„Vzhledem k letošnímu kulatému výročí Johanna Sebastiana Bacha jsem vybral skladby, které s ním přímo souvisí.“

„Nejšťastnější jsem, když hraju nějakého autora na varhany jeho doby a regionu.“

„Památková péče má u nás dlouhou a hlubokou tradici. Má propracované metodiky a systémy ochrany a také represe.“

Na letošním 57. ročníku Mezinárodního varhanního festivalu Olomouc vystoupí Pavel Černý, který se v moravské metropoli představil už v letech 2014 a 2020. Pedagogicky působí na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze, dříve vyučoval i na JAMU v Brně.  Několik let také pracoval jako organolog Pražské diecéze Římskokatolické církve, a pečoval tak o stovky nástrojů. Má za sebou pozoruhodnou uměleckou kariéru, přičemž je pravidelně zván do porot varhanních soutěží. Ptali jsme se ho nejen na výběr repertoáru pro festivalový koncert 8. září, ale i na názor na varhany u sv. Mořice, péči o varhany v naší zemi a jeho volnočasové aktivity.

Co budeš hrát na svém recitálu v rámci Mezinárodního varhanního festivalu Olomouc? 

Vzhledem k letošnímu kulatému výročí Johanna Sebastiana Bacha jsem vybral skladby, které s ním přímo souvisí. To bylo také přání uměleckého šéfa festivalu Karla Martínka. Program nese název Bachovi následovníci a obdivovatelé. Těžištěm je dobově romantický pohled na Bachovy skladby třeba ve formě parafrází a oslava jeho jména v tónovém kryptogramu B-A-C-H. Doplnil jsem i jednu skladbu z dvacátého století. Zazní tak Fuga na B-A-C-H Bachova žáka Johanna Ludwiga Krebse, Fuga E dur Clary Schumannové, Herzlich tut mich verlangen Johannesa Brahmse, Fantasia a fuga na B-A-C-H Maxe Regera, dvě parafráze Bachových skladeb od Charles-Marii Widora, Passacaglia quasi toccata na B-A-C-H Miloše Sokoly a samozřejmě také Bach, Preludium a fuga h moll v interpretačním stylu podle vydání Karla Straubeho z roku 1913. Rejstříkováním, frázováním, dynamikou a artikulací se snažím maximálně vyjít z romantické estetiky a podat skladby tak, jak mohly zaznít tehdy. Zejména v Bachově Preludiu a fuze to není lehký úkol, musím řadu dnes zažitých interpretačních zvyků změnit. Výsledkem však bude, jak věřím, zajímavý zážitek z Bachovy hudby tak, jak se dnes už nehraje.

Je dle tebe důležité vybírat repertoár dle typu varhan, či je možná určitá volnost?

Je to podle mě hodně důležité. Vždy se vyplatí vybrat skladby podle typu a stáří varhan, tak mohou vyznít nejlépe. Čím přesněji, tím lépe. Některé skladby na některých nástrojích ani nejdou zahrát. Na druhou stranu, proč bych nemohl někde hrát starší hudbu – typicky Bacha – na varhanách novějších? To mají v některých městech přijít o umění tohoto velikána? Mnohdy se jedná o krásné nástroje a bylo by škoda jich takto nevyužít. Cílem je se povznést nad estetické imperativy té které doby a zvolit vkusné řešení. Co je však vkusné, je předmětem debat od nepaměti. Na moderních nástrojích pak musím maximálně využít svých znalostí historických varhan a jejich zvukového obrazu, abych mohl pracovat se zvukem soudobým a mohl se přiblížit tehdejším ideálům, ať už hraju hudbu starší, či novější. Roli hrají také rozdíly v národních školách – například francouzské, severoněmecké, jihoněmecké a tak dále, a to ještě v určitých fázích jejich vývoje. V každém případě je důležité mít na výběr dostatek vhodných, někdy i menších či méně závažných skladeb a nevolit jen na základě repertoárové nouze. Velkou výzvou například bývá recitál na malém nástroji o několika rejstřících. Tam repertoár nastudovaný ve škole nevyhovuje a je třeba mít dostatek hudby různých, i malých autorů. Proto nutím své žáky, aby si soustavně takový repertoár budovali. Naštěstí ještě existuje improvizace, tam se můžu bezezbytku přizpůsobit daným varhanám.

