„Nechci narušovat, co funguje.“

„Co se po mě chce, se stále učím. Prostředí je obrovsky nápomocné.“

„Radost je na člověku asi vždycky nějak vidět. Snad se ani nedá zakrýt…“

Sólové hraní, tři různá dua, jedno kvarteto a definitivně už také orchestr, kde může nerušeně hrát roli koncertní mistryně – roční zkušební období totiž bylo přetaveno v souhlas orchestru s pokračováním ve funkci. Pavla Tesařová spojila své síly s orchestrem Prague Philharmonia a stává se jeho tváří na první židli houslové sekce. Radostná a všudypřítomně vděčná umělkyně v návaznosti na úspěch poskytla rozhovor portálu KlasikaPlus.cz.

Pavlo, setkáváme se v prostorách vaší almy mater, na pražské HAMU. Aktuálně jste tu stále studentkou, teď už navazujícího magisterského programu, klíčová zpráva posledních dní však praví, že jste už natrvalo koncertní mistryní respektovaného pražského orchestru Prague Philharmonia. Vzniká tedy otazník: Opravdu jde skloubit tyto dvě činnosti? Máte v tuto chvíli jasnější představu, jak to bude zvládnutelné?

Uvidí se. Ale musím říct, že HAMU mi vždycky dala úžasnou svobodu a vychází mi vstříc. Ano, s orchestrem nás čekají zájezdy do Japonska i do Ameriky, do Carnegie Hall, i po Evropě, tak určitě nebudu moct být ve škole každý den. Moje zkušenosti s HAMU jsou zatím jenom skvělé a jsem moc ráda, že se tady můžu dál vzdělávat. Takže, doufám, že to půjde.

Čili benevolence spíše ze strany školy než ze strany orchestru… Přirozeně.

No, spíše ano. Ale vždycky se budu snažit si věci dohodnout tak, aby nevznikaly žádné problémy. Vždycky ke mně byli všichni neuvěřitelně milí, moc si toho vážím.

Připadá mi, že jste aktuálně přesně na rozmezí studenta a profesionála. Za koho se považujete spíše?

To je otázka! Myslím si, že člověk se celoživotně vzdělává. Nikdy si nechci říct: „Jsem profík na nějaké úrovni a na té chci zůstat.“ Vždycky chci být lepší a lepší. Doufám, že tohle neztratím, že se budu vždycky chtít dál rozvíjet. Budu se učit nejenom ve škole, ale právě i v orchestru.

Chcete si uchovat nastavení studenta i v rámci statusu profesionála.

Přesně tak. A ve své aktuální pozici jsem spokojená. (úsměv)

Coby častý návštěvník koncertů klasické hudby chci říct, že výkon koncertního mistra vnímám opravdu silně. Dirigentovi člověk do tváře obvykle nevidí, koncertní je tak do značné míry komplementem, jakýmsi sekundárním hybatelem vizuálního dění na pódiu. Ale říkám to zbytečně složitě… Nevím, do jaké míry si to uvědomujete, ale zvláště vaše kreace na první židli mají z mého pohledu blahodárný účinek na celkový dojem z koncertu. Víte například to, že se prakticky neustále usmíváte?

(vřelý úsměv) Mě to totiž neuvěřitelně baví! Byla jsem mile překvapená, když jsem nastoupila do Prague Philharmonia, jak úžasná ta práce je, jak je obohacující ve všech směrech… Samozřejmě, doposud jsem dělala hlavně sólo a komořinu a najednou je člověk mezi spoustou lidí. Je to neuvěřitelně krásná práce! Ten úsměv s tímto možná souvisí. Radost je na člověku asi vždycky nějak vidět, snad se ani nedá zakrýt… Při každém koncertu si uvědomuju, jak jsem šťastná, jak jsem vděčná, že si mě zvolili. Hrajeme krásnou hudbu se skvělými dirigenty – jak říkám, zkrátka jsem spokojená…

Obecněji řečeno, jak vnímáte roli koncertního mistra? Čím vším může přispět ke zdaru vystoupení? Připadá mi to jako podstatný dotaz z pohledu laika – často v koncertních brožurkách čteme, že ten a ten je dneska koncertním mistrem, ale co to z pohledu diváka znamená víc, než že hráč je hodně na očích?

