„Posluchači se měli na co těšit a dali svůj zájem najevo už tím, jak rychle skoupili všechna místa zbývající vedle majitelů abonentek.“ 

„Nouzovského interpretace je oproštěna od mladistvých výbojů a jakýchkoli extravagancí, jde o provedení v poklidně poučeném duchu, někdy snad až příliš profesorské.“

„Výrazně posílený orchestr se hned od počátku vzepjal k bouřlivému výkonu a odstranil jakékoli obavy z nesehranosti.“

Na závěr ledna si Komorní filharmonie Pardubice naplánovala náročný program. Ve čtyřech večerech za sebou hraje Dvořákovu Novosvětskou a doprovází violoncellistu Petra Nouzovského v Koncertu h moll téhož autora. Třikrát se tak stane v domovské Sukově síni Domu hudby a jednou ve Fibichově sálu muzea v Chrudimi. První koncert v pondělí 27. ledna vyvolal vřelou přízeň publika. 

„Výlety“ pardubického orchestru, koncipovaného jako uskupení haydnovsko-mozartovského typu a zaměřujícího se převážně na klasicistní repertoár, do světa velké symfonické hudby 19. a 20. století, nebývají časté a pokaždé jsou spojeny s radostným i napjatým očekáváním. Radost způsobuje už jen skutečnost, že se do programu Komorní filharmonie Pardubice dostávají i skladby, které místní hudbymilovná veřejnost naživo slyší poměrně zřídka a když už, tak v podání hostujících těles. V poslední době však i v Pardubicích vystoupení velkých orchestrů ubylo, důvody jsou především ekonomické, další omezení způsobila „covidová“ opatření. Opravdoví nadšenci si mohou zajet do sousedního Hradce Králové, daleko to není ani do Prahy či Brna, většina posluchačů se však musí spokojit s nahrávkami nebo rozhlasovým vysíláním. Živému koncertu se ale nic nevyrovná. Přirozené je i ono napětí, jež vyvolává příprava akce. Nejprve je zapotřebí promyslet a spočítat výpomocné hráče (v tomto případě jich bylo více než deset) a požádat je o spolupráci. Naštěstí je v Česku kam sáhnout, v krajním případě poslouží jako posily studenti pardubické konzervatoře. Pak je rozšířené těleso nutno sehrát, ale v případě všestranně zkušeného šéfdirigenta Stanislava Vavřínka lze předem předpokládat, že se svého úkolu ujme se vší zodpovědností. Také Sukova síň už je po architektonických a stavebních úpravách mnohem lépe, než tomu bývalo v minulosti, akusticky připravena na hutný zvuk velkého „symfoňáku“, pryč jsou doby, kdy se zde každé fortissimo stávalo utrpením, zvláště pro návštěvníky v předních řadách. 

A tak bylo logické, že po loňském „domácím“ provedení Mé vlasti Bedřicha Smetany, uskutečněném v rámci Roku české hudby, přišel nyní na řadu Antonín Dvořák. Dramaturgie zvolila hned dvě jeho skladby, patřící spolu se Slovanskými tanci k těm nejznámějším. Svým způsobem lze na lednový koncert hledět jako na dovětek oslav české hudby, jimž byl věnován minulý rok, jako na mimořádnou událost. Zejména v případě Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ by bylo v Pardubicích třeba hledat v archivu poměrně dlouho, abychom zjistili, kdy se zde hrála naposledy a který orchestr a s jakým dirigentem ji sem přivezl. Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 v tomto ohledu vychází lépe, poměrně nedávno jej nastudoval Symfonický orchestr Konzervatoře Pardubice, když při široké veřejnosti přístupném vystoupení doprovodil energický a velmi vyzrálý výkon tehdy absolvujícího žáka Filipa Rufera. Posluchači se každopádně měli na co těšit a dali svůj zájem najevo už tím, jak rychle skoupili všechna místa, zbývající vedle majitelů abonentek. Sukova síň byla na tři večery od pondělí do středy vyprodána dlouho dopředu, takže čtvrteční výjezd do sousední Chrudimi poskytl šanci i těm, na něž se doma nedostalo.

Violoncellista Petr Nouzovský má Dvořákův vrcholný koncert, který zazněl v první polovině večera, dokonale zažitý. Lze tak usuzovat z lehkosti, s níž se ujal svého partu a důvěrného „pohrávání si“ s jeho jednotlivými částmi. Jeho interpretace je oproštěna od mladistvých výbojů a jakýchkoli extravagancí, jde o provedení v poklidně poučeném duchu, někdy snad až příliš profesorské, ale nechť to, prosím, nevyzní pejorativně. I takhle se přece dá Dvořák hrát, i tímto způsobem lze posluchače strhnout. A sólista si své vystoupení užil vrchovatě, každičký detail partitury propracoval do vybroušeného tvaru. Jeho spolupráci s dirigentem a orchestrem je možno označit za vzorovou, pozorovat vzájemnou komunikaci prostřednictvím gest i očí přinášelo po celých pětačtyřicet minut onoho gejzíru radosti a kontemplačního citu až neskutečné potěšení. A orchestr? Ten se rovněž hned od počátku vzepjal k bouřlivému výkonu a odstranil jakékoli obavy z nesehranosti. V pravou chvíli se pokaždé pod citlivým vedením dirigenta Vavřínka utišil, aby vytvořil prostor pro sólistu, působil zkrátka a dobře jako těleso perfektně připravené a profesionálně ukázněné, sebevědomé, vitální i submisivní tam, kde to bylo zapotřebí.

Ovace Petru Nouzovskému vedly pochopitelně k přídavku. Co si asi sólista vybere pro ryze dvořákovský večer, říkal jsem si. A byl jsem a zároveň nebyl překvapen, když z jeho úst zaznělo jméno Johanna Sebastiana Bacha. Jelikož je Nouzovský znám svou schopností navázat bezprostřední kontakt s publikem, nemohlo nikoho vyvést z míry, že se za svoji volbu publiku omluvil. Sarabandu z jedné z Bachových suit ale zahrál brilantně…

Novosvětská pak po přestávce snažení všech přítomných korunovala, jak se sluší a patří. Zazněla i v Pardubicích ve vší své velkoleposti a nádheře, opět připravena s největší pečlivostí. Ano, stalo se v pondělí, že na konci jedné skrumáže dechů v první větě došlo k malému „přefouknutí se“, ale člověk musí být velkorysý a takovouto drobnost za daných okolností rád odpustí. Na druhou stranu, již dlouho jsem neslyšel v Largu tak úchvatné podání pasáže pro anglický roh, jaké se podařilo do orchestru přizvanému Jiřímu Sejkorovi, jenž je, mimochodem, rodákem z Pardubicím blízkých Svitav. Jeho angažmá na čtyři dny se snad ani nedá nazvat výpomocí, úloha hráče na daný nástroj patří v Dvořákově Deváté symfonii k základním kamenům a Sejkora si pro svůj bravurní výkon zaslouží samostatný obdiv. 

Potlesk publika byl opět dlouhý a upřímně vřelý. Pardubičtí si užili Dvořáka v symfonické podobě a v plné parádě. Na tenhle večer se bude ještě dlouho vzpomínat. Díky všem, kdož se na realizaci skvělého dramaturgického nápadu podíleli.

Foto: Komorní filharmonie Pardubice