„Martin Fröst náhle onemocněl a v Bamberku hledají rychle někoho, kdo by mohl zahrát Coplandův klarinetový koncert. Vytahuji klarinet a zjišťuji, co z něj ještě zůstalo v hlavě a v rukách.“

„Jaká radost hrát v takovém sále! Zvuk orchestru se krásně pojí a přitom perfektně slyším jednotlivé hlasy.“

„Klarinet beru do ruky zase až těsně před začátkem koncertu, obvykle tak 10 minut před začátkem. Těžko se popisují pocity a myšlenky interpreta při takovém koncertě.“

„Sedím ještě trošku zpocený z hraní a jsem unesený hudbou Bohuslava Martinů. Ivo Kahánek hraje fantasticky, Jakub s jistotou řídí vřele a kompaktně znějící orchestr a posluchači ani nedutají. Tohle provedení Inkantací je naprosto strhující.“

„Myslím, že Jakub Hrůša formuje svůj orchestr skvěle a že na něj může být pyšný.“

Muzikantský život dokáže být někdy velmi nepředvídatelný. Minulé pondělí jsem se vrátil z Holandska, kde jsem si po mnoha letech opět zahrál krásný společný koncert se svojí sestrou Radkou, vynikající houslistkou. V úterý večer už opět ve svém domovském orchestru Státní opery zkouším Bohému a ještě netuším, že brzy se plány na zbytek týdne zcela změní. O pauze si čtu sms od mé manažerky, abych ihned zavolal Jakubovi Hrůšovi.

Od něho se dozvídám, že světová klarinetová superstar, Martin Fröst, náhle onemocněl a že v Bamberku hledají rychle někoho, kdo by v pátek a v sobotu mohl hrát s Bamberskými symfoniky Coplandův klarinetový koncert. Dozvídám se, že jedna zkouška je hned zítra a pak ve čtvrtek generálka. Ještě než stačím Jakubovi do telefonu říct, že si velice té nabídky vážím a že ji beru, mi hlavou proběhne spousta věcí. V první chvíli jsem polichocen, že volají zrovna mně. Hned vzápětí přemýšlím, jestli můžu přehodit závazky, které mám v těch dnech už v diáři. A samozřejmě mě hlavou probleskne otázka, jestli tenhle koncert jsem schopen hrát na nejvyšší úrovni již za tři dny, v podstatě bez přípravy. No a pak už jde všechno ráz naráz. Kolem 22:30 dorazím ze zkoušky Pucciniho opery domů, otevírám svůj notový archiv a vytahuji sólový part Coplandova koncertu. Jdu do sklepa pro kufr, ukládám do něj koncertní oblečení, boty a věci na 5 dní. Mezitím pilně píšu zprávy a telefonuji svým skvělým kolegům z orchestru aby, za mně zaskočili, když tady nebudu. Informuji své žáky na Ostravské univerzitě, kteří mají před semestrálními zkouškami, že hodiny přesouvám, a honem s manželkou zařizujeme hlídání naší malé dcery na dobu, kdy jsem měl být s ní. Kolem půlnoci ještě kupuji jízdenku na ranní spoj do Německa, abych nemusel před zkouškou několik hodin řídit a mohl se po cestě věnovat alespoň teoretické přípravě a odpočinku.