Jací autoři varhanní hudby jsou tví nejoblíbenější?

Těžko říci. Nejšťastnější jsem, když hraju nějakého autora na varhany jeho doby a regionu, takže to rozpětí je velké. Rád se převtěluju do nejrůznějších rolí. Čím starší však hudba je, tím více jsou potřeba znalosti dobových kontextů a interpretační praxe. Snáze se mi tedy vžívá do skladeb třeba sto let starých, leccos cítíme dodnes podobně. Ale vžít se do mentality starých časů, byť poznané teoreticky, ale muzikantsky pochopené u starého nástroje, je také úžasný zážitek. Zvlášť, když je to na nějakém zajímavém místě, třeba v německém přístavním městě, francouzské katedrále, jihočeské vesničce, kdekoliv.

Jak se ti líbí opravené Englerovy varhany v chrámu sv. Mořice? Jak proběhla jejich rekonstrukce? Jsi zastáncem vybraného řešení, které spočívalo v konzervaci Schindlerovy přestavby, či bys radši celý nástroj vrátil do stavu, v jakém byl v září 1745, kdy ho Michael Engler dokončil?

Já jsem byl vždy pro rekonstrukci, tedy restaurování do velké míry dochovaného Englerova nástroje. Do jakého stavu jej přesně vrátit, je otázka, protože od roku 1745 prošel i přestavbami, ne vše je špatné. Nejhůře se vrací do hypotetického stavu, kde už některé stopy třeba neexistují, to může být i velice riskantní, může tak vzniknout nová, nikdy předtím neexistující vrstva. Návrat před Schindlerovu přestavbu by však pro mě byl jasnou volbou. Proč k tomu nedošlo, nevím přesně, ale myslím si, že velkou roli sehrála historie festivalu, který v podstatě vznikl v souvislosti s přestavbou nástroje a v Olomouci je vnímán jako rodinné stříbro. Obecně se myslím soudilo, že festival ztratí svou prestiž a charakter, když se varhany vrátí do stavu, kdy už nebude možné hrát i velké symfonické kusy, ale jen starou hudbu. Že by tím nemohly být zvány velké interpretační osobnosti. Letošní ročník například uzavře skvělý nizozemský varhaník Leo van Doeselaar, který prý hodlá hrát pouze na starý hrací stůl, tedy jen Englerovu část nástroje. Uvidíme tedy, jestli i tento koncert bude vnímat olomoucké publikum jako plnohodnotný. Jsem přesvědčen, že Olomouc by se mohla chlubit místo velikého nástroje, kterých je ostatně v Evropě nespočet, originálem od Englera – ten je neopakovatelný.

Když už bylo rozhodnuto o ponechání současného stavu a vybrána firma Škrabl ze Slovinska, byl jsem přizván do odborné komise k dozorování opravy. Mohl jsem odmítnout s tím, že bych preferoval restaurování a nechci mít nic společného s tímto řešením, jak ostatně jeden z členů komise učinil, skoro ničeho se neúčastnil, zato nešetřil kritikou navenek. A teď by tam chtěl koncertovat a pořádat kurzy? Jako na ten „zkažený“ nástroj? Nerozumím. Kritizovat je někdy snadnější. Dneškem ale historie těchto varhan nekončí. Může se stát, a toho už se nejspíš nedožiju, že se naši potomci rozhodnou nástroj přece jen restaurovat „do Englera“. Pak je ale nesmírně důležité, aby se našly všechny stopy, které dnes ještě v nástroji jsou. Vzal jsem to jako osobní úkol dohlédnout s kolegy na to, aby oprava probíhala maximálně konzervačním způsobem a už nic nebylo měněno na historické části, ani ve snaze o vylepšení, a aby byly používány zásadně neinvazivní a reverzibilní řemeslné postupy. Tato detailní a důsledná práce vyžaduje mnoho zkušeností a zodpovědný přístup. Někomu se to může jevit jako zrazení názoru, ale opak je pravdou – chci tyhle varhany zachránit alespoň pro příští generaci a v tom ohledu mi nezáleží, co si kdo o mně myslí. Proto jsem to dělal rád. A musím uznat, že majitelé varhan vše dělali s nejlepším úmyslem.

