KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Ostrava, ženy, múzy a sály. Začal Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka english

Pocta ženám – věčným inspiracím umělců a uměleckých děl, ale i interpretkám, které stále více dobývají a ovlivňují umělecký svět. To byl podtitul zahajovacího koncertu letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, dříve Janáčkova máje, který se koná každoročně od roku 1976. V ostravském Divadle Antonína Dvořáka hrál ve čtvrtek Symfonický orchestr Českého rozhlasu, zpívala s ním Claire Booth a dirigovala Jessica Cottis.

Skladby v programu, díla od Janáčka, MozartaElgara, měly ženy v pozadí přinejmenším ve dvou případech. Mozartova árie Bella mia fiamma, addio vznikla, jak známo, pro zpěvačku Josefinu Duškovou, jeho pražskou hostitelku. Edward Elgar na sebe poprvé výrazně upozornil orchestrálními variacemi Enigma; za jeho úspěchem stála nenápadně jeho žena Alice, která ho v jeho kompozičních ambicích podporovala a dodávala mu sebedůvěru. A Janáčkovou múzou, jak známo, byla v jeho pozdním věku Kamila Stösslová, i když – na rozdíl od jiných děl – se Sinfoniettou přímo spojována není.

Sinfoniettu psal Leoš Janáček nejprve jako sokolské fanfáry a posléze jako obrazy spojené s Brnem a svobodnou republikou, ale není nic proti ničemu, že si ji jako erbovní dílo tak trochu přivlastnil festival v Ostravě. Těžko hledat vhodnější skladbu. Nezazněla ideálně, dala by se artikulovat přesněji, procítit jedinečněji a prezentovat svátečněji, ale svou funkci slavnostního úvodu splnila.

Britská sopranistka Claire Booth přijela s úkolem zazpívat dvě Mozartovy koncertní árie – nelehkou „Bella mia fiamma, addio“, kterou autor, zamčen podle legendy na Bertramce, Josefině Duškové možná až zlomyslně vyšperkoval záludnostmi, a virtuózně vyhrocená „Fra cento affanni“, kterou zřejmě nepsal pro žádnou ženu, protože mu v době kompozice bylo teprve čtrnáct… Claire Booth patří k pěvkyním, které mají na některých slabikách značné tremolo a které si při intonaci výrazněji pomáhají gesty. S nástrahami hudebního textu se vyrovnala, výraz to ale trochu poznamenalo.

Nejlepším dojmem zapůsobily během večera variace Enigma, jednak kompozičně sofistikované, pokud je jejich téma opravdu protihlasem melodie, která vůbec nezazní, jednak ale současně barvité, pokud jde o sled portrétů Elgarových přátel, jak to napovídají iniciály v záhlaví jednotlivých variací. Ta nejlíbeznější variace pochopitelně zpodobňuje paní Alici, ale příjemná, a značně „anglická“, je celá půlhodinová kompozice. Jessica Cottis, jejíž vedení orchestru obecně nevynikalo ničím specifickým, provedla publikum touto atraktivní a v našich končinách ne tak frekventovanou skladbou dostatečně inspirovaně i inspirativně.

Pokud by snad v Ostravě v roce 2028 – kdy uplyne sto let od úmrtí Leoše Janáčka – přece jen už stál nový koncertní sál, který se opravdu začíná stavět, byl by to pro reprezentativnější vyznění festivalu i pro jeho mezinárodní atraktivitu významný krok. Divadla obecně jsou pro symfonické koncerty řešením jen částečně vhodným. Určitě by pak také bylo snadnější získat pro festivalové zahájení ještě zajímavější umělce či umělkyně než letos.

Festival trvá v Ostravě a v celém regionu Moravskoslezského kraje do 3. července, kdy uplyne 170 let od Janáčkova narození. V Hukvaldech, jeho rodišti, se v amfiteátru v oboře rozezní 29. června program nazvaný Vše nejlepší, Leoši! Zahrne Moravskou lidovou poezii v písních, Ukvalskou lidovou poezii v písních, výběr z cyklu Po zarostlém chodníčku, Houslovou sonátu a písňový cyklus Zápisník zmizelého; účinkujícími budou pěvci Nicky SpenceVáclava Krejčí Housková a s nimi pianista Julius Drake a houslista Jan Mráček s klavíristou Ivo Kahánkem. O den později se na stejném místě odehraje pěvecké gala tenoristy Štefana Margity, kterého doprovodí Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a dirigent Jan Kučera, a 3. července v hukvaldském kostele sv. Maxmiliána vystoupí na úplný závěr festivalu komorní soubor Belfiato Quintet, který zahraje skladby Samuela BarberaPaula Hindemitha a k tomu Janáčkův Dechový sextet Mládí.

…………………..

Rozhovor s dirigentskou Jessicou Cottis čtěte pod titulkem Talentu nezáleží na pohlaví.

Foto MHF Leoše Janáčka / Dalibor Válek

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů a rozhlasových pořadů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, do Hudebních rozhledů a Harmonie a publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz a aktivním dennodenním spoluautorem jeho obsahu.



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky