„Haydnův koncert v znamenitém provedení Johannesa Mosera ukázal, že klasika není nic suchopárného.“

„Po náročných pasážích, kdy převzal otěže orchestr, si violoncellista nápaditou a prokreslenou hru orchestrálních kolegů.“

„Dirigent Aurel Dawidiuk zapůsobil na publikum svým milým, decentním a neokázalým vystupováním a přirozenou hudebností.“

Janáčkova filharmonie v Opavě odehrála druhý abonentní koncert a tentokrát přední tuzemský orchestr spojil síly s respektovaným německo-kanadským violoncellistou Johannesem Moserem. Klasika v jeho podání má ohnivou a kořeněnou příchuť. Také dalším skladbám nechybělo šarmantní a temperamentní ztvárnění. Provedení řídil dirigent Aurel Dawidiuk.

Johannes Moser je typ všestranného umělce, který se nevyhýbá odvážným výzvám. Vedle klasického repertoáru violoncellista často uvádí nová díla současných autorů. Nežije pouze minulostí, ale sjednocuje tradici s novými postupy a trendy. V Opavě sice nezaznělo jeho elektrické violoncello, nicméně Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 od Josepha Haydna v Moserově interpretaci vyzněl jako divoká a nespoutaná jízda. Rozhodně nepůsobil jako obstarožní skladba praotce hudebního klasicismu.

Violoncellista zahájil razantně hned první větu s příznačným tečkovaným rytmem a od počátku si získával respekt svým přísným výrazem a nekompromisním nasazením, které se zrcadlilo i v jeho tváři připomínající hráče pokeru. Sólové linky v jeho podání provázela široká dynamika a prudké kontrasty, nechyběla brilantní virtuozita v četných stupnicových bězích, melodických ozdobách (nejčastěji trylcích) a akordických rozkladech.

Druhá pomalá věta koncertu pohladila hedvábnou a přesto plnou a šťavnatou kantilénou, která prozradila velkou muzikalitu a půvabné řešení detailů. Finále koncertu Moser vypálil jako nejlepší střelec pomyslné hudební artilerie v bleskurychlém tempu. Hrál s divokou radostí, která mu občas vykouzlila na tváři mírný úsměv. Po náročných pasážích, kdy převzal otěže orchestr, Moser vždy překřížil nohy a užíval si nápaditou a prokreslenou hru orchestrálních kolegů. Naopak ve chvílích nejvyššího vypětí vždy vypoulil oči a jedenkrát si pomohl i zvednutím nohy do vzduchu.

Haydnův koncert v znamenitém provedení Johannesa Mosera ukázal, že klasika není nic suchopárného, naopak je to obrovská interpretační výzva a současně posluchačská lahůdka par excellence, když to samozřejmě někdo umí servírovat s podobnou stylovou čistotou a místy i ďábelskou virtuozitou v Paganiniho duchu. Nemůžu zapomenout na skvostnou sólovou kadenci během druhé věty a nádhernou souhru orchestru, kterou elegantně a citlivě ohlídal příjemný a usměvavý mladý dirigent Aurel Dawidiuk.

Johannes Moser v Opavě sklidil velkolepý úspěch a stojící publikum jej neprodleně přivolalo na pódium k romantickému nášupu. Andante cantabile Petra Iljiče Čajkovského pochází z jeho Prvního smyčcového kvartetu D dur a Moser i v této melancholické větě ukázal, že je hráčem světového formátu. Apartní pizzicato orchestru s pentatonicky zbarvenou melodií sólového nástroje a delikátní závěr opět řadím k památným okamžikům tohoto po všech stránkách bravurního vystoupení.

Koncert měl ještě další programové body, které stojí za pozornost. Předehra k opeře Oberon Carla Marii von Webera je typickým dílem raného romantismu, který ve své době překvapil fantazií a zřetelně exponovanými záběry z lidového života. Sluší se vyzdvihnout pastorální sólo klarinetu, nadpozemsky znějící smyčce, majestátní dřeva a přesné perkuse.

Potenciál mladého německého dirigenta se projevil také v třetí a poslední kompozici abonentního koncertu. Symfonie č. 1 C dur francouzského skladatele George Bizeta je dílo stále vzrušující a obdivuhodné nejen proto, že ji autor napsal v pouhých sedmnácti letech. Dmitrij Šostakovič dokončil svou první symfonii na rozhraní svých osmnácti a devatenácti, Benjaminu Brittenovi bylo v době jeho orchestrální Sinfonietty pouhých devatenáct. Jde o to, že Bizet vytvořil dílo nesmírně vytříbené a plné báječné hudby, která sice tu a tam prozradí vliv jeho mentora a skladatele Charlese Gounoda, přesto však přichází s plejádou samostatných nápadů a myšlenek v naprosto pohotové a místy doslova jasnozřivé dramaturgii.

Dirigentská koncepce Aurela Dawidiuka šla juvenilní Bizetově kompozici přímo na ruku. Nechyběla svěží tempa, duchaplně modelované hudební fráze a jemný smysl pro zvukové finesy evokující španělský folklor a exotickou melodiku. Poklonu si zaslouží půvabně ztvárněné vedlejší téma přednášené sólovým hobojem, tajuplné interjekce lesního rohu a precizní fugato, jehož motiv se postupně rozezněl v smyčcových a dechových nástrojích jako posmyslná pocta Bizetovu učiteli, jenž podobný postup využil ve své Symfonii D dur. Dawidiuk zapůsobil na publikum svým milým, decentním a neokázalým vystupováním a přirozenou hudebností, která provázela jeho gesta a hudební nastudování.

Koncert Janáčkovy filharmonie v opavském Kostele sv. Václava měl veskrze příjemné atributy, mezi něž můžeme zařadit i specifickou akustiku s decentním dozvukem a jedinečnou barevnou škálou tohoto znamenitého orchestru.

foto: JFO / Martin Kusyn