odlišně ve srovnání s dnešní situací. Jsem přesvědčen, že mladá generace budoucích manažerů už bude schopna, vlastně bych měl napsat: bude nucena, zajistit vedle zdrojů veřejných (vícezdrojovost se stále ještě nejčastěji chápe jako „finance z centra, kraje a města či obce“ – tedy stále jen veřejné zdroje z vybraných daní) i zdroje soukromé v nejrůznějších formách moderního fundraisingu.

Už současnost a některé zkušenosti získávané pod tlakem snižujících se rozpočtů, tedy pod tlakem pandemie, v jednotlivých oblastech republiky a v některých městech ukazují, že „peníze budou velký problém“. V tomto ohledu teď budu zcela osobní a konkrétní: jako pedagog a vedoucí katedry produkce na Hudební a taneční fakultě AMU se spolu s ostatními snažím maximálně posílit výuku budoucích hudebních manažerů v této oblasti a připravit je pro nadcházející obtížnější situaci. Řadě absolventů se již takové metody daří! V tomto smyslu covid opravdu jen prudce nastartoval a vyostřil proces, který probíhá jaksi imanentně a je dlouhodobě varovný.

 

102

 

Rovněž distribuce hudby se od vynálezu zvukového záznamu se všemi vývojovými stádii až k CD a posléze i k současné digitální distribuci měnila, ale přesto tradiční žánr, totiž veřejné provozování hudby, tedy veřejný koncert, nezanikl… – a určitě nezanikne ani po přestání útrap a bolestí covidové krize. Přesto určité změny samozřejmě covidová doba přinesla, i když opět tady mohu konstatovat, že se jedná spíše o dynamizaci a vyostření existujících trendů. Již delší dobu probíhají určitě obsahové posuny a změny, které zřejmě covidová a nejvíce postcovidová situace posílí. Možná, že dojde například i k většímu přizpůsobení doby konání veřejných koncertů podle změn v životním a pracovním rytmu návštěvníků. Už jsme zažili na některých místech snahu posunout dobu začátku koncertů na pozdní odpoledne a možná v souvislosti s větším rozšířením tzv. home office dojde i k dalším modifikacím a obvyklý rituál koncertu začínajícího v 19:30 nebo ve 20:00 může být jen jednou z možností.

Už dlouho probíhá rovněž jisté zkracování doby celkového trvání veřejných koncertních programů a je zřejmá snaha o větší posluchačskou atraktivitu, kterou bych formuloval jako akcent na větší zábavnost: ať už snahou najít vždy repertoárově přitažlivé tituly v kombinaci s mediálně frekventovanými „hvězdami“, výlety do oblasti filmové a muzikálové tvorby, nebo stále častějším průvodním slovem interpreta nebo moderátora při koncertech. Projevuje se tak postupně sílící rozdíl dramaturgie „normální“ abonentní sezóny, dramaturgie festivalů a výjimečných projektů a dramaturgie nahrávacího průmyslu. Obecně platí s výjimkami známé pravidlo, že na koncertech chtějí posluchači slyšet to, co znají, ale na nahrávkách to, co ještě neznají. Změnil se ve prospěch esejistického „ne-odbornického“ stylu i způsob verbální a psané komunikace o hudbě. Zkuste porovnat koncertní programy a sleeve notes sedmdesátých a osmdesátých let minulého století s těmi v současnosti…

 

103

 

Opět se vracíme k otázce financování, na té do značné míry budou záviset i možnosti dramaturgie; čím větší bude finanční zajištění (samozřejmě z nejrůznějších zdrojů, skutečně vícezdrojové!), tím menší bude tlak na zvyšování cen vstupenek a bude možno lépe překonat prvotní „rozjezdovou“ fázi po překonání pandemie, kdy dočasně může z mnoha důvodů dojít k odlivu abonentů nebo návštěvníků veřejných koncertů.

Dovolím si v závěru navázat na některé části své předchozí studie o těchto jevech, které souvisejí s dalším fenoménem, který je typický pro hudbu v době covidové: online prostředí a zahlcenost prostoru online přenosy, které se staly v době covidové – protože nic jiného není v zásadě možné – převažující formou distribuce hudby, chceme-li: hudebního produktu. Prostor je přehlcen, přesycen a posluchačsky z těchto forem distribuce, bohužel, totálně vyčerpán a unaven. Někteří posluchači někdy na tuto nezvládnutelnou nabídku před obrazovkou počítače a většinou na malém reproduktoru omezených parametrů rezignují. Ale to, že se hudba šíří i tímto způsobem, je stále důkaz, že hudební oblast žije a dokáže pracovat i v těchto neuvěřitelně obtížných podmínkách. O některých trendech, které se velmi silně projevují i v době covidové, a budou s námi i v době postcovidové, jsem napsal:

V oblasti zvukových záznamů a online přenosů dochází k neuvěřitelné nadprodukci. Naprostá dostupnost jakéhokoliv repertoáru, distribuce naprosto špičkových světových interpretů, těles, sólistů, ale i distribuce naprosto amatérské a laické tvorby. Hrozí nebezpečí pozvolné ztráty jakékoliv hierarchie nebo smyslu pro… či schopnosti rozeznat skutečné hodnoty, jak je chápala evropská estetika a filozofie v průběhu své historie. Všudypřítomná konfrontace se špičkovými nahrávkami špičkových tvůrců, sólistů, interpretů a těles představuje pro posluchače úžasný uživatelský servis, je i možností komparace a konfrontace pro všechny další participanty hudebního života. Pro některé domácí, místní nebo regionální umělce však konfrontace s něčím, čemu lze jen obtížně v daných podmínkách konkurovat, představuje neřešitelnou výzvu. Globální distribuce a globální distribucí podporované globální „superstar“ mohou působit nejen jako možnost participace na globálním hudebním provozu, ale i jako nerovná konkurence a někdy i jakási tržně převažující síla vůči provozu „lokálnímu“. O to více budeme muset v souvislosti s možnostmi, přednostmi i negativy globální digitální distribuce hledat zejména v oblasti klasické hudby a jejího provozu nové možnosti, jak uchovat a spíše exportovat nesporné tvůrčí a interpretační hodnoty české hudby, objevovat a pěstovat smysl pro sociální funkci provozování hudby a rozvíjení místních tradic, které byly vždy v plodném kontaktu s okolním evropským děním. To vše v rámci stále se zrychlujících technologických možností a měnícího se světa. Zvukový a zvukově obrazový záznam i digitalizace a internetizace přinesly řadu možností, které nikdo z účastníků procesu tvorby, (produkce) a recepce nemohl ani na počátku dvacátého století, možná ani kolem roku 2000, tušit.

V souvislosti s tímto vývojem je možno ještě analyzovat a popsat tři související tendence:

1/ devalorizace hudby – je všudypřítomná a zdá se, že všeobecnou prezentností ztrácí nejen na své jedinečnosti, ale i na své hodnotě; obklopuje nás bez přestání v okolním prostoru a pro většinu populace vzniká i otázka, proč by za ni měli spotřebitelé platit. Někteří autoři hovoří i o hyperinflaci.

2/ dehierarchizace hodnotových měřítek a postojů a jejich substituce marketingem a brandingem. Celkové množství distribuované hudby, produktu, je tak velké, že v mnoha případech (teď mám na mysli klasickou hudbu) nelze už spoléhat na vlastní soud a vzájemné srovnání, a tak vítězí nejsilnější obchodní značky.

3/ laicizace nebo amaterizace či banalizace. Moderní technika umožňuje v širokém měřítku pořízení relativně velmi kvalitní nahrávky bez profesionálního studia a především díky sociálním sítím a sdílení globální distribuci takřka všem. To souvisí s digitální revolucí a poněkud transformuje koncept tzv. profesionálního umělce a vytváří zcela novou situaci, která se promítá nejen do oblasti hudebního průmyslu, ale i do oblasti uměnovědných disciplín a estetiky.

 

Budoucí vývoj v postcovidové době ukáže, do jaké míry jsou tyto tendence jen prozatímním průvodním zjevem informační digitální revoluce a současné covidové situace, či zda tento trend bude pokračovat a dojde k dalším posunům a proměnám celé mapy hudebního života a kultury. V současnosti spíše všechny tyto jevy registrujeme a objevujeme, jejich přesné řešení, tak jako dosah celkového rozvoje technologií, zatím zcela neznáme, ale v každém případě budou představovat náročný úkol pro nás všechny, kteří se pohybujeme v oblasti klasické hudby.

 

101

 

Foto: Pixabay, Petr Chodura, Fb KSO

Jiří Štilec

Muzikolog, producent, pedagog.

Vystudoval muzikologii a historii na FF UK v Praze, kde krátce pedagogicky působil. Pracoval v Čs. rozhlase v hudební redakci, v Supraphonu a v roce 1998 založil  komplexní producentské centrum ArcoDiva. Podílel se výrazně na obnově rodného domu Gustava Mahlera, od roku 2002 vede festival Hudba tisíců – Mahler Jihlava, je vedoucím katedry produkce na HAMU v Praze. Založil Společnost Gustava Mahlera. Věnuje se produkci nahrávek klasické hudby jako producent i jako hudební režisér pro společnost ArcoDiva i pro zahraniční společnosti, zejména Naxos. Zabývá se přípravou a nahráváním projektu „Czech Masters in Vienna“ pro Naxos – Koželuch, Vranický, Vaňhal, Kramář, Bárta a další. Publikuje a přednáší zejména o hudebním průmyslu, mediální sféře a hudebním managementu. V poslední době se zabývá intenzívně i tvorbou konce osmnáctého století z českých a evropských archivů, připravuje k nahrávkám partitury českých autorů působících ve Vídni.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.