„Necítím se hlasově nebo oborově vyhraněn.“

„Práce s hlasem a výrazem je v komorní hudbě jiná a detailnější a tím určitě i zdravá.“

„S Hanušovým Dřevěným Kristem jsem se poprvé setkal na HAMU, kdy mi ho přinesl můj profesor zpěvu Ivan Kusnjer.“

Basista Pavel Švingr, sólista Národního divadla v Praze, debutoval ve Státní opeře v roce 2009. V nové sezóně jej publikum může slyšet v jedenácti inscenacích. Absolvoval pražskou HAMU ve třídě Ivana Kusnjera a studoval také ve Vídni na Universität für Musik und darstellende Kunst. Spolupracuje i s regionálními operními scénami v Ústí nad Labem, Českých Budějovicích a Plzni a hostoval například na belgickém festivalu Zomeropera Alden Biesen. Pavel Švingr se rovněž věnuje koncertní činnosti – pro festival Lípa Musica připravil spolu s klavíristou Zdeňkem Klaudou cyklus Dřevěný Kristus Jana Hanuše, který předvedou 7. září v kostele v Drchlavě u Doks.

Nejnověji vás diváci mohli vidět v novém nastudování Její pastorkyně režiséra Calixta Bieita, kde hrajete Rychtáře. (Reflexe ZDE a ZDE.) Záměrně říkám hrajete, protože vaše postava, ostatně jako většina v tomto nastudování, je téměř činoherní…

Role Rychtáře není rozsahem velká, objeví se až ve třetím jednání. Přesto musím říct, že se mi nehrála snadno, protože režijní pojetí mi nebylo příliš blízké ani příjemné. Největší radostí pro mě byla krásná a silná Janáčkova hudba.

V Národním divadle v Praze jste debutoval v roce 2009 rolemi Číšníka a Lodníka v inscenaci Brittenovy opery Smrt v Benátkách v legendární inscenaci dalšího slavného režiséra Yoshiho Oidy. Zavzpomínejte na tuto osobnost. Jaké to pro vás bylo debutovat v Národním, a navíc pod takovou osobností?

Na tento svůj debut vzpomínám velice rád, spolupráce s panem režisérem Oidou byla velice příjemná a obohacující, myslím, že pro celý ansámbl. 

Když se vrátíme k vašim začátkům… Dokázal byste popsat ten zásadní zlom, kdy jste si uvědomil, že chcete dělat sólový zpěv a věnovat se opeře naplno?

Popravdě, zásadní zlom se nikdy nekonal. Od dětství jsem zpíval ve sboru, v patnácti nastoupil na konzervatoř, posléze na HAMU a následovalo angažmá v divadle. 

Koho z basistů – zejména z těch žijících – vnímáte jako svůj vzor?

Vždy jsem obdivoval slovenského basistu Petera Mikuláše, je to skutečný mistr svého oboru.

Velkou část vašeho repertoáru tvoří role v českých operách, mimo jiné Bonifác v Tajemství, Vodník v Rusalce, Lutobor v Libuši či Čert Marbuel v Čertovi a Káče. Cítíte se v českém repertoáru dobře? Jaké jsou výzvy české hudby a zpívané češtiny pro basisty? 

Česká opera je mi opravdu nejbližší a jsem vděčný za tolik krásných příležitostí. Jednoduché role to ale nejsou; každá je pro mě novou výzvou. Cítím, jak každým rokem zrají spolu se mnou.

Sedí vám osobně více dramatický repertoár, nebo tak zvané buffo role? Kdybyste dostal nabídky na Boitova Mefistofela a Smetanova Kecala, koho byste si vybral? 

Určitě bych si vybral roli Kecala, kterého jsem měl už před lety příležitost ztvárnit v Severočeském divadle. Tato role je mi blízká jak charakterově, tak hlasově. Jinak se ale necítím hlasově nebo oborově vyhraněn.

Vedle operního repertoáru se věnujete i písním. Snažíte se je zařazovat systematicky kvůli hlasové hygieně? Jak ji pojímáte? Jak k vám promlouvají písně? 

Písňový repertoár jsem vždy považoval za nedílnou součást klasického pěveckého oboru. Neřekl bych, že se jedná přímo o hlasovou hygienu. Práce s hlasem a výrazem je ale v komorní hudbě samozřejmě trochu jiná a detailnější a tím určitě i zdravá.

7. září budete na festivalu Lípa Musica uvádět Hanušův cyklus Dřevěný Kristus. Povězte nám něco o tomto díle. Vnímáte ho i díky jeho „samizdatovému“ osudu? 

Bednářovy básně vyšly samizdatem v padesátých letech, Hanuš je zhudebnil v roce 1957 pro nižší hlas a klavír a orchestrální verzi dokončil v roce 1970. Tyto letopočty prozrazují, že ještě dlouho po svém vzniku nemohla být ani jedna z verzí provedena. Já se s tímto dílem setkal na HAMU, kdy mi ho přinesl můj profesor zpěvu Ivan Kusnjer. Se Zdeňkem Klaudou pracujeme na repertoáru několikrát týdně. Neustále oprašujeme staré inscenace, učíme se nové a věnujeme se společně i písňové tvorbě. 

Vraťme se na chvíli zpět k opeře a povězte nám o vašich plánech na sezónu 2025/26. Na co se těšíte a na co byste rád pozval čtenáře?  

Nyní zkouším novou inscenaci Verdiho Aidy v Národním divadle v Brně s režisérkou Magdalenou Švecovou a dirigentem Jakubem Kleckerem, kde zpívám roli Krále, a poté se velice těším na roli Raracha v opeře Čertova stěna v režii Jiřího Heřmana pod taktovkou Roberta Kružíka. Rád bych čtenáře pozval i na, myslím, velice zajímavé dílo Oedipus rex, oratorium-operu Igora Stravinského, které zahraje Symfonický orchestr Českého rozhlasu s panem dirigentem Petrem Popelkou v dubnu v Rudolfinu. Určitě by neměla čtenářům uniknout na závěr sezóny evropská premiéra první verze opery Bohuslava Martinů Mariken z Nimègue, kterou hrají Pražští symfonikové pod vedením pana dirigenta Tomáše Netopila.

Jakým způsobem relaxujete? Máte nějaké nehudební zájmy? Daří se vám tak zvaně se uzemnit a vracet se z operních sfér zpět na zem? 

Jsem vášnivým rybářem a celkově velice rád trávím čas u vody. Letos jsem si pořídil plachetnici, kde si s rodinou užíváme léto.  

Kdybyste mohl pozvat na sklenku vína jakoukoliv osobu z operní literatury, kdo by to byl, o čem byste se s ní či s ním chtěl bavit a jaké víno byste si otevřeli? 

Raději než s fiktivními postavami bych se setkal s Eduardem Hakenem, který je mi také velkým vzorem. Otevřeli bychom si dobré bílé víno, vím, že si ho dával před představením, je prý báječné pro vláčné sliznice hrtanu. (Po představení to potom byla ledová plzeňská dvanáctka.) Chtěl bych tohoto národního umělce poznat jako člověka, otázek by byla jistě spousta.