„Tajně sním o dirigování.“

„Živě si vybavuju, když jsem poprvé slyšel Čajkovského Patetickou symfonii. Tehdy mě to tak vzalo… Bylo mi patnáct šestnáct let a řekl jsem si, že hudba je prostě to, co chci dělat.“

„Kvalita by měla být základem. A ještě výš bych dal vášeň.“

V Praze žijící žilinský rodák Pavol Praženica patří k nejvýraznějším postavám mladé generace klavíristů. S úspěchem prošel snad všemi tuzemskými klavírními soutěžemi a v letošní sezóně se pokusí napodobit soubor Alinde Quintet a jeho loňský vavřín na mnichovské soutěži ARD. Za rok pak zamíří i na soutěž Pražského jara. V nejbližší době jej však čekají vystoupení v sezóně Českého spolku pro komorní hudbu v pražském Rudolfinu a v řadě Janáčkovy filharmonie Ostrava věnované mladým sólistům. A právě u této příležitosti vznikl rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz, v němž Pavol Praženica, aktuálně oceněný Cenou pro nejlepšího studenta HAMU udílenou Nadačním fondem Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové, hovoří nejen o přístupu k soutěžím, o svém profesorovi Ivu Kahánkovi a dalších vzorech, o zrodu své vášni k hudbě či tom, co považuje za důležité z hlediska interpretace a rozvoje kariéry. Svěřuje se i se svou pořadatelskou vášní, kterou v loňském roce úspěšně přetavil do koncertního cyklu pro mladé Hudba mezi obrazy. 

Začněme vaším pražským vystoupením věnovaným vítězům soutěží, kde se představíte spolu s houslistou Janem Novákem, loňským druhým nejlepším houslistou v soutěži Pražského jara. Spolupracujete s Janem často, nebo to bude premiéra?

Potkáváme se poprvé. Ale konkrétně na tomto koncertu spolu zrovna nic hrát nebudeme. Možná něco zařadíme na konec, ale to bude spíš taková drobnost. Já budu hrát sólově první půlku. A Honza druhou spolu s klavíristkou Silvií Ježkovou. Věřím ale, že v budoucnu si spolu na nějakém komorním koncertu zahrajeme. Osobně se jinak dobře známe.

Jaký program jste si pro tento koncert připravil?

Zahraju čtyři skladby, nejprve Janáčkovu Sonátu Z ulice, potom První klavírní sonátu od Bohuslava Martinů. Pak to bude Wagner z Tristana a Isoldy – Isoldina smrt z lásky v Lisztově transkripci. A na konec Lisztův Mephistův valčík. V druhé půlce Honza zahraje Brahmsovu Druhou houslovou sonátu a Janáčkovu Sonátu pro housle a klavír.

Dojde tedy i na vašeho oblíbeného Liszta, kterého jste před časem označil za jednoho ze skladatelů, které máte nejraději. Je tomu tak stále? Co vás na Lisztovi nejvíce okouzluje a přitahuje?

Určitě ano. Liszt se řadí se pořád k mým nejoblíbenějším. Asi mimo pianistickou stránku že je to zkrátka skvěle napsané, mě přitahuje i svým romantickým duchem. 

Znít bude i česká hudba. Máme za sebou Rok české hudby, kdy byla česká hudba doslova povinností všech interpretů. Jak jste jej prožil a co vám osobně přinesl? Přiměl vás nastudovat nové české skladby?

Obecně si myslím, že Rok české hudby na spoustě různých front přispěl k propagaci české hudby a že se to v tomto ohledu docela vydařilo. Já jsem osobně měl možnost se také připojit. A i když jsem hrál v zahraničí, snažil jsem se nějakou českou skladbu zařadit. Konkrétně z nových věcí jsem se v loňském roce naučil zmíněnou sonátu od Martinů, kterou uvedu na koncertu Českého spolku pro komorní hudbu. Anebo i další skladby, třeba od Bedřicha Smetany. 

Zmínil jste Bohuslava Martinů. Připomeňme, že v roce 2023 jste vyhrál soutěž Nadace Bohuslava Martinů a získal i cenu za interpretaci jeho díla. Jaký máte vztah k němu?