Základ Prague Philharmonia je komorní těleso. V Lobkowiczkém paláci například děláváme programy, kdy koncertní vede orchestr ze svého místa od první židle. Je tedy důležité, kdo na ní sedí, a já doufám, že soubor nějak vést dokážu…

… koncertní mistr tedy hraje a při tom se hýbá tak, že těleso jde s ním.

Ano. A pak tam jsou určité lidské, vztahové záležitosti. Koncertní je totiž také určitým článkem mezi dirigentem a orchestrem, taková spojka. Někdy třeba komunikuje požadavky orchestru, které dirigent v danou chvílí výjimečně nějak nevnímá. Ale vlastně se toto neděje tolik… Orchestr je natolik kvalitní, že dirigentovi obvykle je schopný vyhovět. 

Vnitřní procesy v Prague Philharmonia určují, že orchestr o setrvání vítězného kandidáta na postu koncertního po roce hlasuje. Takto před vámi definitivu neobdržel Michal Sedláček. Bylo vám preventivně a konkrétně řečeno, co se od vás jako koncertní mistryně přesně žádá? Co se dá dělat pro to, aby členstvo orchestru bylo spokojené s prací lídra houslové skupiny?

V Prague Philharmonia jde myslím hlavně o tu lidskou stránku. Ne, že by ta hudební byla nějak vedlejší. Docela těžká otázka… Co se po mě chce, se stále učím. Základ orchestru tu je už třicet let – mám takové nastavení, že si stále zjišťuju, jak věci dělat nejlíp. Sice jsem s nimi hrála už v osmi letech sólově – o to vřelejší vztah k orchestru mám -, ale opravdu se zatím učím. Ráda dostávám zpětnou vazbu, jak si to všechno představují. Chci pomoci k tomu, abychom své úkoly dělali rádi…

Považujete se v orchestru stále za nováčka?

Už ne tolik, ale samozřejmě… když člověk nastoupí do nového kolektivu, potřebuje nasát atmosféru. Nechci narušovat to, co funguje. A že to funguje výborně! Když Prague Philharmonia naposledy hrála s Maximem Vengerovem, řekl, že v orchestru jsou vynikající hráči a byli by i vynikajícími sólisty. Herní kvalita se tu snoubí s tím, jak jsou všichni příjemní v osobním kontaktu. Vládne tu opravdu rodinná atmosféra.

Dá se v případě vaší nové role hovořit i o nějaké vizi? Směřování tělesa má v rukou zejména dirigent, ale i vy jste na svého druhu vedoucím postu…

Já bych chtěla, aby si orchestr udržel to, co má. To je určitá moje vize. Hrát i nadále opravdu s radostí. Chci, aby pokračovalo to, co funguje.

Žádné uskutečnitelné změny vás nenapadají?

Zatím nejsem v situaci, kdy bych chtěla a měla něco měnit.

Jak se vlastně cítíte v pozici lídra, když jste v orchestru jedna z nejmladších? Vcelku snadno si představím mazáky, kteří – řečeno ošklivě – ohrnou nos nebo se podívají zvysoka…

Všichni se ke mně chovají naprosto výborně. Nemůžu si stěžovat. Naopak je prostředí obrovsky nápomocné, všichni mi pomáhají a citlivě radí. Ohrnovat nos – to vůbec. Nebo jsem si toho nevšimla. (smích) S nikým nemám žádný problém.

Opravdu nenastávají situace, kdy je najednou třeba nutné něco rozhodnout, a upnou se na vás tázavé oči ve stylu „jak to teda bude“?

Občas ano. Typicky je třeba předat nějakou dirigentovu informaci, kterou řekl nějak potichu jen pro první řadu, srozumitelně i k ostatním hráčům. V tu chvíli si stoupnu a věc zopakuju nahlas… ale to jsou takové drobnosti. Všechno se učím.

