„Soubor Barocco sempre giovane doprovázel sólistu Josefa Špačka s precizností i vášní; pětatřicetiletý virtuóz hnal ansámbl svým nasazením neúnavně vpřed.“

„Vzpomínku na Ástora Piazzollu, jejíž plánované provedení na festivalu roku 2021 u příležitosti sto let od skladatelova narození zmařil covid, pojali účinkující s vervou a inspirací.“

„Pardubické hudební jaro pokračuje dalšími koncerty, v nichž se představí například Martinů Voices, Bennewitzovo kvarteto či Ensemble Inégal, ale i 4TET.“

Čtyřka je prý „číslem vytrvalosti, odhodlání, praktičnosti a poctivosti“. Ačkoli není numerologie mým koníčkem, jako by tato definice platila pro mezinárodní hudební festival Pardubické jaro, který byl v poslední březnový večer zahájen přitažlivým koncertem. Otevřel se jím ročník s pořadovým číslem 44, což se nemohlo nepodepsat na jeho dramaturgii. Vyprodané hlediště Sukovy síně Domu hudby coby jev, za který buďme v době postcovidové i válečné vděčni, si užilo dvě kompozice o čtyřech větách respektive částech. Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho v první polovině a Čtvero ročních období v Buenos Aires Ástora Piazzolly po přestávce. Obojí byl až nečekaně strhující zážitek.

Před jeho popisem je ovšem třeba vytknout před závorku pár zmínek o změnách ve festivalovém zázemí, jakkoli byly už na tomto portálu stručně avizovány. Pardubické hudební jaro pořádalo několik let prostřednictvím opéésky „rodinné stříbro“ města, jakým je soubor Barocco sempre giovane, založený a vymazlený Josefem Krečmerem, výraznou osobností přesahující rozměr kraje. Předtím ale po dlouhou dobu patřilo pod křídla zdejší Komorní filharmonie, dalšího kulturní pilíře Pardubic, vybudovaného na přelomu šedesátých a sedmdesátých let osobnostmi jako Libor Pešek, Josef Shejbal, Jiří Pilka či Bohuslav Vítek.

Nedávno se proto uskutečnil organizační návrat s tím, že zřizovatelem festivalu je nyní město a pořadatelem Filharmonie. Rozpočet, dramaturgii, organizaci, propagaci a další nezbytné součásti projektu garantují zmíněný Josef Krečmer jako prezident, Pavel Svoboda coby ředitel KF Pardubice a – se svým pracovitým týmem – Jaroslav Šlais v úloze festivalového manažera. Sluší se rovněž podotknout, že takzvaným institucionálním partnerem Pardubického hudebního jara je kromě Ministerstva kultury též Pardubický kraj. Jeho vícehejtman Roman Línek patří ostatně k trvalým příznivcům a častým návštěvníkům koncertů klasické hudby. Proto nebylo náhodou, že na úvod večera krátce promluvil. Uznale poděkoval dosavadním pořadatelům a zároveň popřál hodně úspěchů těm staronovým.

Poté už přišla smršť. Soubor Barocco sempre giovane, kromě smyčců i s basovou loutnou theorbou, barokní kytarou a cembalem, doprovázel sólistu Josefa Špačka s precizností i vášní, přesahující beztak vysoko nasazenou laťku jejich obvyklých vystoupení. Zda to bylo přítomností houslisty patřícího k širší světové špičce, stěží posoudit. Faktem ale je, že pětatřicetiletý virtuóz, jako muzikant zároveň už vyzrálý, a přece dosud dravý, hnal ansámbl svým nasazením neúnavně vpřed.