Velice srdečný. Rád ho hraju, a to jak sólové skladby, tak třeba i komorní. Myslím si, že třeba právě skrze Rok české hudby, a to i do budoucna, se Martinů dostává více do povědomí. Martinů je samozřejmě známý, ale pořád není ve světě tak hraný jako Dvořák nebo Janáček. A v tomto směru se daří ho dostávat víc a víc i na světová pódia, aspoň co jsem já zaznamenal. Sám rád jeho skladby hraju a snažím se přispět k jeho propagaci. 

V jakém repertoáru se cítíte nejvíce „doma“? Je vám nějaká epocha či skladatelé bližší, nebo se snažíte svůj repertoár spíše rozšiřovat a objevovat nové věci?

Spíše to druhé. Obecně mám rád pestrost a věřím, že mi to už zůstane. Samozřejmě jsem ještě ve věku, kdy se logicky pořád učím nové věci. A co se týká stylového zařazení, tak mi skutečně není nic vyloženě cizí. Častokrát se mi i stává, že mě nějaká skladba napoprvé hned třeba nezaujme, ale pak si k ní nějakým způsobem cestu stejně najdu. Ale když se bavíme úplně generálně, tak nejvíc hraju romantismus a pak dvacáté století. Víc než starou hudbu, ale nebráním ani tomu zahrát si třeba Mozarta nebo Bacha.

V Ostravě vás oproti Praze čeká vystoupení s filharmonií. Jaký koncert uvedete? A byl to váš výběr?

Zahraju Saint-Saënsův Druhý klavírní koncert g moll. Můj výběr to byl zčásti. Ta příležitost je vlastně díky soutěži, kterou Janáčkova filharmonie pořádá každý rok pro mladé interprety. A kdo uspěje, tak si pak může zahrát s orchestrem. Já už jsem s nimi v minulosti jednou hrál, tohle tedy bude podruhé. A co se týká výběru, dal jsem svůj návrh, ale pak je to ještě o následné dramaturgické domluvě s filharmonií. Takže je to tak napůl. Tento koncert je mi osobně velice blízký. Ze Saint-Saënsových koncertů je určitě nejhranější. Ale zase Saint-Saëns je jeden z těch autorů, který, myslím si, by se klidně mohl hrát více. Moc rád ho budu propagovat, má spoustu krásných děl.

Jste jedním z nejúspěšnějších mladých pianistů. Výčet soutěží, na kterých jste se dokázal prosadit, je úctyhodný. Kterého úspěchu si nejvíce ceníte? Je to stále třetí cena z prestižní mezinárodní soutěže International Piano Competition 2018 v nizozemském Enschede, kde jste obstál v silné konkurenci, jak jste kdysi zmínil, nebo ji už přebily jiné vavříny?

Té soutěže si pořád velice cením. Ale je pravda, že už je to nějaký čas a už se to od té doby trošku vyvinulo. Asi těžko dokážu říct jednu věc, ale zmínil bych přeji jen aspoň jednu z poslední doby, a to vítězství na Mezinárodní smetanovské klavírní soutěži v Plzni v roce 2023. Toho si velice cením.

Máte mezi soutěžemi nějaké vysněné, které byste chtěl zkusit? Třeba Pražské jaro…?

Určitě ano, teď plánuju soutěž ARD a Pražské jaro samozřejmě také, tam bude klavírní klání příští rok. Určitě se na to chystám.

Když jsme zmínili Pražské jaro, v loňském roce jste byl partnerem houslového klání. V čem vaše spolupráce spočívala? Šlo o korepetování?

Ano, přesně tak. 

Takže už jste měl možnost atmosféru této soutěže zažít. To vám možná trochu pomůže v přípravě, že? Víte, jak soutěž probíhá…

V něčem asi ano, protože atmosféra na jaru je velice specifická. Taková nabíjející. Ale u všech soutěží obecně si myslím, že je to prostě adrenalin, ať je to kdekoli.

Jsou pro vás soutěže stále místem, kde se máte možnost zdokonalit v repertoáru a získat jistotu pro koncertní vystupování, nebo s věkem a s rostoucím očekáváním okolí přichází více trémy?