A jak se mi tedy teď líbí? Myslím, že zvukový stav po firmě Rieger-Kloss zůstal zachován, koneckonců to byl i památkový požadavek, najdou se tam i pozitivní stránky. Nebyla to v tu dobu na jejich poměry nekvalitní práce. Po technické stránce jsem se snažil přispět k modernějšímu řešení nových komponentů, například elektronického ovládání rejstříků nebo tahačů tónových ventilů a rejstříkových zásuvek, a to se povedlo. Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že mi monumentalita těchto varhan nic neříká. Je to jiný svět. I když bych sám volil jinak.

Vyučuješ budoucí profesionální varhaníky na HAMU v Praze. Dříve jsi působil i na JAMU v Brně. Co si myslíš o jejich uplatnění? Potřebujeme profesionální varhaníky?

Ano, myslím, že potřebujeme. Jacíkoliv vzdělaní lidé v jakémkoli oboru prospívají celku, naší zemi, naší kultuře života. Varhaníci jsou specialita, mnoho amatérů hraje v kostelích a bez nich by varhanní hudba byla jen výjimečnou událostí, nehledě na údržbu nástrojů. Profesionálové nastavují laťku jak zacházet s výjimečnou hudbou a nástroji. V jejich kompetentnosti spočívá úroveň naší kultury. Jak na tom jsme, lze snadno zjistit, když navštívíme různé země. Bez srovnání toho o sobě moc nevíme. Druhá věc je uplatnění. Varhaníci jsou všestranní a kreativní, nějakou práci vždy najdou. Otázkou je, jestli se tím dá uživit. Ano, dá, ale není to společensky preferovaná práce, tak většinou není dobře ohodnocena.

Jak je na tom Česká republika v oblasti péče o památkově chráněné varhany? Daří se nám je řádně opravovat, a uchovávat tak pro budoucí generace? Jaký je u nás stav varhanářství obecně?

Památková péče má u nás dlouhou a hlubokou tradici. Má propracované metodiky a systémy ochrany a také represe. V naší zemi je to nutné. Důslednější ochrana varhan jako památek je poměrně mladá, od počátku 90. let se mnohé vyvinulo. V té době jsme se učili od vyspělých kultur, které neprošly komunistickou devastací jako například v Německu nebo Nizozemí. Postupně se více a více kladl důraz na konzervační přístup a znalosti starého řemesla. Máme mnoho šikovných lidí a tvůrčí potenciál. Zároveň často chybí ono srovnání se zahraniční špičkou, tak se lze setkat s tím, že u nás to stačí. Na scéně se pohybují i neumětelové a podvodníci a vyznat se v tom je velmi těžké. Proto katolická církev, jako většinový vlastník varhan, má v každé diecézi organologa – takového stavebního technika pro otázku varhan. Nezabrání to sice stoprocentně, že se něco nepovede, ale celkově bych řekl, že tento systém je prospěšný a nejlepší výsledky jsou srovnatelné se zahraničními špičkami. Za památkáře jsou pro celou republiku ustanoveni dva organologové, kteří vydávají takzvaná závazná stanoviska. Dohromady to funguje velmi dobře. Tedy v případě, že výběrové řízená vyhraje dobrá firma. Ne vždy nám zákony v tomto pomáhají.

Pokud mám zmínit, co je potřeba zlepšit, tak přípravu některých projektů, svobodu volby dobrého varhanáře a celkové dovzdělávání se všech – stále sledovat zahraničí. Za třicet let jsme se dostali do paradoxní fáze – někteří zkušení restaurátoři, kteří dříve byli plni respektu ke starým varhanám a příkladně je restaurovali, mají dnes pocit, že jim jejich zkušenosti dovolují se chovat razantněji a máme už příklady historických nástrojů, které restaurováním pozbyly své jedinečnosti. A není s nimi možná diskuse, vědí vše nejlépe. Problém je, že ještě víc toho nevědí. Oproti tomu vyrostla nová generace, která má už jinou startovní čáru a nemá problém s respektem a ochotě se učit a spolupracovat třeba se zahraničními odborníky a na výsledcích je to už vidět. Nicméně, i mezi mladými se najdou mistři, jejichž sebevědomí jim lze závidět.

