PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Inscenace dílo rozmetává na střípky tak, že divák neví, zda sleduje Offenbachovu operu, newyorské psychedelické kabaretní pásmo nebo vánoční grotesku.“

„Offenbachova jemná a rafinovaná ironie je ovšem posunuta do roviny grotesky, která místy hraničí s vulgaritou.“

„Inscenace trpí nelogičnostmi, významově nevyloženými kroky a přemírou scénického balastu. Sebelepší pěvecké výkony však nedokážou přehlušit fakt, že stojí uprostřed inscenace, která jim spíše překáží.“

Uchopit precizně vystavěné dílo pohybující se na hranici mezi snem a realitou, láskou a uměním, komedií a tragédií – a rozmetat jej na střípky tak, že divák neví, zda sleduje Offenbachovu operu, newyorské psychedelické kabaretní pásmo nebo vánoční grotesku. Takový dojem zanechává nová berlínská inscenace Hoffmannových povídek ve Státní opeře Unter den Linden (koprodukce s MusikTheater an der Wien a Teatrem Wielkim ve Varšavě). Výsledek je na hony vzdálen tomu, co činí Offenbachovo dílo jedním z vrcholů operní literatury 19. století.

„Mozart píše pro nástroje úplně stejně jako pro zpěváky. Andante C dur vnímám jako operní arioso.“

„Pokud v sobě necítíme zápal a nejdeme až na hranu, těžko můžeme očekávat, že nadchneme naše publikum.“

„Každý koncert je pro mě osmitisícovka. Neexistuje nedůležitý koncert.“

Málokterý instrumentalista symbolizuje virtuozitu a nástrojovou dokonalost tak silně jako Emmanuel Pahud. Hudebník, který je po desetiletí prvním flétnistou Berlínských filharmoniků a zároveň vyhledávaným sólistou na největších pódiích světa, vystupuje v Praze již poněkolikáté. Do Prahy se vrací rád – tentokrát do nového domova k Prague Philharmonia, který podle něj dává společné práci úplně nový rozměr. S orchestrem vedeným Emmanuelem Villaumem v neděli 30. listopadu představil vyprodanému Rudolfinu hudbu Wolfganga Amadea Mozarta a Francise Poulenca. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví mimo jiné o tom, proč ho inspiruje rychlost, a prozrazuje také, jak hledá nové hranice flétnového repertoáru a co pro něj znamená každý koncert.

„Eliška Holá provedla klasicistní skladbu Sophie Corri Dussek s působivým subtilním úvodem, precizní technikou i výrazem.“

„Linda Čížková ve skladbě Pearl Chertok Ten past Two perfektně zdůrazňovala jazzové synkopy a užívala si frázování.“

„Virtuózní výraz i bezchybná technika Karolíny Matysové se se stylem Marcela Gradjanyho v The Colorado Trail výtečně protkala.“

Letošní 13. ročník festivalu Hudba v srdci Prahy pokračoval ve středu 26. listopadu v Koncertním sále Pražské konzervatoře koncertem, který představil studentky harfové hry ze třídy Kateřiny Englichové a také duo Englichové s hobojistou Vilémem Veverkou.

„Ve středu večer po 20. hodině dostanou prostor koncertní nahrávky z nabídky Eurorádia. Nejprve to bude Španělský národní orchestr s dirigentem Andrésem Orozco-Estradou, poté Francouzský národní orchestr v ravelovském programu.“

„Hostem návštěvy obě víkendová dopoledne bude Zdeněk Plech, barytonista opery Národního divadla v Praze.“

„V neděli po obědě dostane prostor historická nahrávka Brucknerovy Osmé symfonie z roku 1944 s Wilhelmem Furtwänglerem a Vídeňskými filharmoniky, začátek ve 14:12.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to nepřetržitě. Ve všední dny od čtyř do osmi je v projektu Klasika na dosah prostor dokonce pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je synonymem pro „samou hudbu“, pravidelně proto nahlížíme do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 1. do 7. prosince?

„Skladba slovenského autora Jána Cikkera Slovenská suita pro velký orchestr, op. 22, je velmi svěží dílo, s nádechem impresionismu a s velkým hudebním potenciálem.“

„Sál Kongresového centra bohužel není přátelský ke zpěvu.“

„Skladba Sergeje Rachmaninova Capriccio na cikánská témata, op. 12, (Capriccio bohemien) byla dramaturgicky vybrána stylově.“

Čarovná jiskra, to byl název koncertu Filharmonie Bohuslava Martinů, který se rozezněl ve čtvrtek 27. listopadu v Kongresovém sále ve Zlíně. Dirigentem byl Tomáš Brauner a jako host vystoupila slovenská sopranistka Eva Hornyáková. Na programu byly tři skladby, které filharmonie hrála poprvé: Slovenská suita Jána Cikera, Kouzelné noci Bohuslava Martinů a Cikánské melodie Antonína Dvořáka. Na závěr zaznělo ještě Capriccio na cikánská témata Sergeje Rachmaninova. 