Soutěže jsou pro mě stále tím místem, kde se zdokonaluju v repertoáru. A ano, dávají mi jistotu. Obecně, nebo aspoň já mám tu zkušenost, že nic vás nedonutí repertoár nebo konkrétní skladbu připravit lépe, na sto deset procent než soutěž. Je to prostě taková, nechci říct motivace, ale donutí vás to víc se připravit i než třeba na nějaký důležitý koncert. Navíc na soutěžích většinou repertoáru musíte udělat víc. Něco si vyberete sami, něco je předepsané. Takže v tomto směru člověka soutěž donutí si rozšířit repertoár. 

A co se týká té trémy, do určité míry ano, ale spíše bych to nazval pocitem zodpovědnosti. Hodně závisí také na tom, kde vystupujete. U soutěží je tréma asi největší ze všech možných událostí. Ale je to skutečně spíš ta zodpovědnost, není to o tom, že bych se prostě rozklepal. Co se týká očekávání, možná paradoxně je v tomhle ohledu těžší vystupovat před lidmi, které znáte, nebo kteří nějakým způsobem znají vás. Třeba tady doma je to těžší než v zahraničí. Ale nemusí to být jen v zahraničí, prostě před lidmi, kteří už vás znají, nebo jste se s nimi už dříve potkal, to je prostě těžší než před někým úplně cizím…

Před několika dny jsme na portálu KlasikaPlus.cz publikovali rozhovor s francouzským pianistou Alexandrem Tharaudem, který kvůli trémě hraje z not. Jak se díváte na fenomén hraní z not? Umělci v poslední době čím dál více hrají z not. Ale přitom návštěvník by možná očekával, že na špičkové úrovni by to mělo fungovat zpaměti, bez notové opory. Jak to vnímáte vy?

Přiznám se, že mně to vůbec nevadí. A obzvlášť u osobností tohoto formátu; je to to poslední, co bych řešil. Na druhou stranu, jak jste sama zmínila, se hraní zpaměti do určité míry očekává – třeba u standardního repertoáru, mimo dvacáté století. Ale rozhodně já jsem ten poslední, komu by to vadilo. Speciálně u takovýchto lidí, jako je Tharaud, ale i obecně. Neberu to jako něco negativního. Ale když jsem byl mladší, tak se mě po koncertech často laické publikum ptalo, jak si to dokážu zapamatovat… Mně to přišlo úplně samozřejmé, právě proto, že se to očekává, a také pro to, že mi to nedělalo problém. Dneska se taky snažím hrát zpaměti, ale čím víc máte skladeb na repertoáru, tím je to pochopitelně náročnější. Takže jsem to trošku přehodnotil oproti dřívějšku…

Aktuálně studujete na pražské HAMU ve třídě Iva Kahánka. Už dříve jste se však věnoval i zpěvu a koketoval s dirigováním. Studujete soustavně i tyto obory? A chcete se jim věnovat profesionálně, nebo bude vaším primárním působištěm klavír?

Rozdělím to na zpěv a dirigování. U zpěvu to bylo tak, že na hudebním gymnáziu, kde jsem studoval, jsem měl zpěv jako vedlejší obor. V současnosti k němu mám pořád velký vztah, rád si zazpívám, i třeba s kamarády nebo někde jen tak, mimo klasický žánr. Paradoxně mimo klasický žánr si raději zazpívám než zahraju na klavír. Co se týká profesního zaměření, vyhodnotil jsem, že si nejsem jist, jestli jsem na to hlasově úplně postavený. A chtěl jsem se radši věnovat klavíru. V současnosti se ke zpěvu svým způsobem vracím, když se zpěváky spolupracuji jako klavírista. Takže jsem v kontaktu se zpěvem stále a do určité míry mi to, že jsem dřív zpíval, může i pomoct. Ale do budoucna se zpěvu profesionálně sám věnovat nechci, to už jen s těmi kamarády…

A co se týká dirigování, tam je to trošku naopak. Koketoval jsem s ním, absolvoval jsem pár konzultací, ale z různých důvodů, časových, organizačních a podobně, jsem se k tomu víc nedostal. Ale vlastně o tom pořád tajně sním. Primárně se chci profesionálně věnovat klavíru, ale rád bych se dostal i k dirigování. A vnímám inspiraci i u některých svých kolegů, studentů z AMU, kteří se v průběhu studií dirigování začali věnovat. Třeba Indi Stivín. A proč je to vlastně můj sen? Vnímám to jako cestu, jak se dostat k orchestrální hudbě, kterou mám velmi rád, ale jako klavírista k ní nemám přístup. Myslím hlavně na velké symfonie…

