„Stanislav Vavřínek si s hráči rozumí a sází především na přátelský a kolegiální přístup. Což ovšem neznamená, že by nevyžadoval poctivost a preciznost.“

„Všechny kontrasty, předěly, skoky či dělení témat činí z Voříškovy symfonie skutečnou lahůdku. Ale zároveň skladbu, kterou je nutno nastudovat s náležitou péčí.“

„Finesy, jakých je Josef Špaček schopen dosáhnout zdánlivě jednoduchým způsobem, někdy, i v technicky nejobtížnějších pasážích, téměř až jaksi mimochodem, nepřestávají brát dech.“

Na trojici závěrečných koncertů 56. sezony Komorní filharmonie Pardubice konaných tento týden v Domě hudby se naposledy v roli šéfdirigenta orchestru představil Stanislav Vavřínek. Od vedení tělesa, jeho členů i publika se mu dostalo milých poct. Obrovský aplaus následoval rovněž po druhé polovině večera, kterou ovládl strhujícím provedením Brahmsova Koncertu D dur houslista Josef Špaček.

Stanislav Vavřínek odsloužil coby šéfdirigent v Pardubicích sedm velmi plodných let a přestože uprostřed jeho angažmá nastaly covidové časy se všemi nepříjemnými omezeními, podařilo se mu navázat na nejlepší tradice orchestru a dále vybrušovat jeho specifický profil. Po celou dobu jeho působení bylo patrné, že si s hráči rozumí a že sází především na přátelský a kolegiální přístup. Což ovšem neznamená, že by nevyžadoval poctivost a preciznost, právě naopak. Vavřínek je navíc dirigentem vskutku všestranným, bez problémů zvládal úkoly spojené s hudbou jakýchkoli stylových období a žánrů. Myslím, že na jeho éru se bude ve východních Čechách vzpomínat jako na šťastné roky, a to nejen pro jeho přirozenou lidskou vlídnost.

Sympatie posluchačů provázely i vlastní začátek večera. Ještě než pozdvihl taktovku, ukázal Stanislav Vavřínek publiku pěkné náramkové hodinky, jež obdržel od ředitele orchestru Pavla Svobody. „Čas plyne, ale hudba zůstává,“ nechali mu na ně vyrýt na rozloučenou. I když na rozloučenou pouze částečnou, od příští sezony bude s Komorní filharmonií vystupovat jako hlavní hostující dirigent.

Program první poloviny koncertu zahájila Sinfonia z Bachovy kantáty Wir danken dir, Gott, wir danken dir, BWV 29. A hle, již při pouze čtyři minuty trvající skladbě bylo možno vysledovat, jak pečlivě se do ní dirigent ponořil a s jakou bedlivostí udílí pokyny jednotlivým hráčům. Šlo o dokonalou ukázku oné zmíněné preciznosti, pro Vavřínka tak charakteristické. Největší pozornost se upírala na varhany, za jejichž ovládacím pultem usedl mladý Adam Suk. Zvláště jeho interakce s dirigentem bylo skvostné sledovat. Všichni sloužíme hudbě, jinak se to snad vyjádřit nedá.

Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška je v Pardubicích považována za takřka ikonickou. Tahle skladba provází Komorní filharmonii od samých jejích začátků a setkali se s ní snad všichni šéfdirigenti orchestru. Hraje se zde opravdu často, a přesto je každé její provedení malým svátkem. Nejen proto, že jde o kompozici rodáka z východočeského Vamberku (města ležícího v současném Pardubickém kraji), ale hlavně z důvodu, že jde o dokonalou ukázku české hudby evropských parametrů pocházející ještě z předsmetanovské éry. Poslech důmyslně promyšlené kompozice, která snese srovnání i s Beethovenem, s nímž se ostatně autor spřátelil, vždy potěší a nikdy se neomrzí. Všechny použité kontrasty, předěly, skoky či dělení témat z ní činí skutečnou lahůdku. Ale zároveň skladbu, kterou je nutno nastudovat s náležitou péčí. Pro Stanislava Vavřínka jde tedy o dílo velmi vhodné. A šéfdirigent ke svému předposlednímu úkolu přistoupil vskutku zodpovědně. Milý úsměv se v jeho výrazu rychle mění v přísnější a ráznější gesta – a hned zase naopak. Tempa jsou výstižná a udržují posluchače v napětí. Po mohutně znějící první větě dokazuje Vavřínek svou hlubokou empatii ve zvukově procítěném Andante, aby hned vzápětí prostřednictvím Scherza prokázal, že má vše pevně v rukou. Orchestr reaguje báječně a závěrečné Finale. Allegro con brio hmatatelně vnáší do koncertní síně esenciální radost z dobře zahrané muziky… Vavřínkovo letošní provedení Voříška se určitě stalo jedním z nejzajímavějších a že jsem jich zde za desítky roků zažil pěknou řádku.

Při vší úctě k šéfdirigentovi však nutno uvést, že protagonistou pardubických červnových večerů se stal houslista Josef Špaček. Ostatně, z jeho jména a příjmení vznikl i jejich lakonický název, bez dalších přídomků. A sólista, jenž se po přestávce představil v Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 77 Johannesa Brahmse, naplnil všechna očekávání. Ovládl svým excelentním výkonem pódium a posluchače nejprve přibil do sedadel, aby je z nich bezprostředně po strhujícím závěru rychle zvedl k dlouhým ovacím vestoje. Virtuózní finesy, jakých je Špaček schopen dosáhnout zdánlivě jednoduchým způsobem, někdy, i v technicky nejobtížnějších pasážích, téměř až jaksi mimochodem, nepřestávají brát dech – celých čtyřicet minut. Pověstná kadence v první větě je v jeho podání snad už z jiného světa. Takhle hraje houslista světové extratřídy. Ctí autora a zároveň se během hry osobitě zamýšlí, kam až je možné zajít. Brahms mu umožňuje pohrávat si s dynamikou i zvukem nástroje, ale také vychutnávat si vzácné chvilky odpočinku, kdy se pozornost upírá na orchestr a jeho skupiny. Mimochodem, ani v posledně jmenovaném ohledu nemohl být posluchač zklamán. Například úchvatný melodický part hoboje ve střední větě přednesl Vojtěch Podroužek tak graciézně, že na chvilinku se mohlo zdát, že kolem něj nesedí nikdo jiný. Oceňme však celý kolektiv, zaslouží si to, a samozřejmě především úsilí dirigentovo.

Jak již konstatováno, ovace nebraly konce. Takhle má být završena povedená sezona, tímto způsobem se lákají posluchači i pro tu nadcházející. Josef Špaček ještě volí přídavek, jehož autorem je Eugène Ysaÿe, a následuje další vřelý potlesk. Jiná než naprostou spokojenost vyjadřující reflexe nemůže být napsána.

foto: Komorní filharmonie Pardubice / František Renza