„Zejména v Oktetu Es dur předložil English Chamber Orchestra spolu s P. Šporclem, vizitku imponující homogenity zvuku až orchestrálního charakteru, plasticity frázování a citu pro dynamiku.“

„Pavel Šporcl akcentoval v podání Houslového koncertu d moll především lyričnost, kantabilitu, přirozenost podání bez zbytečného patosu a přehnané dramatičnosti ve finále.“ 

„Stejný program ve stejném podání zazní v Praze v Betlémské kapli, ve zcela jiném akustickém prostoru, bez nutné amplifikace v Pavilonu Z českobudějovického výstaviště.“

Mezinárodní hudební festival Hvězdy nad Vltavou zahájil již počtvrté sérii šestnácti koncertů multifunkční hudební přehlídky, pořádané v Českých Budějovicích a jejich okolí. Svůj čtvrtý ročník festival zahájil v atraktivním Pavilonu Z na výstavišti jihočeského krajského města 22. června 2025 s podtitulem Sen noci svatojánské, coby oslava díla německého romantika Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Slavný britský komorní ansámbl English Chamber Orchestra z Londýna byl zásadní motivací k návštěvě, s ním hrál Pavel Šporcl, houslový virtuos, budějovický rodák a umělecký vedoucí festivalu.

Na koncertě zazněl Koncert pro housle a smyčcový orchestr d moll, suita Sen noci svatojánské a Oktet Es dur, opus 20. Partitury slavného romantika 19. století ovšem aranžoval pro účel oktetového obsazení skladatel Lukáš Sommer, v daném obsazení mělo dílo světovou premiéru. 

Volba Felixe Mendelssohna-Bartholdyho jako leitmotivu večera byla velmi cenná – alespoň pro mne, nejsem si tak zcela jist, zda pro společenský typ návštěvníků těchto koncertů. Ačkoliv je Mendelssohn plně uznáván mezi dominantními ranými romantiky (Schubert, Schumann, Weber, Mendelssohn), přece jen se s řadou jeho děl nesetkáváme příliš často, v popředí zájmu stojí de facto několik jeho častěji hraných děl, jiná ovšem zůstávají poněkud ve stínu většího zájmu. 

Mendelssohn připomíná svým životem Mozarta, byl zázračným dítětem, jeho velký talent se projevil již v raném dětském věku. I jeho předčasný skon nám připomínají běh života W. A. Mozarta. Skladby zvolené dramaturgií koncertu napsal Mendelssohn v dětském věku 12 až 13 let, což je těžko uvěřitelné. Ve svých dvaceti letech provedl s berlínskou Singakademií Bachovy Matoušovy pašije a přispěl tím tehdy značně k oživení kultu J. S. Bacha. Umělecké znalosti skladatele byly již v dětských letech rozsáhlé – důkazem ostatně byl málo uváděný Houslový koncert d moll pro housle a smyčcový orchestr. Mendelssohn poté ovlivnil hudebně nesporně celou druhou polovinu 19. století. 

Na koncertě byla zvolena dramaturgická orientace pod leitmotivem názvu díla Sen noci svatojánské, což je velmi populární suita, opus 61. Autor, inspirován úspěchem výše zmíněné Ouvertury k Shakespearově hře v Londýně, vypracoval po roce 1843 další hudební čísla jako scénickou hudbu k celé Shakespearově hře. Vytvořil z nich suitu, která nese opusové číslo 61. Na koncertě ovšem zaznělo speciální aranžmá skladatele Lukáše Sommera pro oktetové obsazení. Vše důsledně upravil podle Mendelssohnovy partitury pro symfonický orchestr pro toto zúžené obsazení.

Primáriem v komorním ansámblu byl Pavel Šporcl. Pořadí jednotlivých částí bylo upraveno trochu odlišně, než slýchávám v orchestrálních produkcích. Po rozsáhlé Ouvertuře, tvořící duratou skoro polovinu délky suity, zaznělo hybné, svižné Scherzo (Allegro vivace). Brilantně technicky zahrané, ve svítivém výrazu reje skřítků bylo interpretováno se sympatickým tónovým nadlehčením a s příjemnou hravostí. Třetí část suity Notturno mne zaujala v interpretaci nejvíce, svou dlouhodechostí kultivovaných frází a jejich členěním, širokou kantilénou, ale i s pozorností k dynamickým odstínům. Dlouhodechá romantická píseň vyzněla neobyčejně přesvědčivě v plynulosti zvuku.

Pátá část Pochod elfů byla přednesena s technickou bravurou, spontaneitou ve výrazu a potřebnou tónovou nadlehčeností. Nebylo možno nepostřehnout viditelné nasazení všech členů. Nikoliv náhodou si právě tuto část suity vybrali interpreti jako přídavek na závěru koncertu. Skladbu zakončilo ve svižném tempu přesvědčivě uchopené Allegro di molto, které vytvořilo důležité finále suity. 

Druhou skladbu koncertu utvářel málo hraný Houslový koncert d moll. Mendelssohn ho napsal ve svých dvanácti letech, což zní neuvěřitelně. Je pochopitelné, že nedosahuje kompozičními kvalitami ani zdaleka výšin tolik populárního a ceněného houslového koncertu e moll, jenž patří k nejhranějším skladbám génia raného romantismu, zdaleka nejen koncertantním. Skladba vznikla roku 1821, leč nese znaky vyspělosti a důkladných znalostí v harmonii a formách. Překvapí svou dramatickou gradací, nejnápaditější se mi jeví 3. věta. 