A do budoucna to do určité míry může být dobrá věc kombinovat tyto dva obory, není to tak? S věkem přece jen může ubývat fyzická síla a preciznost pro klavírní hru…

Já myslím, že oproti zpěvákům mají klavíristé v tomto směru výhodu. Pan profesor Ivan Klánský mi jednou řekl, že klavíristé mohou hrát do vyššího věku než třeba hráči na smyčcové nástroje. A to díky intonační kontrole, která s věkem už může být s ohledem na sluch trochu problém. To mi přišlo docela zajímavé…

Paletu vašich aktivit doplňuje i komorní hra s triem Vyšehrad, v němž vystupujete spolu s Natálií Toperczerovou a Davidem Pěruškou. S ním jste se prosadil před třemi lety na Concertinu Praga. V poslední době však o tomto souboru není tolik slyšet. Vystupujete společně stále? 

Komorní hře se věnuju a je mi srdeční záležitostí. Řekl bych, že i na poměry mladého klavíristy se jí věnuji poměrně hodně. Ale ne už tolik v této sestavě, nicméně s oběma kolegy nadále hodně a rád spolupracuju individuálně. Není to o tom, že bychom spolupráci úplně utnuli. V současnosti jsme ještě založili Ernest Bloch trio a v triu Vyšehrad pokračujeme také, spolupracuju i s mnoha houslisty nebo zpěváky. 

Současně jste se vrhnul i na pořádání koncertů v cyklu Hudba mezi obrazy společně s dalšími studenty HAMU. Co vás přimělo vydat se tímto směrem?

Jak jsem zmínil už u repertoáru, baví mě pestrost. Mám to rád ve všem. I v dalších aktivitách jako je pořádání koncertů. Krátce, ale velice krátce jsem studoval i Arts management. Ale to už jsem ukončil. Nicméně to byl jeden z impulsů. Dalším byl určitě Tomáš Jamník, který toho pořádá nespočet a moc si ho vážím. Vždycky jsem snil o tom dělat koncerty, strašně mě to baví. A vzniklo to úplně náhodou. Hrál jsem na jedné vernisáži, kde jsem se setkal se zajímavými lidmi a oslovil mě pan spisovatel Jiří Kostelecký, který nadnesl myšlenku, že by se dala uspořádat série koncertů. Spojil jsem se s galerií, a pak jsem oslovil kolegyni Terézii Hledíkovou, houslistku, která je naprosto úžasná a dělá na tom neskutečně práce. V současnosti to tedy děláme takto ve dvou. Je vlastně skvělé to celé vidět z té druhé strany organizátora, kdy si člověk jako interpret uvědomí, jak jsou některé věci náročné. 

Jaké máte s cyklem další ambice a plány? Třeba navýšení počtu koncertů…

To už se nám nyní povedlo, pro letošní rok máme v plánu devět koncertů. Zatím to ještě dolaďujeme, probíhají dramaturgická jednání. Ale hlavní myšlenkou je primárně si zvát mladé umělce v našem věku nebo o něco starší, prostě na rozjezdu kariéry. Protože příležitostí ke koncertování není až tak mnoho. Snažíme se tedy dát skvělým kolegům možnost vystoupení. První koncert letos plánujeme už na 4. února. Tam vystoupí houslistka Marie Hasoňová, která studovala v zahraničí. A z dalších jsme pozvali Sukovo kvarteto nebo třeba sopranistku Elišku Minářovou, která loni uspěla na soutěži v Karlových Varech. 

Jsme rádi, že se nám docela daří, koncerty se zaplňují. Loňský rok byl rozjezdový, ale už máme i nějaké partnery. Založili jsme na to spolek a loni jsme získali první příspěvky, třeba od Kalabisovy nadace. Teď už máme partnerů víc, požádali jsme o různé granty. Řada věcí je v procesu, ale hlavně nás to baví. A snažíme se koncerty dělat také v méně formální atmosféře a tím přilákat i mladé publikum, které třeba běžně koncerty klasické hudby nenavštěvuje.

