„Nemám rád, když režiséři příliš mění libreto nebo děj opery. Vlastně ani nevím, kdo jim to právo dal.“

„U nás se Báseň o lásce a moři téměř neuvádí. Je to krásná půlhodinová skladba s nádhernými melodiemi.“

„Možnosti dnešní doby jsou obrovské a o to víc mě mrzí, když je studenti nevyužívají.“

Slovenský tenorista Pavol Bršlík (v zahraničí známý jako Breslik) se během několika let vypracoval mezi nejvyhledávanější pěvecké osobnosti své generace. Jeho kariéra ho zavedla na přední světové operní scény od Berlína přes Paříž, Londýn či Mnichov až po New York; nedávno měli diváci možnost jej vidět během kinopřenosů z Metropolitní opery. 4. prosince Bršlík vystoupí s Janáčkovou filharmonií v Ostravě, kde pod taktovkou Roberta Jindry přednese Báseň o lásce a moři Ernesta Chaussona.

Jen v této sezóně vystupujete v MET, ve Vídni, Mnichově, Curychu a na řadě dalších prestižních scén. Mohl byste popsat, jaký je největší rozdíl mezi těmito operními domy a jak se liší od těch u nás? 

V první řadě je to samozřejmě otázka rozpočtu. Velké světové operní domy mají úplně jiné finanční možnosti než divadla v Česku – a o Slovensku ani nemluvím. V zahraničí je to bráno jako národní vizitka, kulturní památka, kterou stát i sponzoři výrazně podporují. U nás je kultura bohužel až na chvostu priorit a bez soukromých dárců by to měla ještě mnohem těžší. To se pak logicky odráží na produkcích i na nárocích na zpěváky – velká divadla si mohou dovolit pozvat špičkové režiséry i pěvce z celého světa, protože je jednoduše dokážou zaplatit. Nechci ale naše divadla kritizovat. Jsem si plně vědom toho, že české i slovenské scény dokážou z nevelkých prostředků vytvořit nádherné a velmi kvalitní inscenace. A to je obdivuhodné.

A mimo nedostatku peněz, jaký další rozdíl vidíte? Třeba v přístupu zpěváků k rolím…

Občas se v naších divadlech stává, že umělec dorazí na produkci ne zcela připravený. Chápu to – snažíme se přežít, přebíhat z jedné inscenace do druhé… Ať člověk chce, nebo nechce, na výkonu se to pak projeví. Nemůže dát sto procent, která by dal, kdyby měl dostatek odpočinku, klid a čas se opravdu soustředit. V zahraničí se často víc dbá na to, aby měl zpěvák prostor připravit se důkladně a s čistou hlavou. A to je něco, co někdy u nás chybí – ten malý, ale zásadní luxus klidu, který se pak přetaví do kvality.

Kde mají nejlepší zázemí a kantýnu?

Když jsem začínal v Berlíně Pod lipami, byla tam kantýna, která byla doslova srdcem celého divadla. Všichni se tam scházeli – mezi zkouškami, po představeních, byl to přirozený společný prostor. A hlavně: sedávali tam i ti největší umělci. Podobný pocit jsem zažil i v MET, když jsem tam byl poprvé. Najednou jsem v jídelně potkával obrovské pěvecké osobnosti, které jsem do té doby znal jen z DVD a nahrávek. Připadal jsem si jako v nádherném parku národních pokladů, kde kolem mě chodí legendy. A já tam byl mezi nimi jako Alenka v říši divů.

Před několika dny jste se vrátil z MET, kde jste ztvárnil Mattea ve Straussově Arabele, ostatně opera byla nedávno vysílána do světa v rámci projektu MET: Live in HD. Každopádně se jedná o dílo, které se u nás téměř nehraje. Přibližte nám ji…

Po Růžovém kavalírovi a Salome patří Arabela k nejkrásnějším Straussovým operám. Účinkoval jsem už ve všech jeho dílech kromě Danae a Intermezza. Arabela je nádherná – plná něhy, lásky a úžasných melodií. V prvním dějství zpívá Arabela o tom, že se musí vdát, ale neví, koho si vybrat. Strauss její vnitřní nejistotu a psychické rozpoložení dokonale vepsal do hudby. Když se Matteo představuje jejímu otci a začne mluvit o lesích, v orchestrální partituře ty lesy opravdu slyšíte – jako by se kolem vás otevřel celý jejich svět.

Je velká škoda, že se tato opera u nás téměř neuvádí. Možná je to proto, že je v němčině. Naše divadla stále výrazně tíhnou k italštině – všichni dobře znají Traviatu; německý repertoár tak pevné místo nemá. A to je podle mě opravdu škoda.

Jak k této opeře přistupují v New Yorku?

Je to poměrně stará produkce, kterou před několika desítkami let připravil Otto Schenk a kterou proslavila zejména Renée Fleming. Newyorčané milují klasické inscenace, a právem – jsou opravdu nádherné. Arabela je na tom podobně jako Zeffirelliho Bohéma, která se tu hraje více než čtyřicet let.

Je kouzelné, když se otevře první opona a publikum spontánně tleská. Vidí ten plesový sál plný hostů v nádherných šatech a okamžitě je to okouzlí. Lidé, kteří přijdou do divadla, oceňují nejen hudbu, ale i historické kostýmy a vyprávění; pokaždé to odmění srdečným potleskem.

Které opery by si podle vás zasloužily znovuobjevení?

Znovuuvádění oper je trochu otázka módy. Některé se dlouho neuvádějí – a to je příklad i Arabely. Pak jedno divadlo „vytáhne“ nějakou inscenaci, ta má úspěch a postupně se toho začnou chytat i další divadla. Tak se dneska po celém světě objevuje Rusalka nebo třeba Berliozovi Trojané.  Na jednu stranu je to skvělé, že se tyto poklady dostávají na jeviště. Na druhou stranu to někdy připomíná – když to řeknu ošklivě – něco jako pandemii inscenací a operní trh je pak zaplavený těmito opakujícími se představeními. Ale i tak je to šance, aby se znovu objevilo to, co stojí za pozornost.

Vaše jediné vystoupení v Česku v této sezóně bude zanedlouho s Janáčkovou filharmonií Ostrava, se kterou zazpíváte Chaussonovu Báseň o lásce a moři – další bohužel málo uváděný autor… Proč právě toto dílo? A jak se těšíte do Ostravy?

Pocházím z Kysuc a Ostrava je relativně nedaleko, přesto jsem tam nikdy nebyl. Slyšel jsem, že mají skvělý orchestr, tak mě to tam velmi láká. Dirigent Robert Jindra mě oslovil právě s tímto dílem, které jsem doposud znal jen v sopránovém provedení. Udělal jsem si k němu vlastní výzkum a zjistil že během světové premiéry v Bruselu byla tato báseň skutečně provedena tenorem a až později si ji „přivlastnily“ sopranistky. Nicméně tenorový a obecně mužský hlas jí dodává zcela novou dimenzi.

U nás se Báseň o lásce a moři téměř neuvádí a já jsem rád, že Jindra toto dílo „vytáhl“. Předvedeme ji v Ostravě a poté ještě v Bratislavě. Je to krásná půlhodinová skladba, bohatá na husté harmonické plochy a nádherné melodie. Člověk má při poslechu pocit, že vedle něj burácí moře, zapadá slunce a vítr vane nad vlnami. Pokud to bude možné, přijďte si poslechnout tuto skutečně úchvatnou hudbu.

Jak byste popsal svůj hlas a jeho současný vývoj? Máte pocit, že jste ve světě tzv. „velké opery“ doma?

Jsem lyrický tenor, začínal jsem s Mozartem nebo Donizettiho Nemorinem. Od té doby se můj hlas postupně posunul. Moje první profesionální role byla v pražské Státní opeře, kde jsem ztvárnil Dona Ottavia a na tu zkušenost vzpomínám dodnes. Mozart mi otevřel repertoár a postupně do něj přibýval Verdi, Janáček či Strauss. Toho vyloženě miluju, jakkoliv se traduje, že tenory nasnášel a záměrně jim psal nejtěžší party. A je to pravda: třeba takový Italský zpěvák v Růžovém kavalírovi toho má na zpívání asi jen stránku a půl, ale ta mě stojí více nervů než celá hlavní postava v jiné opeře. Ale právě takto se hlas technicky posouvá.

Aktuálně se připravuju na role, jako jsou Števa, Laca či Lohengrin a sleduju, jak se to bude vyvíjet. Vnímám to jako cestu po schodech: když mám vnitřní pocit, že si to mohu dovolit, vystoupám o jeden schod výše, ale zároveň musím být schopný se vrátit o pár schodů níže.

Stále se vracím k Mozartovi – je to takový „autoservis“ pro zpěváka. U nás panuje názor, že Mozart je jen pro malé hlasy, že pro velké je nevhodný. Kdo to tvrdí, je podle mě na omylu. Stačí si poslechnout velké zpěváky, kteří Mozarta zpívali a zpívají i dnes…

Kritika často vyzdvihuje nejen váš hlas, ale i herecké nadání a cit pro postavu. Měl jste herecké lekce, nebo je pro vás hraní na jevišti přirozené?

Herectví se u mě vyvíjí především spolu s režisérem. Pokud mi dokáže vysvětlit, proč mám například zpívat určitou árii zavěšený hlavou dolů, jsem ochoten to vyzkoušet – samozřejmě vždy tak, aby to nepoškodilo hlas ani tělo. Ty musí být v naprosté harmonii.

Nemám rád, když režiséři příliš mění libreto nebo děj opery. Vlastně ani nevím, kdo jim to právo dal – asi jim ho udělili intendanti divadel, kteří je angažují. Problém je, že velcí, zkušenější intendanti pomalu vymírají a nepodařilo se jim vychovat vhodné nástupce. To se odráží na kvalitě inscenací. Často se stane, že jdete na Tosku nebo Rusalku a místo krásné dívky či víly vidíte feťačku na smetišti – to je smutné. V takovém okamžiku však mohu říct: „Ne, dělejte si to bez mé účasti.“ Naštěstí jsem v postavení, které mi dovoluje si takto vybírat.

Dnes je běžné strávit na zkouškách i šest týdnů a ke konci často ani nevíte, co ještě vymýšlet. Ne, že bych neměl rád tuto přípravu, ale někdy je to zbytečně dlouhé. Když Renata Scotto poprvé dělala Manon Lescaut, vystačili si se dvěma týdny zkoušek a vzniklo skvělé představení – to můžete vidět i na YouTube. Bohužel režiséři dnes mají často velkou moc a obsazují pěvce spíše podle vzhledu než podle zpěvu. A tím divadlo trpí – jak po stránce umělecké, tak i finančně, protože lidé na představení nechodí.

Ve světě, kde publikum miluje extrémní výšky, jak si udržujete rovnováhu mezi efektem a upřímností?

Nikdy jsem nebyl zastáncem „cirkusového“ přístupu, kde lidi zajímají jen ty nejvyšší tóny. Vysoké c je pro mě jen třešnička na dortu – nikdy jsem nepodlehl tomu, abych se soustředil jen na efekt. Říkám o sobě, že nejsem cirkusový umělec. Každá moje postava má svůj vnitřní život a divák by měl odcházet s pocitem dobře odvedené práce. Velmi si vážím dirigentů, jako je Riccardo Muti, kteří jsou věrní partituře: co není napsáno v notách, to se prostě nedělá. Pro mě je upřímnost a respekt k hudbě vždy na prvním místě.

Jste rád, že jste tenorista? Kdybyste si na jeden den mohl vyměnit hlasový obor, který byste si vybral?

Říká se, že tenor není obor, ale diagnóza. (smích) Ráno se probudíte jako tenor s vědomím, že večer máte představení, a hned musíte zkontrolovat, zda hlas funguje tak, jak má, a zda vydrží až do večera. Občas bych si přál být basem – mají nádherné role jako Filip II., Vodník nebo Boris Godunov. Miluju ty hluboké hlasy. Když velcí basisté otevřou ústa a zazní ten kulatý, temný tón, vždycky jim trochu závidím. Navíc si nemusí dávat takový pozor jako my tenoři, co neustále chodíme v šále a čepici, bojíme se, aby nás neofoukla klimatizace a já nevím co ještě. Občas si připadám jako kanárek ve zlaté kleci s tím vším, jaké ohledy na sebe jako tenor musím brát, a do toho člověk musí mít opravdu pevné nervy, když je na něj coby tenor v hlavní roli upřena pozornost. Samozřejmě je to kompenzováno krásnými rolemi. A ty se pokaždé snažím podat na maximum – v New Yorku, Paříži nebo Mnichově. Doma nebo na hotelu jsem prostě Pavol, obyčejný člověk.

Jak jste na tom s českým repertoárem? Lákají vás nějaké role, na které jste si ještě nesáhnul?

Český repertoár jsem zahájil Kurdiášem v Kátě Kabanové, za kterého jsem v Německu získal cenu Opernwelt pro Naději roku. Pak přišel Števa v Jenůfě a nyní mám v plánu Lacu, jehož melodie jsou naprosto nádherné. Celý závěrečný duet s Jenůfou i jeho rozhovor s Kostelničkou jsou skvostné. Tato postava mě láká nejen hudebně, ale i charakterově. Dalším snem byla role Prince v Rusalce, kterou jsem měl možnost zpívat právě díky Robertu Jindrovi v Bratislavě, a od té doby jsem ji mohl představit na dalších evropských scénách. Kromě Laci se pak chystám na Borise v Kátě Kabanové. To je zatím vše, co mě z českého repertoáru momentálně láká.

Žijeme v digitální době — myslíte, že se změnil způsob, jakým mladí zpěváci vnímají operu?

Mám velmi pozitivní přístup k digitální době, ale je to dvojsečná zbraň. Dnes někde zpíváte představení a pět minut po oponě je už na nějakém webu. Doba je rychlá a tomu se nelze ubránit. Když jsem začínal já, tempo bylo klidnější. Jsou v tom bohužel i mnohá nebezpečí – mladý zpěvák dnes nemá čas na důkladnou přípravu. Dnes žijeme v době, kdy máme kalendáře zabookované na čtyři roky dopředu, létáte z produkce do produkce a tělo nemá čas na odpočinek. To je velký problém.

Na druhou stranu mladí studenti mají obrovskou výhodu: mohou si poslechnout úplně všechno, co je k dispozici; tolik nahrávek doslova na jeden klik. Když jsem studoval já, museli jsme si desky půjčovat v knihovně a nahrávky mezi sebou šířit na kazetách. Možnosti dnešní doby jsou obrovské a o to víc mě mrzí, když je studenti nevyužívají. V Bratislavě, kde občas vyučuju, jsem na přijímacích zkouškách viděl, že studenti neznají velké hlasy z historie. Když se jich na ně zeptáte, dokáží vyjmenovat Annu Netrebko a Jonase Kaufmanna a tím jejich vědomosti končí! Nikdo nezná jména, jako jsou Fritz Wunderlich, Jussi Björling, Nicolai Gedda, Tito Schipa, Franco Corelli, Plácido Domingo či Ben Heppner, které já považuju za své největší vzory. A to je velká škoda.

Kdy jste naposledy měl husí kůži z něčího zpěvu?

V životě jsem byl jen na třech představeních, kdy jsem se jen posadil a opravdu si ho užil, aniž bych přemýšlel technicky o tom, jak co zpívají. Poprvé to byl Gianni Schicchi v Glyndebourne s Felicity Lott. Podruhé nezapomenutelný Don Carlo s Jonasem Kaufmannem a René Pape v Mnichově, z něhož mám husí kůži dodnes, když si na něj vzpomenu. A do třetice to byl Lohengrin ve Vídeňské státní opeře s Piotrem Beczałou. Samozřejmě jsem zažil spoustu skvělých představení, ale tyto tři se mi vryly hluboko do mysli.

Kdybyste mohl pozvat jakoukoli zpěvačku či zpěváka na sklenku vína, kdo by to byl, o čem byste se bavili a jaké víno byste jí nalil?

Ze zpěváků bych moc rád pozval k sobě na chalupu na dobré víno nebo slivovici, kterou si sám nechávám pálit, třeba Marii Callas, i když je známé, že tvrdý alkohol nepila, takže bychom asi zůstali u vína. Slivovicí by určitě nepohrdnul Franco Corelli, Jussi Björling a samozřejmě Luciano Pavarotti, kterému bych i něco uvařil. Na druhou stranu se říká, že není potřeba setkávat se se svými idoly – abychom si nezměnili názor a nepoškodili to, proč je zbožňujeme. Možná je tedy nakonec lepší, že jsem mnoho svých idolů osobně nepoznal…

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, T+T Fotografie, archiv Pavola Bršlíka