„Raná Beethovenova sonáta pod jeho rukama nezněla titěrně, vtiskl do ní důstojně hmotný a tělesný rozměr.“

„Hudební řeč Larcherovy sonáty je pianisticky atraktivní, často závažná, neskrývaně mnohými ovlivněná.“

„Bez velikého množství prolité krve mohou Brahmsova Intermezza snadno působit rozvláčně.“

Jediný klavírní recitál letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha se odehrál 10. září ve Dvořákově síni Rudolfina. Paul Lewis, protagonista večera, spojil ve svém programu raného i pozdního Beethovena s Brahmsem a nově vzniklou skladbou Thomase Larchera.

Rudolfinum vítalo publikum slavnostně: programová brožura upoutala posluchače zmínkou o prezidentské záštitě nad festivalem, pódium bylo decentně upravené a zalévalo jej teplé oranžové světlo, které vytvořilo příjemný kontrast k deštivému dni. První skladba programu, Mozartova Sonáta C dur, K. 330 však nakonec nezazněla – Paul Lewis (rozhovor čtěte ZDE) usedl ke klavíru a bez ohlášení spustil Beethovenovu Sonátu c moll, op. 10: č. 1, k překvapení posluchačů i samotných pořadatelů.

Raná Beethovenova sonáta pod jeho rukama nezněla titěrně, vtiskl do ní důstojně hmotný a tělesný rozměr. První věta měla nervózní tah vpřed v dobrém smyslu, v repríze mě zaujal moment, kdy po dramatické pauze shora nasadil palcem levé ruky začátek vedlejšího tématu. Ve druhé větě vyniklo pečlivé frázování a střídání plnějších i osamělejších barevných ploch, finální větu klavírista vystřihl v rychlém tempu, s razantními a mohutně znějícími sforzaty. Ne každá nota pravé ruky zůstala v akustice Rudolfina zcela čitelná, ale charakter s tímto tempem spojený působil jako hlavní záměr a v sále bylo přítomen zřetelně. Celkový dojem byl spíše pragmatický – všechno bylo na svém místě, ale bez prvku něčeho opravdu neočekávaného.

Recitál pokračoval novinkou soudobého rakouského skladatele Thomase Larchera. Jeho klavírní sonátu premiéroval Paul Lewis letos v březnu a jak prozradil v pokoncertním rozhovoru, bude ji hrát po zbytek roku. Skladba vznikla na objednávku kalifornského vinaře a pořadatele koncertů Johna Kongsgaarda, který ji nechal napsat v památce na svou nedávno zesnulou manželku. Právě v Kalifornii s ní Lewis vystoupí v listopadu.

Alternativní techniky hry jsou v sonátě využity velmi střídmě, první zásah do strun přišel až na konci úvodní věty. Později se objevilo hraní klastrů pěstmi, lokty nebo jemné hlazení strun, ale opět spíš ojediněle – jako kdyby to byla sprostá slova ve filmech pro mládež do třinácti let, ne základní stavební buňky hudební struktury. Lewis je ovládal s technickou samozřejmostí specialisty na tento druh repertoáru: například pružné zápěstí při sledu rychlých úderů pěstmi za sebou nebo pečlivě vyměřené pohyby lokty. Některé z těchto prvků mi ve skladbě však vyzněly víc jako samoúčelnost než jako exotické koření. Když si po rozsáhlé klasicky stavěné větě pianista stoupnul, aby se nahnul přes notový pult a párkrát drnknul do struny, v publiku to vyvolalo úsměvy. 

Hudební řeč sonáty je pianisticky atraktivní, často závažná, neskrývaně mnohými ovlivněná. Modlitebně laděné chorálové pasáže první věty evokovaly Šostakovičova preludia i jeho fugy, jinde se objevovaly ozvuky Stravinského či Ligetiho. Autor sám přiznal, že finální větu koncipoval s vědomou inspirací finální toccatovou větou Prokofjevovy Sedmé sonáty. V kombinaci se „zastávkovitou“ formou a sytou půlhodinovou minutáží nebylo jednoduché si z ní odnést ucelený dojem; i přes její veskrze obsažnou povahu mi den po koncertě zní v hlavě především jako takový katalog různých reminiscencí celého dvacátého století. Víc mi tady imponoval pianistův výkon – na sonátě nechal veliké množství práce, předvedl zralý cit pro míru a nebylo těžké se naladit na jeho interpretační záměry. Napadlo mě, že už v první polovině koncertu ukázal daleko rozmanitější škálu výrazových možností než na svém posledním pražském recitálu s Beethovenovými bagatelami, Haydnem a Brahmsem. (Reflexe ZDE.)

Úplně opačně jsem vnímal Brahmsova Intermezza, op. 117, kterými začala druhá polovina večera. Krása samotných skladeb tu byla přítomná, stejně jako krása klavírního zvuku, ale interpret působil unaveněji, přestože k dílům má určitě niterný vztah. Fráze tady většinou netvaroval podle narativu nebo momentální inspirace, nýbrž spíš zvykově, často podobně a předvídatelně. Možná si už v této chvíli šetřil síly na závěrečnou obrovskou výzvu, Beethovenovu Sonátu, op. 111. S podobným rozložením energie se na recitálech počítá a je to pochopitelné. Dramaturgicky je ale nešťastné, pokud k úbytku sil dojde právě u Brahmsových Intermezz, jejichž kouzlo spočívá v intenzivním prožitku každého tónového vztahu. Bez velikého množství prolité krve mohou tyto skladby totiž snadno působit rozvláčně.

Tak nějak mezi přístupem k Larcherovi a Brahmsovi stála Beethovenova poslední klavírní sonáta. Její úvod zněl ještě nepatrně změkčeně, v repetici však už expozice první věty získala větší vzdor. Velmi uspokojivě se poslouchala polyfonní pasáž v provedení, na jehož dynamickém vrcholu jsem si uvědomil, že Lewis má ve vysokých dynamikách vlastně totožnou řeč těla jako jeho mentor Alfred Brendel – stejným způsobem absorbuje vlnu vydané fyzické energie. Dramatický závěr první věty byl zahrán výborně, znepokojivě a propojení s druhou větou bylo téměř dokonalé. Arietta zazněla velmi aktivně, v jednotné barvě, s posluchačskou pozorností nebylo kam uhnout. Technicky měl Lewis velkou kontrolu nad nástrojem, od pravidelnosti trylků po jemnou práci levé ruky v basových doprovodech. Arietta však postupně začínala působit o něco méně jako veliká událost, a duchovní vyústění na jejích vrcholech vyznělo spíš zdrženlivě. Lewis však za celkovým charakterem skladby stál až do konce a po doznění skladby v sále zavládlo dlouhé ticho.

Foto/zdroj: Dvořákova Praha