Váš cyklus se jmenuje Hudba mezi obrazy. Znamená to nějakou těsnější konkrétní spojitost s výtvarným uměním, nebo se tím odkazujete na galerijní prostory, které využíváte?

Zatím konkrétně ne, výstavy se mění každý měsíc, ale do budoucna se tomu nebráníme. Chtěli bychom se rozšířit třeba i do nějakých jiných galerií a třeba i to s výtvarným uměním více provázat. 

V jednom z dřívějších rozhovorů jste zmínil, že vášeň pro hudbu jste v sobě objevil asi před deseti lety. Co bylo pro tento zlom určující či rozhodující? 

Asi si nevybavím jeden konkrétní moment, spíš to byl nějaký proces. Ale určitě pár takových dílčích momentů v mém dosavadním životě, kdy jsem si uvědomil, že je pro mě hudba strašně důležitá a že mi dělá tak dobře, že bych ji prostě chtěl dělat po celý život, bylo. Konkrétně třeba ještě v pubertálním věku, kdy se mi podařilo zvítězit na soutěži Mladý klavír. Nebo si úplně živě vybavuju, když jsem poprvé slyšel Čajkovského Patetickou symfonii. Tehdy mě to tak vzalo, byl jsem z toho úplně rozčarovaný. Bylo mi patnáct šestnáct let a řekl jsem si, že hudba je prostě to, co chci dělat. Takže to asi nebyl jeden konkrétní zlom, ale spíš bych to nazval procesem podníceným více momenty. A do toho jsem byl na hudebním gymnáziu, ne na konzervatoři. Hudbu jsem strašně chtěl dělat, ale tím, že moji rodiče nejsou muzikanti, tak si nebyli úplně touto cestou jistí. Nechci říkat, že mě nepodporovali, podporovali mě maximálně. Ale vlastně z nějakého jako by racionálního hlediska jsem pořád přemýšlel, jestli skutečně ano, nebo raději nezkusit něco jiného. Protože právě díky gymnáziu jsem tu možnost měl. Ale citová stránka, ta vášeň, to srdce mě k tomu přitáhlo. Tak jsem si řekl, že prostě od toho nemůžu odejít, že bez hudby nemůžu žít.

Máte nějaké klavírní či obecně hudební vzory?

Spoustu, je opravdu těžké vybrat. Z klavíristů, ze starých mistrů, třeba Sviatoslava Richtera. To je pro mě obrovská inspirace. A ze současných bych mohl jmenovat spoustu: Boris Giltburg, nebo v loni jsem byl na Firkušného festivalu na koncertě Jeana-Efflama Bavuzeta. To byla také velká inspirace ho slyšet. A z osobní zkušenosti jsem v nedávné době měl dva masterclassy. Jeden ve Švýcarsku s Denisem Kožuchinem a pak v Praze s Daniilem Trifonovem. Tyto dvě události pro mě byly neskutečnou inspirací a i tyto dvě osobnosti bych jako vzory zmínil. Inspiraci čerpám nejen z klavírního umění. Uvedl bych třeba také dirigenta Jakuba Hrůšu, z houslistů mě napadá David Oistrach. U něj mě vždycky fascinuje, jaký má tón. A mohl bych pokračovat…

Zmínili jsme vašeho profesora Iva Kahánka. Pokud byste měl shrnout, co nepodstatnějšího vám studia u něj přinášejí, čím nejvíce vás inspiruje, co by to bylo?

U Iva Kahánka si velmi cením, že jde skutečně do hloubky, a také jeho spontánní hudebnosti. Neurčuje nějakou jednu interpretační cestu, hodně ji nechává na studentech. Je to spíš takové nasměrování v dobrém slova smyslu, korekce. Když společně na něčem pracujeme, tak mě to vždy donutí i po hodině přemýšlet. A to si myslím, že je strašně cenné. Přemýšlet třeba i ve filozofických rovinách, nejenom abych tady nebo tam zvládnul zahrát určitý běh, jestli tam dám čtvrtý nebo pátý prst. Samozřejmě i v technice se najdou věci, které spolu řešíme. Je to důležité, ale to dneska ovládá řada klavíristů. Tyhle věci člověk zvládne i sám tím, že stráví čas za nástrojem. Ale spíš je to o tom přemýšlení.