Prostě, jak jsem řekl, je to džungle a vyznat se v ní je velmi těžké. A ještě jeden paradox dnešní doby bych rád zmínil – někdy se podaří dobře zrestaurovat varhany v nějakém odlehlejším místě, ale třeba na ně téměř nemá kdo hrát…

Kde jsou tvé nejoblíbenější varhany?

Odpovím podobně jako u nejoblíbenějšího autora – nevím, jestli jsem šťastnější v Týnském chrámu v Praze (H. H. Mundt 1673, dva manuály a 28 rejstříků) nebo v berlínském dómu (W. Sauer 1905, čtyři manuály a 113 rejstříků)! Těch varhan je tolik a každé jsou jiné! Neumím si z nich vybrat.

Je podle tebe důležité, aby profesionální varhaník působil aktivně v nějaké farnosti při hraní během mší a bohoslužeb? Je známo, že ne všichni koncertní hráči takto působí.

Já si myslím, že je to velice prospěšné. Varhanní služba v chrámu má svou atmosféru a koncerty zase zcela jinou. Když uvážíme, že většina varhanní hudby vznikla pro bohoslužby, je výhodou tento rozměr cítit. Například při interpretaci skladby na nějaký chorál je něco úplně jiného, když znám dobře prostředí, kde se zpívá. Když jsem byl před lety v Hamburku poprvé na evangelické bohoslužbě a varhaník hrál jako úvod předehry k chorálům a závěr Bachovy skladby, byl to těžko popsatelný zážitek. Řeklo mi to o Bachových skladbách něco velmi důležitého. Důležitost kontextu. A to nemluvím o tom, že při bohoslužbě se musí improvizovat, to je další rozměr varhanního umění. Vlastní praxi bych tedy vřele doporučoval. Ale každý je jiný a pro někoho to není asi nezbytné. Záleží na tom, co interpretací sledujeme. 

Čeká tě v blízké budoucnosti nějaký zajímavý projekt či koncert?

Tak třeba první zářijový týden budu s kolegy z Polska a Nizozemí vést masterclass v německém Stralsundu, kde jsou troje úžasné varhany. Hned potom vystoupím na Mezinárodním varhanním festivalu v Olomouci. V říjnu zahraju český program na festivalu v Košicích a 6. prosince budu mít recitál v pražské Smetanově síni na téma Vánoční příběh. Mezitím navštívím pár míst, třeba krásné barokní varhany v Bezně v rámci Českého varhanního festivalu nebo pod taktovkou Miloše Boka provedeme 14. září při bohoslužbě v Bohosudově Dvořákovu Mši D dur. A tak dále.

Čemu se věnuješ ve svém volném čase?

Pokud se tedy nemusím na něco intenzivně připravovat, to pak jde všechno stranou, tak starost o všechno okolo domu a provoz rodiny. Snažím se jim věnovat i jinak, ale při té nepravidelnosti a víkendech po koncertech je to těžké. Spíš bych odpověděl, co bych chtěl dělat, kdybych měl dostatek času sám pro sebe: rád bych zprovoznil a jezdil na výlety svými historickými stroji (Velorex, motorky) a vůbec víc pobyl v přírodě pěšky, na kole, koloběžce… Aspoň se synem občas přespíme v lese, když delší vandry nejsou možné. S ním se mi také vrátila železniční vášeň, chceme začít stavět zahradní železnici. Rád kutím a starám se o technické věci od deštníku po čerpadla, a k tomu si občas koupím nějaké to nářadí. Chtěl bych zrestaurovat pár kousků starého nábytku do chalupy a také hammerklavier, ten zatím jen čeká a čeká… Nebo se studenty vyčistit a poopravit krásné barokní varhany. O prázdninách, kdy není škola, mám šanci se vidět s přáteli a příbuznými. Dokážu si aspoň na chvíli užít třeba koupání a čím dál více kouzla shledávám v nicnedělání. Škoda, že na něj nemám více času!