Do Bamberku dorážím asi dvě hodiny před začátkem zkoušky. Dostanu svoji šatnu, rychle vytahuji klarinet a zjišťuji, co z Coplanda ještě zůstalo v hlavě a v rukách. Naštěstí jsem ten koncert hrál několikrát loni v červenci s  Essener Philharmoniker a Tomášem Netopilem, takže spousta věcí v hlavě i v rukou zůstalo. Ještě po cestě na pódium mě manažer orchestru informuje o tom, že koncert natáčí Bavorský rozhlas a že budou natáčet i zkoušky. Podávám si ruku s Jakubem Hrůšou a koncertním mistrem a už se hraje. Jaká radost hrát v takovém sále! Zvuk orchestru se krásně pojí a přitom perfektně slyším jednotlivé hlasy. Zkouším, jakou dynamiku si můžu dovolit, zvykám si na prostor. S Jakubem už jsme spolu Coplanda dělali, ale to bylo zhruba před 10 lety. Nicméně hned od prvních taktů mám pocit, že jsem doma. Že tempa, agogické změny i malé finesy vycházejí tak nějak přirozeně a že se nemůže nic stát. Orchestr okamžitě reaguje na jakékoli gesto či dynamickou změnu a zkouška plyne téměř bez zastavování. V rytmické části inspirované jazzem opakujeme pár míst. Primy vylaďují intonačně složitá místa ve vysoké poloze. Zkouška uběhne velmi rychle a já po ní ještě zůstávám  ve své šatně a v klidu a soustředěně cvičím. V přípravě na podobné koncerty obvykle klarinetisté věnují mnoho času výběru a přípravě plátků. Je to velká alchymie, protože i nejlépe připravený interpret bez plátku nezahraje vůbec nic. Obvykle se před takovým koncertem otevírá několik krabiček plátků, které se po několika minutách denně zahrávají. Celý proces trvá asi měsíc. Tentokrát nemám na přípravu plátků žádný čas. Musím vybírat z těch, které jsme měl na koncert do Holandska. Naštěstí vše funguje. Ubytovávám se na hotelu hned vedle sálu. Od managementu orchestru dostávám speciální čip, se kterým můžu přijít do budovy i do své šatny kdykoli budu chtít. Je to skvělé, protože pro každého instrumentalistu je velmi důležité mít možnost cvičit podle potřeby. Já už toho mám ale po celém dni dost a tak jdu velmi brzy spát. Ve čtvrtek v 9:30 začíná generální zkouška. Mikrofony jsou nastavené, před budovou sálu parkuje přenosový vůz. Koncert přehrajeme od začátku do konce bez zastavování. Potom Jakub vrátí pár míst, která jsou choulostivá na souhru.

Hned po mě se na pódium dostane Ivo Kahánek, který bude hrát 4. klavírní koncert Bohuslava Martinů „Inkantace“. Já ještě na chodbě mluvím s režisérkou rozhlasového natáčení, že všechno mají a že se těší na zítřejší koncert. Já se těším taky, ale pro jistotu se zavírám do své šatny a cvičím. Mimochodem velmi oceňuji, že moje šatna je perfektně odhlučněná a že neslyším žádné jiné muzikanty z orchestru, kteří mají šatny vedle. Odpoledne využívám nejen na cvičení, ale také na žehlení koncertních košilí, abych to nemusel dělat v den koncertu. Malá procházka po Bamberku a brzy spát.

Příprava v den D je přesně načasovaná. Obvykle před koncertem spím velmi, velmi dlouho. I v Bamberku tedy vyrážím na hotelovou snídani až kolem 10:15. Poté si odnáším koncertní oblečení do svoji šatny a chviličku si zahraji. Plátky vypadají dobře. Následuje lehký oběd a opět spánek. Budík mě probouzí v 17 hod. Dávám si malý salát, tak abych ve 20 hodin neměl prázdné břicho a dobře se mi dýchalo. Kolem 19 hod jdu z hotelu do haly, kam už směřují davy posluchačů. Před koncertem totiž mívají v Bamberku povídání o skladbách a interpretech. Pro spoustu posluchačů je to velmi zajímavé zpestření a také příprava na koncert.

Já si chvíli fouknu na klarinet a převlékám se do koncertního. Klarinet beru do ruky zase až těsně před začátkem koncertu, obvykle tak 10 minut před začátkem. Za těch deset minut do koncertu ho ještě nejméně čtyřikrát vytírám, tak aby se mi nedostala sražená voda pod klapky. Ve 20 hodin mě vyzvedává kustod a odvádí ke vchodu na scénu. Potkávám se s dirigentem a navzájem si popřejeme, aby se koncert vydařil. A už se otevírají dveře a vcházíme na pódium vyprodaného sálu. Potlesk utichne a můžeme začít. Jakubova taktovka se pohne a první tóny nádherné a klidné první části koncertu se rozezní. Plátek reaguje jak má a tak si můžu užívat skvěle hrajícího orchestru v zádech a fantastické akustiky. Těžko se popisují pocity a myšlenky interpreta při takovém koncertě. Jsem velmi koncentrovaný, poslouchám kolem sebe orchestr, sleduji gesta dirigenta, dávám pozor na zvuk, intonaci, rytmus, ale přesto jsem nějak zvláštně uvolněný. Je to čistá radost. Zhruba 17 minutová skladba uběhne tak rychle, že je najednou konec, podávám si ruce s dirigentem, koncertním mistrem, klaním se, dostávám kytici, kterou vzápětí dávám harfistce. Vím, že si toho dámy v orchestrech považují, když dostanou od dirigentů nebo sólistů kytici