A velmi si ho cením i lidsky. Mnohokrát mi pomohl i v této rovině a ne v úplně lehkých situacích, které se ani netýkaly přímo hry na klavír. Oceňuji také to, že se třeba někdy sejdeme na hodinu o víkendu nebo pozdě večer, prostě v čas, kdy by to ne každý takhle spontánně udělal. Toho si opravdu cením, protože sám je to velice vytížený umělec.

Narazil jste na přístup k interpretaci. Jak ji sám cizelujete? Opíráte se o poslech nahrávek či návštěvu vystoupení jiných klavíristů, nebo studujete i jiné než hudební prameny pro lepší pochopení skladatelských záměrů?

Všechno. Návštěvy vystoupení jiných klavíristů jsou velice důležité. Když mám čas, snažím se co nejvíce chodit na koncerty. Na druhou stranu si rád poslechnu vystoupení svých kolegů, studentů, a to i mladších. Protože živé vystoupení nabízí něco víc, je to jiné než nahrávka. Je tam vždy něco magického. U nahrávek je dneska samozřejmě výhoda, že když si zadáte skladbu, tak vám zaznámů vyběhne nespočet. Tedy v rámci porovnání je určitě dobré si poslechnout, jestli člověk jde správným směrem. Na druhou stranu si myslím, a sám se to tak snažím dělat, že když se učím něco úplně nově, a ještě to třeba tolik neznám, nejprve se podívám do not a snažím se si to sám zpracovat. A až teprve potom poslouchám a porovnávám nahrávky. Ne opačně. To si myslím, že je lepší, protože můžu přijít se svým vlastním pohledem. A co se týká jiných nehudebních pramenů, vždy je důležité poznat kontext. A když je skladba inspirovaná nějak jinak, třeba literaturou, je dobré znát i tyto prameny.

Jste zastáncem striktního dodržování partitury nebo se snažíte o svůj osobní vklad a výklad skladeb? Nebo hledáte určitou balanc?

Určitě balanc. Oboje je důležité, slovo „striktní“ bych ale nepoužil. Není mi blízké. Samozřejmě je potřeba držet se alespoň zhruba záměru skladatele, nebo minimálně v rámci stylovosti. Třeba u baroka nemůžeme jít úplně někam jinam. Kdybych to měl vyjádřit nějak poměrově, tak si myslím, že osobní vklad je o něco důležitější. Ale obojí je potřeba brát v úvahu.

Kolik času věnujete cvičení? A máte vlastní klavír? Narážím opět na zmíněného Alexandra Tharauda, který domácí nástroj nevlastní…

Vlastní klavír mám. V tom jediném se s ním neshodnu, nebo tedy chápu, když popisuje, že by doma neměl koncentraci. Také potřebuju mít na cvičení klid, aby mě nikdo cizí nerušil, nikdo nevolal, rodina nic nechtěla… Z tohoto pohledu ho chápu, ale na druhou stranu jsem moc vděčný, že mám svůj nástroj, křídlo Yamaha, sice to nejmenší, ale je to křídlo. Rodiče mi ho pořídili před sedmi lety a jsem jim za to moc vděčný. 

Jak tedy často cvičíte? 

Ideál je každý den nebo by to tak mělo být… Ale časově se to hodně liší. V průměru tři, čtyři hodiny. Spíš ty čtyři, ale je to různé. Samozřejmě, když mám třeba před nějakou důležitou soutěží nebo před koncertem, tak cvičím daleko víc. Třeba právě před koncertem v Rudolfinu. Ale někdy třeba zase stačí toho času méně. Musí se to nějakým způsobem vyvážit. Ale počítám skutečně jenom cvičení, nepočítám hodiny nebo zkoušky. To je samozřejmě ještě navíc. 

A jak naopak relaxujete?