Společně se Vivaldiho „Čtveráků“ chopili tak kreativně, až publikum chvílemi tajilo dech. Pravda, zmíněné adjektivum může být někdy eufemismem pro zamýšlenou originalitu, která se ve skutečnosti moc nepovedla. Zde byl ale opak pravdou. Ptal jsem se obou Josefů, jak Špačka, tak Krečmera, z čeho ve svém pojetí Vivaldiho notoricky známé skladby vycházeli. U nás je, jak známo, zakořeněna tím spíš, že tvoří část sbírky, kterou Antonio věnoval svému pražskému mecenáši Václavu hraběti z Morzinu, který skladatele deset let na dálku podporoval. Vivaldi mu výměnou dodával do jeho kapely muzikanty (například tudíž věděl o nadmíru vynikajícím fagotistovi, a i proto složil nevídaný počet devětatřiceti koncertů pro tento nástroj a orchestr) a samozřejmě i svoje skladby. S tím, že – jak správně upozorňuje čelný český vivaldiolog, dr. Václav Kapsa – Vivaldi vnímal Prahu a Čechy přece jen jako předmostí Vídně, do níž se sice nedlouho před smrtí probojoval, ale už jako člověk životem uvláčený a skladatel dobovým vývojem překonaný.

Zatímco se tedy jeho Čtvero ročních období obehrává leckde i pro turisty až do zemdlení, tentokrát mělo v Pardubicích náboj, šťávu a švih. Oba, jak kapelník, tak sólista, se nechali inspirovat poznámkami, kterými skladatel své dílo obohatil, dokonce jeho nepříliš vybroušenými, ale zato volně návodnými verši: „Když člověk najde třeba zmínku o tom, že tady je tóny znázorněno štěkání psa nebo, co já vím, opilecky okořeněné podzimní hony, je to pro hravé interprety přímo ráj,“ řekl mi Josef Špaček. A dodal, že si s mnoha podobným podněty – trylkování ptáčků v Jaru budiž příkladem skoro banálním – spolu se souborem opravdu pohráli. Výsledkem byl bezpočet momentů, kdy každá z vět zněla nově, neotřele, opravdu objevně. A bylo nutno ocenit osazenstvo souboru Barocco sempre giovane za to, jak si veškeré finesy, novoty a hříčky perfektně vrylo pod kůži, přestože skladbu společně se Špačkem provádělo dosud jen minimálně.

Rovněž vzpomínku na tvorbu Ástora Piazzolly, jejíž plánované provedení na festivalu 2021 u příležitosti sta let od skladatelova narození zmařil covid, pojali účinkující s vervou a inspirací. Ačkoli se v tomto případě jedná o čtyři původně samostatné skladby, vytvořené mezi lety 1965 až 1970, sám Piazzolla je začal tu a tam hrát na koncertě pospolu. Byly sice věnovány atmosféře Buenos Aires a jeho obyvatel, takže z nich Ástorovo tango nuevo přímo tryská, ale vědomé narážky na Vivaldiho nelze přeslechnout. Tím spíš, že pardubické provedení se řídilo vkusnou úpravou, kterou ve druhé polovině devadesátých let 20. století provedl Leonid Desyatnikov, ruský skladatel narozený roku 1955 v Charkově (ach, jak trpce dnes ta kombinace zní…). Zřejmě pro Gidona Kremera jeho Kremeratu Balticu, s nimiž spolupracoval. Odkaz na Vivaldiho zvýraznil Desyatnikov například tím, že každé ze čtyř skladeb vtiskl přehlednější strukturu tří tempově odlišených „vět“. A – co je nejpodstatnější – zaranžoval „Čtveráky“ pro sólové housle a smyčcový orchestr. Což byla samo sebou pro Špačka a BSG voda na jejich mlýn.

Čtyřiačtyřicáté Pardubické hudební jaro pokračuje dalšími koncerty, v nichž se představí například Martinů Voices, Bennewitzovo kvarteto či Ensemble Inégal, ale i 4TET. Hudba zazní jak v Sukově síni, tak v secesním Východočeském divadle Pardubice, v židovské synagoze v Heřmanově Městci anebo v hale pardubického letiště Jana Kašpara.

*******

Foto: Pardubické hudební jaro