„Heras-Casado vede Parsifala jako liturgii ticha – hudba se zde nerodí z exaltovaných vrcholů.“

„Elīna Garanča přistupuje ke Kundry s přesností, která odmítá archetyp. Ukazuje wagnerovskou poutnici jako bytost rozkročenou mezi světy: není tu výhradně hříšnicí, není výhradně obětí.“

„Wagner zde staví tělo do středu mytologie a Volle si je toho dobře vědom. Když Amfortas prosí o smrt, není to volání po vykoupení v křesťanském smyslu; spíš jde o únik z vědomí, které už neunese vlastní přítomnost.“

Bayreuthský festival se po Tristanovi ponořil do meditativní introspekce. Parsifal v režii Jaye Scheiba nevyznívá jako triumfální mystérium, ale jako cesta k niterné rovnováze. Místo velkých gest přichází klidná modlitba tónů, kde se každá fráze pojí s tichem, a spása je spíš nasloucháním než proklamací. Provedení řídil dirigent Pablo Heras-Casado.

Poetika inscenace – mezi asketismem a vnitřní vizí

Režie Jaye Scheiba se zříká vnější symboliky a staví na prostoru oproštěném od povrchové ornamentálnosti a samoúčelné výzdoby. Scéna Mimi Lien působí jako otevřená plocha pro projekci významů, kostýmy Meentje Nielsen podtrhují strohou uměřenost a soustředí pozornost na niterné drama postav. Rainer Casper vytváří metafyzickou architekturu: kruhy světla a tmy pulsují s hudbou. Scheib tak nebuduje dogmatický rituál, nýbrž prostor pro introspekci: drama duše, která hledá harmonii mezi vinou a možností odpuštění.

Hudební architektura – mezi tichem a zvukovou modlitbou

Pablo Heras-Casado zvolil tempa pomalá, dýchající, s důrazem na detailní průzračnost. Orchestr Bayreuther Festspiele nehrál jako masa a tvaroval jemnou strukturu a souhry protikladů. Předehra zazněla jako rozjímavý prolog, crescenda přecházela přirozeně do pianissima, bez potřeby vnější exprese. Některým díla znalým návštěvníkům mohl chybět monumentální vzmach, ale Heras-Casado nabízí jiný klíč: Parsifala jako meditaci. V detailu třetího jednání vyzněl pastorální dialog anglického rohu a smyčců jako hudební obraz smíření. Heras-Casado vede Parsifala jako liturgii ticha – hudba se zde nerodí z exaltovaných vrcholů.

Hlasový charakter jako obraz spasení

Andreas Schager (Parsifal) začíná s lehce zdrženlivým tónem, v němž se zrcadlí nevědomost postavy a jakési neukotvení jejího výrazu. Jeho vokální linie se postupně pochopitelně otevírají, přechody mezi barytonovou hloubkou a tenorovým jasem působí stále plynuleji, až v posledním jednání dosahují vyrovnanosti, která je dramaticky i filozoficky přesvědčivá. Andreas Schager ztvárňuje Parsifala nikoli jako heroického spasitele, ale jako bytost, která krok za krokem dorůstá k porozumění – jako vědomí probouzející se k soucitu.

Elīna Garanča přistupuje ke Kundry s přesností, která odmítá archetyp. Tam, kde mnohé mezzosopránové interpretky v minulosti akcentovaly především démonickou stránku figury, Garanča ukazuje wagnerovskou poutnici jako bytost rozkročenou mezi světy: není tu výhradně hříšnicí, není výhradně obětí, není ani pouhým nástrojem vykoupení Parsifala. Její Kundry je především existenciální zkušeností – bytostí, v níž se kříží lidské a nadlidské vrstvy, paměť dávného prokletí i touha po klidu. Disponuje výjimečně kompaktním mezzosopránem. Hutný a temný témbr zůstává stabilní ve všech rejstřících, v nižších polohách tón nese jisté napětí, hlas se stává tělem Kundry – syrovým, hmatatelně zemitým. V kantilénách středního rejstříku ale dokáže projev posunout do překvapivě neúčelné lyriky: právě tato pružnost umožňuje Garanče vyjádřit, že postava je v permanentním pohybu mezi protiklady. Když Wagner nechává zaznít téma „Erlösung durch Mitleid“, není to katarze, ale spíš přijetí vlastní neúplnosti. V jiných večerech zpívá Kundry Ekaterina Gubanova a zde vzniká pozoruhodný kontrast (!) – Gubanova volí tmavší barvu, kovovější zvuk a méně pružnou střední polohu. Její hrdinka proniká statickým hlasem, připomínajícím osud, na něhož dopadnul těžký kámen. Tam, kde Garanča nechává postavu dýchat, hledat, křehnout i vzpírat se, Gubanova tvaruje Kundry jako symbol tragédie, uzavřený kruh bez možnosti úniku. Tento kontrast ukazuje, jak radikálně odlišně lze ženský pól dramatu uchopit. Scheibova inscenace navíc pluralitu umožňuje: režijní rámec neposkytuje pevný ikonografický kód, takže oba pěvecké přístupy existují vedle sebe a nechávají dílo otevřené – jednou je Kundry „tělem paměti“, podruhé „hlasem osudu“. Garančina interpretace se tím přibližuje tradici Waltraud Meier nebo Christy Ludwig, ale přináší současně něco zcela svého: existenciální zranitelnost. Nejde o dramatickou exhibici, ale o ztišený portrét bytosti, která sama sebe nezná a která svou bolest nezpívá o sobě, ale ze sebe.

Michael Volle přistupuje k Amfortasovi způsobem, který zcela odmítá tradiční vyobrazení mučedníka. Nestává se „obětí příběhu“, ale bytostí uvězněnou ve vlastním těle, jehož agonie je fyzická, duchovní i kolektivní zároveň. Wagnerův Amfortas není jen král Grálu, který selhal – je to zranění samo, ohnisko rituálu, kolem něhož se odvíjí Parsifalův příběh. Volle tuto roli internalizuje a činí z ní intimní drama. Jeho baryton má výjimečnou barevnost: hutný, plný, v nižším registru zní tón téměř suše a obnažuje trýzeň, střední poloha je pevná a nosná, frázování klenuté, ale v každé frázi je slyšet napětí vokální linie odmítající vlastní zatížení. V okamžicích výkřiku se barva tónu zlomí, zadrhne, až se přiblíží mluvě – a právě zde Volle odkrývá fyzickou stránku rány: hlas se stává tělem. V nejslavnější árii, kdy zpívá o nesnesitelné vině a o touze po smrti, je duchovní rozměr Volleho Amfortase neoddělitelný od fyzického: tělesná rána není alegorií hříchu, ale připomínkou konečnosti. Wagner zde staví tělo do středu mytologie a Volle si je toho dobře vědom. Když Amfortas prosí o smrt, není to volání po vykoupení v křesťanském smyslu; spíš jde o únik z vědomí, které už neunese vlastní přítomnost. Katarze, kterou Volle přináší, není triumfální. Nejde o slavnostní uzdravení, ale o prožité poznání bolesti. I zde se může jevit zajímavě srovnání s jinými představiteli role. José van Dam kdysi Amfortase pojmul jako téměř statickou figuru, se stabilním, monumentálním a nezlomným témbrem; Dietrich Fischer-Dieskau vnesl do role křehkost a skrytou lyriku. Volle stojí někde mezi nimi, ale blíže Fischer-Dieskauovi: vytváří portrét, který není monumentální, ale zranitelný, téměř nahý. 

Georg Zeppenfeld (Gurnemanz) dodal celému večeru jistotu a klid. Jeho bas se nese srozumitelně, bez námahy a přirozeně v člověku evokuje hřejivý pocit udržitelnosti tradice. Každá fráze u něj má přesnou artikulaci a zároveň podtrhává kontinuitu příběhu. Zeppenfeld působí jako hlas, který si pamatuje a předává, nikoli jako hlas, který soudí. Ve srovnání s jeho Hansem Sachsem v Mistrech pěvcích je tato role přesně v centru jeho oboru – ukazuje zde, jak pevný basový registr dokáže nést dlouhé vyprávěcí úseky, aniž by ztratil svěžest a pevnost. V jiném obsazení nabídl Günther Groissböck méně otcovské a odlišné dikce a barevnosti, nicméně Zeppenfeldovo podání působilo neobyčejně organicky.

Jordan Shanahan vtiskl barytonu tvrdší artikulaci, syrovou a uvěřitelnou energii. V jeho vokálu je napětí, odrážející Klingsorův neklid. Tón má ostřejší kontury – jednou je vypjatě křehký, jindy kovově září. Shanahan zpívá s intenzitou, která Klingsora ukotvuje jako figuru plnou vnitřní zloby a frustrace. V jeho výrazu není karikatura, ale energie, která se přelévá mezi hněvem a zahořklostí. Je to postava, která strhává pozornost právě svou neklidnou, nevyrovnanou zvukovou aurou.

Tobias Kehrer (Titurel) zazněl v krátkých, ale zásadních vstupech jako hlas hlubokého fundamentu. Jeho bas má ponurý, pevný základ a zní s jistotou, která okamžitě rámuje situaci. Přestože je role rozsahově omezená, Kehrerův projev dodává scénám pocit zakořenění: připomíná tradici a řád, který sice mizí, ale jeho ozvěna je stále slyšitelná. Jeho zpěv vytváří zvukovou kulisu starého světa – hlas, který nepřebírá dramatický tah, ale dává celku váhu a stálost.

Paměť tradice – od mystéria k introspekci

Parsifal v Bayreuthu vždy rezonoval jako dílo rituálu – od wagnerovského mystického dramatu až po Herheimovu velmi diskutovanou symbolickou fresku (2008). Scheib s Heras-Casadem na tuto linii navazují jinak: namísto ilustrace mystéria přinášejí pohled do nitra. Místo alegorií květinových dívek a vizuálních metafor vidíme psychologické drama jednotlivců. Spása zde není triumfálním gestem, ale křehkým momentem ticha.

Epilog

Po Mistrech pěvcích plných civilních úsměvů a po Tristanovi, který rozbil prostor do chromatického bezčasí, uzavírá Parsifal moji bayreuthskou „trilogii roku 2025“ jako meditativní klenba. Žádná spektakulární provokace, ale uměřené soustředění: Heras-Casado nechává tóny dýchat, Scheib nabízí scénu bez přetížení a pěvci přetvářejí archetypy v lidské tváře. Parsifal zde není liturgií pro národ, ale zrcadlem duše, která hledá smíření.

Foto: Enrico Nawrath