Pocta ženám – věčným inspiracím umělců a uměleckých děl, ale i interpretkám, které stále více dobývají a ovlivňují umělecký svět. To byl podtitul zahajovacího koncertu letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, dříve Janáčkova máje, který se koná každoročně od roku 1976. V ostravském Divadle Antonína Dvořáka hrál ve čtvrtek Symfonický orchestr Českého rozhlasu, zpívala s ním Claire Booth a dirigovala Jessica Cottis.

Skladby v programu, díla od Janáčka, Mozarta a Elgara, měly ženy v pozadí přinejmenším ve dvou případech. Mozartova árie Bella mia fiamma, addio vznikla, jak známo, pro zpěvačku Josefinu Duškovou, jeho pražskou hostitelku. Edward Elgar na sebe poprvé výrazně upozornil orchestrálními variacemi Enigma; za jeho úspěchem stála nenápadně jeho žena Alice, která ho v jeho kompozičních ambicích podporovala a dodávala mu sebedůvěru. A Janáčkovou múzou, jak známo, byla v jeho pozdním věku Kamila Stösslová, i když – na rozdíl od jiných děl – se Sinfoniettou přímo spojována není.

Sinfoniettu psal Leoš Janáček nejprve jako sokolské fanfáry a posléze jako obrazy spojené s Brnem a svobodnou republikou, ale není nic proti ničemu, že si ji jako erbovní dílo tak trochu přivlastnil festival v Ostravě. Těžko hledat vhodnější skladbu. Nezazněla ideálně, dala by se artikulovat přesněji, procítit jedinečněji a prezentovat svátečněji, ale svou funkci slavnostního úvodu splnila.

Britská sopranistka Claire Booth přijela s úkolem zazpívat dvě Mozartovy koncertní árie – nelehkou „Bella mia fiamma, addio“, kterou autor, zamčen podle legendy na Bertramce, Josefině Duškové možná až zlomyslně vyšperkoval záludnostmi, a virtuózně vyhrocená „Fra cento affanni“, kterou zřejmě nepsal pro žádnou ženu, protože mu v době kompozice bylo teprve čtrnáct… Claire Booth patří k pěvkyním, které mají na některých slabikách značné tremolo a které si při intonaci výrazněji pomáhají gesty. S nástrahami hudebního textu se vyrovnala, výraz to ale trochu poznamenalo.

Nejlepším dojmem zapůsobily během večera variace Enigma, jednak kompozičně sofistikované, pokud je jejich téma opravdu protihlasem melodie, která vůbec nezazní, jednak ale současně barvité, pokud jde o sled portrétů Elgarových přátel, jak to napovídají iniciály v záhlaví jednotlivých variací. Ta nejlíbeznější variace pochopitelně zpodobňuje paní Alici, ale příjemná, a značně „anglická“, je celá půlhodinová kompozice. Jessica Cottis, jejíž vedení orchestru obecně nevynikalo ničím specifickým, provedla publikum touto atraktivní a v našich končinách ne tak frekventovanou skladbou dostatečně inspirovaně i inspirativně.

Pokud by snad v Ostravě v roce 2028 – kdy uplyne sto let od úmrtí Leoše Janáčka – přece jen už stál nový koncertní sál, který se opravdu začíná stavět, byl by to pro reprezentativnější vyznění festivalu i pro jeho mezinárodní atraktivitu významný krok. Divadla obecně jsou pro symfonické koncerty řešením jen částečně vhodným. Určitě by pak také bylo snadnější získat pro festivalové zahájení ještě zajímavější umělce či umělkyně než letos.

Festival trvá v Ostravě a v celém regionu Moravskoslezského kraje do 3. července, kdy uplyne 170 let od Janáčkova narození. V Hukvaldech, jeho rodišti, se v amfiteátru v oboře rozezní 29. června program nazvaný Vše nejlepší, Leoši! Zahrne Moravskou lidovou poezii v písních, Ukvalskou lidovou poezii v písních, výběr z cyklu Po zarostlém chodníčku, Houslovou sonátu a písňový cyklus Zápisník zmizelého; účinkujícími budou pěvci Nicky Spence a Václava Krejčí Housková a s nimi pianista Julius Drake a houslista Jan Mráček s klavíristou Ivo Kahánkem. O den později se na stejném místě odehraje pěvecké gala tenoristy Štefana Margity, kterého doprovodí Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a dirigent Jan Kučera, a 3. července v hukvaldském kostele sv. Maxmiliána vystoupí na úplný závěr festivalu komorní soubor Belfiato Quintet, který zahraje skladby Samuela Barbera a Paula Hindemitha a k tomu Janáčkův Dechový sextet Mládí.

…………………..

Rozhovor s dirigentskou Jessicou Cottis čtěte pod titulkem Talentu nezáleží na pohlaví.

Foto MHF Leoše Janáčka / Dalibor Válek