Cestou do šatny potkávám další členy orchestru, kteří míří na pódium, aby zahráli Martinů. Já rychle odkládám klarinet a jdu si sednout do sálu na emporu za orchestr, abych si poslechl Ivo Kahánka. Orchestr je mnohem větší než na Coplanda. Přibyla celá dechová sekce a bicí. Všímám si také, jak orchestr sedí. Za sekcí dřevěných dechových nástrojů jsou žestě. Žádný z hráčů nemá rád, když mu někdo hraje silně přímo do ucha, a snaží si sluch chránit.  V orchestrech se to řeší různými plexiskly či prostým vložením špuntů do uší. Tady obdivuji novinku, kterou jsem u nás ještě neviděl. Za každým hráčem na fagot a klarinet stojí stojánek, který má ve výši hlavy takový polstrovaný půlměsíc. Ve chvíli kdy je potřeba, může hráč schovat uši do tohoto chrániče. Musím na internetu zjistit, kde se to dá sehnat. Určitě se to bude hodit.  

Zpátky ke koncertu. Sedím ještě trošku zpocený z hraní a jsem unesený hudbou Bohuslava Martinů. Ivo hraje fantasticky, Jakub s jistotou řídí vřele a kompaktně znějící orchestr a posluchači ani nedutají. Tohle provedení Inkantací je naprosto strhující a je po zásluze odměněno bouřlivým potleskem. Ivo dává květinu tentokrát zástupkyni koncertního mistra.

Po pauze jdeme s Ivošem do sálu poslouchat Mozartovu symfonii č. 41 C-Dur KV 551 »Jupiter«.  Na Mozartovi zcela jasně vyniká opět velmi vřelý a barevný zvuk smyčců a jejich křišťálově čistá intonace. Dechová sekce vůbec nezůstává pozadu a potvrzuje, že Bamberger Symfoniker nemají slabinu na žádném postu. Myslím, že Jakub Hrůša formuje svůj orchestr skvěle a že na něj může být pyšný. Po koncertě se jde na večeři, ale žádné ponocování, protože druhý den se všechno opakuje. Opět během dne odpočinek, večer soustředění, plný sál a krásný koncert… V neděli ráno pak tři čeští protagonisté koncertů v Bamberku jedou do Prahy. Jakub studuje po cestě partitury na koncert České filharmonie, Ivo Kahánek soustředěně a svižně prohání po německé dálnici svoji Alfu Romeo a já si v duchu říkám, jak je ten muzikantský život krásný, vzrušující a nepředvídatelný.

Klarinetista Karel Dohnal byl třetím z českých umělců, kteří se v pátek a v sobotu zasloužili o mimořádné večery Bamberských symfoniků. Narychlo dostal pozvání, aby nahradil nemocného Martina Frösta a zahrál s nimi Coplandův Klarinetový koncert. Po oba večery 18. a 19. ledna vystoupil také pianista Ivo Kahánek, to vše pod taktovkou Jakuba Hrůši. Oba tak zároveň dokončili společný projekt nahrávání dvou významných českých klavírních děl, Koncertu pro klavír a orchestr č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů a Koncertu pro klavír a orchestr g moll Antonína Dvořáka, který natočili už dříve. Koncerty se konaly v domovském sále Bamberger Symphoniker, které Jakub Hrůša už třetím rokem vede. CD vydá Supraphon letos na podzim.

Foto: archiv Karla Dohnala, Veronika Paroulková