Je důležité občas si dát pauzu. Třeba na týden, někam odjet, mentálně vypnout. Rád se věnuji sportu, ale bohužel na to není tolik času. Je to pro mě takové předsevzetí pro tento rok, že bych se sportu chtěl věnovat víc, pokud to vyjde. Moc rád lyžuju. Ale tam je to trošku komplikovanější, jak je vázané na zimní sezónu. Je to drahý a náročný sport. A musíte dneska vyjet poměrně dál. Kdybych byl třeba v Innsbrucku, tak by to bylo jiné, ale z Prahy to není tak jednoduché. Také mám velice cyklistiku. A dřív mě hodně bavila dopravní spojení, tedy obecně jízdní řády a tak. To má společné spousta muzikantů, třeba Matyáš Novák je tím známý. Dneska už to sice nestuduji ve velkém, ale pořád mě to zajímá. Asi úplně největší relax pro mě je, když můžu někam zajít s kamarády, na dobré kafe nebo na pivo a popovídat si o všem možném. To mi udělá dobře.

Máte našlápnuto na velice slibnou kariéru. Co považujete ze své čerstvé zkušenosti za klíčové pro start dobré kariéry? Soutěže, sebeprezentaci, nebo „stačí“ kvalitní a poctivá práce?

Pořád věřím, snad ne naivně, že tvrdá poctivá práce nebo řekněme kvalita by měla být základem. A ještě výš bych dal vášeň, lásku k hudbě. Musíte to mít strašně rád. Bez toho se to nedá dělat, nebo dá, ale ne na vysoké úrovni. A samozřejmě věci jako sebeprezentace, sebeprosazování, sebepropagace jsou dneska klíčové. A k tomu každý potřebuje trochu toho štěstí. Nebo aby mu někdo nějakým způsobem pomohl… Zvláště ta sebeprezentace je ovšem čím dál tím důležitější, přes sociální sítě, internet, daleko víc než v minulosti. I když je člověk úspěšný na soutěžích, stejně na tom musí pracovat. Dřív to nebylo tak nutné.

Jakým klavíristou či obecně umělcem byste chtěl být?

Nejdůležitější je mít rád hudbu a předávat to, co umíte, dalším lidem. To si myslím, že je na hudbě krásné. Být pokorný; a zároveň samozřejmě dbát na to, aby hraní bylo na úrovni, se kterou já sám budu spokojený. Tohle všechno považuju, v pořadí, jak jsem řekl…

Zmínil jste záležitost předávání zkušeností dalším lidem. Míníte tím, že byste se chtěl věnovat také pedagogické dráze a učit mladé talenty?

Určitě do budoucna to nevylučuju, respektive rád bych a skoro je to až potřeba. Ale asi mi v tomhle směru je paradoxně bližší komorní rovina. Jako klavírista hodně hraju sólově, ale v té pedagogické rovině se mi líbí více ta komorní část, doprovázení, spíš než vyloženě učení. Ale do budoucna určitě rád.

Možná je to i odpovědnější cesta, nejprve rozvinout řádně svůj talent, svoji osobnost, získat zkušenosti. Teprve pak můžete být dobrým pedagogem. Raději než nastartovat pedagogickou dráhu příliš brzy…

Ano, to jste řekla úplně přesně…

Co zajímavého vás v tomto roce čeká, jaké jsou vaše plány?

Spousta věcí… Kromě těch nejbližších vystoupení v Praze a Ostravě, o kterých jsme mluvili, se chystám na soutěže. Koncertů mám v plánu hodně, zmínil bych aspoň 2. března vystoupení v Národním divadle. To každý rok zařazuje koncert k připomenutí tvorby Bedřicha Smetany. Já tam zahraju sólově cyklus Smetanových Snů. Bude to přímo ve velké budově Národního divadla, takže se na to velice těším, protože tenhle prostor, jeden z největších, co máme, to je ještě něco jiného než hrát třeba v Rudolfinu. Pořadatelé mi říkali, že i v minulosti býval koncert takřka vyprodaný, takže to by mohl být skvělý zážitek. A co se týká soutěží, zmínil jsem tu ARD.

A ještě nějaké další, třeba v Čechách?

V Čechách jsem na většině soutěží už byl, takže mi z větších zbývá už jen to Pražské jaro, kam se chystám v příštím roce…

Foto: z archivu umělce, Facebook tria Vyšehrad