„Praženicova interpretace Údolí zvonů vyprávěla o surreálných krajinách, kde ozvěna neutuchá.“

„Klavírista si tak před přestávkou vysloužil trojité klanění – počet, ze kterého už publikum po zbytek koncertu neslevilo.“

„Pavol Praženica se pomalu ale jistě oddával silným emocím, které ze skladby těžil, a na chvíli se jimi nechal i pohltit.“

Přední zástupce nastupující generace klavíristů Pavol Praženica se vydal 12. listopadu do Plzně, aby zde nabídl ambiciózní sólový recitál, a to v rámci koncertní řady Kruh přátel hudby. Publikum v Domě hudby pianista zanechal velice spokojené.

Na zmíněné město „s věží, která převyšuje kopce“ má mladý umělec jistě dobré vzpomínky, neb zde byl nedávno ověnčen první cenou na Smetanovské soutěži. Publikum též muselo vnímat jistý příslib kvality plynoucí z tohoto ocenění a snad to byl i jeden z důvodů příjemné návštěvnosti Domu hudby onoho večera.

Koncert otevřel cyklus Zrcadla Maurice Ravela, shodou okolností uvedený v rámci Kruhu přátel hudby (KPH) minulý rok Praženicovým generačním souputníkem Matoušem Zukalem. (Reflexe ZDE.) Zatímco minulou sezonu jsem u konkurenta vyzdvihoval frázování a obecně práci s tempem a časem, u provedení z 12. listopadu mě nejvíce zaujala detailní práce s tvořením tónů a jejich propojování v působivé zvukové sloučeniny: zvláště v rozsahu piano pianissimo až mezzopiano byl zvuk klavíru nadmíru měkký a tvárný. Například v druhé části Smutní ptáci vměstnal Pavol Praženica do spletitého keře hlasů ještě echo hlavního motivu. Snad nejvíce však byl delikátní témbr exponovaný v páté skladbě Údolí zvonů, kde Praženicova melodie vyprávěla o surreálných krajinách, kde ozvěna neutuchá. Mimo jiné zaujala též třetí část cyklu Bárka na oceánu. Pavol Praženica dokázal vyjádřit svou hrou jak moře laskavé, jež hladí oblázky na pláži, tak i jeho agresivní formu, přes náhlý příchod bouře signalizovaný mocným sforzatem-hromem až po násilné vlny, pomocí nichž se vodní živel pokoušel pohltit pomyslnou bárku. To vše za doprovodu svištícího větru vyjádřeného nejen solidní arpeggiovou hrou, ale i zatajováním dechu interpreta. Nemohu jinak než se pozastavit nad problematikou „dýchajících interpretů“, neboť se jedná v rámci KPH v řadě o druhý incident (viz minulý koncert KPH ZDE). Z historie známe sice spoustu geniálních hudebníků, kteří si během nahrávání alb prozpěvovali – Glenn Gould či Keith Jarret –, avšak jedná-li se o čistě mimohudební zvukové efekty, stálo by za to se jich vystříhat.

Následovala Sonáta pro klavír, H.350 od Bohuslava Martinů. Charakterově složitá skladba, snad zrcadlící proměnlivost a nejistotu v životě Martinů, se pod rukama Pavla Praženici přesvědčivě rýsovala, to vše podtrhnuté technickou bravurou. První věta byla tu zadumaná, tu anxiózní, jindy zase staromilsky romantická. V druhé větě znovu vystoupila z řady hodinářská práce se zvukem – třeba juxtapozice nemocničně sterilního terciového signálu a saturovaných akordických přiznávek. Třetí věta pak skýtala největší náladové rozpětí na nejmenší ploše. Jistá schizofrennost této věty, zesílená její harmonickou labilitou, byla v Praženicově interpretaci důvěryhodně vyjádřena. Klavírista si tak před přestávkou vysloužil trojité klanění – počet, ze kterého už publikum po zbytek koncertu neslevilo.

Druhá část koncertu byla věnována jedinému autorovi – Ferenci Lisztovi. Praženicův naturel jako by se nespokojil s ničím menším než pozdními romantiky a dále. Teprve tito skladatelé mu dovolují na jednu stranu exhibovat nejvyšší technické schopnosti, na straně druhé se dostat za hranu romantické exprese. Pihou na takto exponovaném programu byla častá hra z tabletu, která sice neměla negativní vliv na finální výsledek, avšak signalizuje existenci rezervy mezi aktuální a ideální možnou verzí interpretace.

Jako první zazněla Lisztova transkripce Izoldiny smrti z lásky od Richarda Wagnera. Zde snad nejlépe vynikly jednotlivé orchestrální témbry z bohatého vzorníku hudebních barev, jež Pavol Praženica aplikoval simultánně i sekvenčně během celého koncertu. Díky tomu byl zvuk velmi kultivovaný a architektura hlasů přehledná. Transkripce skýtá mnoho technických nástrah i jeden takřka nesplnitelný úkol, totiž napodobit crescendo smyčcového či dechového tónu na nástroj, jehož tón má přesně opačnou, totiž opadající křivku hlasitosti.

Následovala Lisztova Parafráze na Verdiho Rigoletta, což byl dramaturgicky jakýsi krok zpět od metafyzických úvah implikovaných ve Wagnerově hudbě směrem k „lidštější“ tematice. Výraz se tak místy dostal i na úroveň lehounkého půvabu, kdy bravurní rozklady a perlivé figurace rámovaly líbeznou a vroucnou melodii. Technická obtížnost vrcholila v oktávových bězích, interpretovaných s potřebnou vervou.

V předposlední skladbě programu Liebestraum S. 541 se Pavol Praženica pomalu ale jistě oddával silným emocím, které ze skladby těžil, a na chvíli se jimi nechal i pohltit. Tento moment zranitelnosti byl pro hru Pavla Praženici relativně určující a posluchačsky atraktivní: Vyhraje vehemence, nebo pud sebezáchovy? Když v rozhovoru říká, že „kvalita by měla být základem, a ještě výš bych dal vášeň,“ myslí to vážně. 

Během Mefistova valčíku č. 1, S. 514 se z křídla Steinway, které v hlasitějších polohách již zní lehce „nakřáple“, podařilo vykřesat příjemný fortissimový tón podepřený solidními basy. Technicky šíleně náročnou skladbu zahrál klavírista s maximálním fyzickým nasazením. Ve zběsilém vrcholu ještě akceleroval; dlaně a prsty odskakovaly a mlely se nad klaviaturou jako vroucí voda. Publikum záhy propuklo v nadšený potlesk, který by neutuchal snad ani během čtvrtého klanění. To už ale Pavol Praženica usedal zahrát přídavek – Preludium č. 2, B dur (Maestoso) od Sergeje Rachmaninova. Skladba plná odhodlání a triumfu podtrhla ambice mladého klavíristy a posloužila jako příslib do budoucna.

foto: Ondřej Pastor