„Napětí vzrůstalo organicky a vrcholné momenty nepůsobily jako pouhé zesílení orchestru, ale jako skutečné emocionální vyústění hudebního toku.“

„Dynamika byla citlivě vyvážená, orchestr reagoval pohotově a violoncello se přirozeně neslo nad celkovou zvukovou masou.“

„Jeho hra byla něžná, s přirozeným frázováním, které nechalo vyniknout melancholickou atmosféru.“

Koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava nabídl ve čtvrtek 27. listopadu atraktivní dramaturgii a nevšední interpretační situaci – orchestr postupně řídili posluchači oboru dirigování Curyšské hudební akademie pod vedením Christopha-Mathiase Muellera. Večer tak přinesl nejen hudební zážitek, ale také individuální přístup, kterým mladí dirigenti přistupují k repertoáru symfonické i koncertantní literatury. Jako sólista na violoncello se představil student Pražské konzervatoře Jan Petrov. Program sestavený z Mendelssohnovy „Reformační“ symfonie a Dvořákova Violoncellového koncertu patří k dramaturgicky náročnějším úkolům, což poskytlo dirigentům ukázat nejen technickou vyspělost, ale i osobní hudební vizi.

„Rajterovo dílo je občas upozaděno za jeho dirigentskou činností.“

„Dramaturgicky byl večer logicky uspořádán.“

„Orchestr po celou dobu visel pohledem na dirigentovi a bylo patrné, že jsou od roku 2022 již velmi sehraní.“

Jak lépe zahnat strastiplné životní období než hudbou? Čtvrteční večer v olomoucké Redutě patřil skladbám tří skladatelů, kteří se potýkali s tísní způsobenou světovou válkou nebo osobní krizí. Koncert Moravské filharmonie s šéfdirigentem Zsoltem Hamarem a sólistou Vilémem Vlčkem tak 27. listopadu nesl příznačný název Válečná léta – Klasika v černém.

„Na scéně Valentina Köhlera se předvádí moderní technické vybavení divadla, které dokáže samo o sobě ohromit.“

„Režisérka Elisabeth Stöppler vytvořila fantaskní svět neuvěřitelných postav, které se vyžívaly v krutostech a schválnostech. Žádná milá zvířátka, naopak krvelačné bestie.“

„Bílého králíka sytým kontratenorem zpíval Andrew Watts, který jako jediný ztvárnil tuto roli také v první inscenaci, která měla světovou premiéru v Mnichově v roce 2007.“

Hudební divadlo Na Vídeňce (Theater an der Wien) připravilo další operu, tentokrát pohádkovou. Na motivy knížky Alenka v říši divů anglického spisovatele Lewise Carolla vytvořili libreto David Henry Hwang spolu s Unsuk Chin, korejskou hudební skladatelkou, která je i autorkou hudby. Opera měla premiéru 17. listopadu v Theater an der Wien.

„Dallapiccola pracuje ve Vězni s dodekafonní technikou, a to velice osobitě a s obdivuhodnou melodickou invencí. Sama partitura díla je mimořádně opulentní.“

„Vedle sólistů je nutné připomenout výborně připravený sbor (sbormistrem byl Simon Halsey), který dodával celé opeře dimenze antické tragédie.“

„Antonio Pappano celý ten obrovitý provozní kolos – orchestr, sólisty a sbor – zvládal nejen s jistotou a s nadhledem, ale zároveň ještě dokázal udržet posluchače od prvních tónů až po závěrečnou vězňovu otázku v neustálém napětí.“

Na program druhého koncertu abonentní řady „B“ ve Dvořákově síni Rudolfina 26. listopadu 2025 zařadila Česká filharmonie dvě od pohledu značně nesourodá díla: operu Vězeň Luigiho Dallapiccoly a Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur, op. 73, zvaný „Císařský“. Filharmonii vedl proslulý italský dirigent Antonio Pappano a v průběhu večera se představila řada významných zahraničních sólistů.

„Toto dílo dnes patří k nejpůsobivějším hudebním výpovědím 20. století.“

„Vězňova poslední slova znějí jako otázka do prázdna: ‚La libertà?‘ Silný závěr opery…“

„Sopranistka Ángeles Blancas Gulín okouzlila publikum svým nádherně znějícím hrudním rejstříkem vyrovnaným ve všech dramatických polohách.“

Během tří večerů 26., 27. a 28. listopadu uvedla Česká filharmonie v rámci svých abonentních koncertů jednoaktovou operu Vězeň italského skladatele Luigiho Dallapiccoly (1904–1975) v české premiéře. K provedení přizvala španělskou sopranistku Ángeles Blancas Gulín, ukrajinského tenoristu Valentyna Dytjuka a amerického barytonistu Briana Mulligana, který ztvárnil hlavní roli. Pražský filharmonický sbor připravil Simon Halsey a vše řídil hvězdný dirigent Antonio Pappano.

„Nemám rád, když režiséři příliš mění libreto nebo děj opery. Vlastně ani nevím, kdo jim to právo dal.“

„U nás se Báseň o lásce a moři téměř neuvádí. Je to krásná půlhodinová skladba s nádhernými melodiemi.“

„Možnosti dnešní doby jsou obrovské a o to víc mě mrzí, když je studenti nevyužívají.“

Slovenský tenorista Pavol Bršlík (v zahraničí známý jako Breslik) se během několika let vypracoval mezi nejvyhledávanější pěvecké osobnosti své generace. Jeho kariéra ho zavedla na přední světové operní scény od Berlína přes Paříž, Londýn či Mnichov až po New York; nedávno měli diváci možnost jej vidět během kinopřenosů z Metropolitní opery. 4. prosince Bršlík vystoupí s Janáčkovou filharmonií v Ostravě, kde pod taktovkou Roberta Jindry přednese Báseň o lásce a moři Ernesta Chaussona.