„Co dělá Janáčka bleskem z čistého nebe na začátku 20. století?“

  „Janáček nebyl zázračným dítětem, ale zázračným starcem.“

  „Janáčka prostě nelze poslouchat, musíte se ho účastnit a prožívat.“

  „Určujícím je konflikt mezi bytostnou touhou člověka a osudovou daností.“

  „Jeho originalita nebyla vedena touhou být jiný, nýbrž být autentický.“

Leoš Janáček. První, co se mi vybaví, je „prazážitek“ – obálka not jeho cyklu Po zarostlém chodníčku s krásnou ilustrací Panny Marie od Karla Svolinského. Vídával jsem ji mnohem dřív, než jsem uměl číst, když mně z těchto not babička přehrávala jednotlivé části a já jsem se je učil poznávat.

Střih. Uplynulo nějakých dvacet let a já se chystám na natáčení svého prvního profesionálního CD, příznačně s Janáčkovým „Chodníčkem“. Procházím se jarní hukvaldskou oborou, pár set metrů od místa, kde Janáček spatřil světlo světa, a přemýšlím, co je vlastně na této hudbě tolik výjimečné, co dělá jejího autora bleskem z čistého nebe na začátku 20. století.

Jeho umělecký osud se vymyká podobně jako jeho tvorba. Na rozdíl od drtivé většiny ostatních světových skladatelů, kteří více či méně naplňovali znaky zázračných dětí, byl Janáček vlastně „zázračným starcem“. Skutečně neznám jiného velkého tvůrce, který by do svých 50 let byl daleko spíše sběratelem lidových písní a pedagogem než skladatelem v pravém slova smyslu, aby vzápětí v posledním necelém čtvrtstoletí svého života vychrlil množství zcela originálních děl, s nimiž dosáhl světové proslulosti.

Je velmi zajímavé sledovat reakce publika na Janáčkovu hudbu: neznám snad jediného posluchače, kterého by nechala chladným, má spoustu nadšených stoupenců, ale kupodivu snad stejně velké množství odpůrců. Vždy jsem si kladl otázku, proč tomu tak je; Janáček, přes svou harmonickou originalitu a jisté náznaky modernosti, užívá v mnoha aspektech v podstatě pozdně romantický hudební materiál. Očekával bych daleko silnější negativní emoce u autorů typu Schönberga nebo třeba Bartóka, mnohem méně libozvučných, mnohdy ve zvuku útočnějších. Přesto je to právě Janáček, kterého i mnoho zkušených a vzdělaných milovníků hudby není schopno poslouchat. Domnívám se, že je za tím autorova schopnost nenechat posluchače emocionálně vydechnout. Píše sice zdánlivě libozvučné harmonie – jejich výrazové vyznění však často bývá konfliktní až drásavé. Janáčka prostě nelze poslouchat, musíte se ho účastnit a prožívat. Jakmile na tuto zákonitost přistoupíte, ocitnete se na horské dráze emocí a nálad. Někdo takovou jízdu miluje, ale spoustě lidí se může udělat špatně…

Vykreslit však Janáčka jako tvůrčího hysterika, který jen tak pro vlastní potěšení trápí publikum svými hudebně-emocionálními výbuchy, by bylo hrubým nepochopením a nedoceněním autorova uměleckého vyjadřování. Janáček nebyl jen impulzivním a náladovým umělcem, byl to také člověk plný systematické vytrvalosti, navíc vybavený špičkovým hudebním vzděláním.

Dlouho jsem přemýšlel, v čem tkví základ dramatického konfliktu, tak typického pro jeho hudební řeč. Nelze to samozřejmě říci jednoznačně a s jistotou, ostatně i sám autor vždy vtělí do svého díla tajemství, které nezná ani on sám. Avšak když si dám dohromady mozaiku všech jeho skladeb, s nimiž mám osobní zkušenost, podívám se na volbu témat k libretům jeho oper a na Janáčkovy umělecké preference celkově, mám za to, že určujícím motivem jeho hudby je konflikt mezi bytostnou touhou člověka a osudovou daností, tedy mezi osobním a nadosobním. Katarzí často tragických konců Janáčkových postav či abstraktních příběhů instrumentálních děl bývá smíření zmíněných principů ve věčném koloběhu přírody. Snad by se to dalo přirovnat ke známému beethovenovskému „per aspera ad astra“, jen v mnohem individuálnějším pojetí.

Ať už Janáčka milujeme, či nesnášíme, musíme mu přiznat, že to byl člověk, pro něhož byla touha naslouchat svému vnitřnímu hlasu a své krédo vyjádřit v hudbě mnohem důležitější než vnější úspěch. Nebál se jít proti proudu a mnohdy za to draze zaplatil. Myslím, že jeho originalita nebyla vedena touhou být jiný, nýbrž být autentický. A v neposlední řadě dokázal, že velikost umění není dána leskem a prestiží kulis, ale silou a nadčasovostí vnitřního sdělení.

Foto: Dušan Martinček a Petr Veber