Pavel Šporcl zdůrazňoval ve svém interpretačním pojetí lyričnost, přirozenou kantabilitu, neakcentoval tolik lákavou heroičnost první věty jako jiní mnou slyšení interpreti. Velice se mi zamlouvala výrazná zpěvnost, práce s dynamikou, přirozenost podání bez patosu, ale i dobře vedená tektonika. Třívětý půdorys přináší ve druhé, volné větě, krásné lyrické plochy. Více nápadů skýtá třetí věta – suverénně, s technickým nadhledem zahraná. Do popředí se stále zřetelněji dostával temperament podání, přiměřeně cítěný dramatismus, ale i práce s detaily. 

Britský komorní ansámbl byl Šporclovi báječným partnerem svou vysokou mírou tónové kultivace, bezvadné intonace, přirozeně vyspělé plasticity hudebních frází a v neposlední míře bezvadnou souhrou se sólistou. Vyspělý, technicky bravurní projev sólisty, v obdivuhodné jednotě technického i výrazového mistrovství, vzbudil přirozeně ohlas u publika. Škoda jen, že publikum sice soustavně tleskalo po jednotlivých částech koncertu i suity, čehož jsem už déle nebyl svědkem (nebo jen chvilkově, ale nikdy na abonentních koncertech), leč když se Šporcl chystal zcela evidentně k nabídce přídavku, potlesk náhle ustal… Publikum lákala přestávka, ze společenských důvodů patřičně dlouhá.

Dlužno doplnit, nemohu se tomu vyhnout, že koncert byl amplifikován, což u nonartificiální hudby je vždy trochu problém. Zřejmě si daný sál s efektním zázemím zesílení do prostoru vyžaduje. V počátku jsem si na amplifikaci musel auditivně zvykat, zdála se mi u obou houslí příliš výrazná, byť zdařilejší než v Pivovarské zahradě v Českém Krumlově, kde bývá mnohdy dost nedokonalá a trochu nerad tam z tohoto důvodu mířím na koncerty symfonických orchestrů. Komorní oktet je ale vlastně soubor vyspělých sólistů, zesílení není tudíž tak obtížné jako u velkého orchestru, zdálo se mi nejlepší ve druhé části koncertu, kdy nabylo citlivější, decentní charakter. 

Přes tento fakt je přirozené, že by vnímání všeho glosovaného mohlo být jinak modifikované, předpokládám ještě pozitivněji, v tolik mně důvěrně známé Jeremiášově síni (dnes se užívá název kostel sv. Anny). Pro komorní koncerty je to v Českých Budějovicích excelentní prostor, ovšem s podstatně menším počtem míst pro diváky. 

Druhou polovinu večera vytvořil Oktet Es dur pro smyčce, opus 20, významné dílo Mendelssohna ve skladbách komorních. Ačkoliv ji napsal ve svých dvaceti letech, kompozice vytváří dojem vyzrálého díla a dokonalé orientace v harmonii. 

Třívětý půdorys kompozice Allegro moderato – Andante – Scherzo (Allegro) se dočkal výrazného provedení britským komorním ansámblem s Pavlem Šporclem u prvních houslí.  Tato skladba nese pečeť dokonalosti, připomene tematickou vyspělost a harmonickou plnost jeho prvních symfonií. Mendelssohn sám však nabádal interprety, aby skladbu – pro tehdy zcela nezvyklé nástrojové obsazení – brali jako koncepci orchestrální. Ano, často ji také interpretují smyčcové orchestry, ba i s kontrabasy, hrající part violoncell o oktávu níže (prvním byl mezi dirigenty A. Toscanini se svým NBC orchestrem). Tato tendence se promítala v neobyčejně kompaktním zvuku Englisch Chamber Orchestra, v imponující plnosti vnitřní harmonie, plastičností v dokonalém frázování a vedení frází, ale i v pozornosti k dynamice projevu, což vždy moc rád vyzdvihuji a oceňuji. 

U tohoto komorního oktetu bylo příznačné, že opravdu dosáhl samotným Mendelssohnem doporučeného pocitu orchestrálního charakteru zvuku. Musím ovšem ihned doplnit ono důležité, že zvuku imponujícího, leč amplifikovaného, což nemohu ve své reflexi nezmínit. Vstupní Allegro moderato ma con fuoco nepostrádalo rezolutnost v naléhavosti výrazu, Scherzo zase brilanci v dokonalosti souhry. 

Stejný program přednese Englisch Chamber Orchestra v Praze, v prostorách Betlémské kaple, ve zcela odlišném akustickém prostoru, kde ovšem zazní vše bez amplifikace, tedy v přirozené prostorové tónové nosnosti. 

Význam večeru a festivalu Hvězdy nad Vltavou dodávala i přítomnost hejtmana Martina Kuby, který uvedl koncert krátkým, věcným entrée, kde zdůraznil podporu obdobným kulturním akcím. 

Koncert byl přijat publikem právem s nadšením, standing ovation se sice stalo v Čechách jistým bontonem, na rozdíl od okolních zemí, ale na tomto koncertu mělo určitě své opodstatnění.  Přídavek jsem již v textu prozradil, jen pro přesnost v závěru reflexe zopakuji, že jím byl Rej skřítků ze suity Sen noci svatojánské, hrané v první polovině večera. Tím byl naplněn základní motiv, zvolená idea koncertu. Rovněž mohu pochválit dramaturgii večera za důsledné udržení stylu! Skladba jiného autora v přídavku by byla právě v tomto večeru stylovým vybočením. 

Pavel Šporcl a Englich Chamber Orchestr zahájili čtvrtý ročník festivalu Hvězdy nad Vltavou více než zdařile. V dramaturgické volbě stylového večera šťastně, technicky a výrazově v interpretaci přesvědčivě. Bravi.

Foto/zdroj: Facebook festivalu