Nejspíš úspěšně, když si vás orchestr zvolil. K nové pozici mám také trochu technický dotaz, který mi vrtal hlavou. Je to opravdu podrobnost… Zpráva o vítězství v konkurzu médii šla už v lednu loňského roku, společně s rovněž vítěznou Barborou Kolářovou jste se na pozici střídali od března 2024. Po roce měl orchestr hlasovat o vašem setrvání ve funkci, avšak informaci, že se tak stalo, dostáváme až na konci srpna. Jak si můžu zpětně představit vaše členství v orchestru v onom mezidobí mezi březnem a srpnem 2025?

Byla jsem pořád koncertní mistryní. Šlo pouze o to, že vedení informaci chtělo zveřejnit se začátkem nové sezony. S Bárou jsme dohrávaly koncerty minulé sezony a léto je pak i pro orchestr volnější. Zveřejnit informaci u vstupu do nové sezony obecně řečeno dávalo větší smysl.

Sezona Prague Philharmonia začíná 4. září a podle mých informací ale bez vás. Není to škoda? Mohla jste to nějak ovlivnit?

S Romanou Špačkovou se vždycky předem domlouváme, kdo bude hrát, která kdy může a tak dále. Tak jsme se zase dohodly, o souvislostech jsme pořádně nepřemýšlely. Volba padla na ni, ale stejně tak jsem mohla hrát já.

Takže to tak opravdu je, že hraje ona a vy ne…

Ano, já hraju v druhé polovině září. Začátkem října jedeme do Japonska a hned poté zkouším s Filharmonií Bohuslava Martinů, kde hraju sólově Čajkovského Koncert D dur pod taktovkou Roberta Kružíka – natáčí to Česká televize a tak dále… Rozhodnutí tedy bylo spojené i s tím, abych měla trochu volněji na cvičení. Žádné složité věci za tím nejsou…

Zmiňovali jsme kloubení aktivit na HAMU s hraním v orchestru. Ale je tu ještě Ševčíkovo kvarteto – smyčcový „čtyřlístek“, který tvoříte spolu s Michaelem Forštem, Matoušem Hasoněm a Adamem Klánským. Nehrozí s vaším větším vytížením určité omezení činnosti tělesa Ševčík Quartet? Máte s kolegy nějaký plán jak dál? Ano, koncertní mistryní už jste od ledna loňského roku, nejde tedy o přelomovou informaci…

Já jsem toho nikdy neměla málo, vždycky jsem hrála sóla i komorně. Nepřipadá mi, že bych teď měla o moc víc práce. Jde i o to, že všichni členové kvarteta mají něco – Matouš je zástupcem koncertního mistra v SOČRu, Adam je na stejné pozici v sekci violoncell České filharmonie, Michael studoval v Drážďanech a teď jde studovat do Švýcarska. Takže, nepochází to jen ode mě. Pokud spolu chceme hrát, musíme každý za sebe hledat čas na zkoušení. Kvarteto je hlavně o zkoušení, o tom být spolu, dívat se na repertoár stejným pohledem, naladit se na stejnou vlnu… Nemyslím si, že moje pozice by něco výrazně ovlivňovala. Všichni sedíme na „funkčních židlích“. Pokud je snaha a vůle, tak to jde. Včera jsme měli zkoušku, dneska máme zkoušku, takže pořád hrajeme. Je možné, že trochu méně než dřív…

Tak se musím zeptat: Kde a kdy máte s Ševčíkovci nejbližší koncert?

Hrajeme 5. září v Opočně. Pozval nás varhaník Pavel Svoboda, mimo jiné ředitel Komorní filharmonie Pardubice.

Rekapitulace: sóla, kvarteto, orchestr…

… navíc mám duo s akordeonistkou Markétou Laštovičkovou, duo se svojí sestrou Bohdanou, která hraje na hoboj a se kterou jsme teď natáčeli cédéčko, duo s violoncellistou Jurajem Škodou, svým přítelem. Nic z toho se nedá pustit. Akorát času pro sebe pak mám možná trochu míň, ale nestěžuju si.

Poslední otázka: Máte nějaký svůj osobní dlouhodobý cíl? Máte nějakou vysněnou metu? Co Česká filharmonie?

Jsem spokojená v Prague Philharmonia – věřím, že to tak vydrží co nejdéle! Chci se zkrátka stále zlepšovat, být co nejlepší koncertní mistryní, dělat svou práci co nejlíp. A všem v PéKáeFce děkuju za tu příležitost.