„Koncert byl organizačně pečlivě připraven.“

„Jaroslav Skalka rozzářil klavír brilantním tónem, jeho hra měla překvapení i kontrasty.“

„Posledními čísly Stefanov potvrdil, že patří k nejslibnějším klavíristům své věkové kategorie.“

V sobotu 5. dubna se v koncertním sále Pražské konzervatoře uskutečnil koncert laureátů 18. ročníku mezinárodní soutěžní přehlídky Mladý klavír. Pětice mladých klavíristů, oceněných na podzimní soutěži, předvedla před publikem náročné programy profesionální úrovně. Klavíristé byli skvěle připravení a každý z nich k interpretaci přistoupil svým vlastním, výrazně specifickým způsobem.

Během téměř dvouhodinového programu vystoupilo pět pianistů s datem narození mezi roky 2012 a 2007. Každý z nich se představil s repertoárem vlastního výběru v délce zhruba dvaceti minut. Koncert se konal v příjemně obsazeném sále a byl organizačně pečlivě připraven – vytištěné programy obsahovaly nejen informace o jednotlivých skladbách, ale i životopisy účinkujících s barevnými fotografiemi.

Viktor Skýpala zahájil večer dvojicí Českých tanců Bedřicha Smetany, Hulánem a Furiantem. Zvolil tedy repertoár interpretačně nesnadný: skladby jsou poměrně nepianistické, polyfonní a snadno v nich může dojít ke ztrátě hráčské kontroly. V Hulánovi se Viktorovi podařilo přehledně vést dvě melodické linie, technicky náročným zápisem Furianta prošel beze strachu. Na Smetanu navázal Chopinovým Scherzem č. 2 b moll, op. 31, kde opět prokázal jistotu na klaviatuře a se závěrečným souzvukem sebevědomě vyhodil pravou ruku. Interpretace působila spíše soustředěně než výrazově dramaticky. Zvukově zůstávala v komornější rovině, bez výraznějšího tlaku na intenzitu klavírního tónu.

Následně vystoupil Jaroslav Skalka, který začal první větou Haydnovy Sonáty C dur, Hob. XVI: 50. Klavír rozzářil brilantním tónem a rychlým tempem, jeho hra měla překvapení i potřebné kontrasty. Například barevná část pod pedálem se výrazně odlišovala od všech ostatních zvuků skladby. Lisztovu Koncertní etudu „Un sospiro“ rozezněl plnou a bohatou kantilénou, ale přestože se s místním klavírem obecně vypořádal moc hezky, místy možná až zbytečně přebudil zvuk rozkladů v pravé ruce. V Schubertově Impromptu Es dur, op. 90: č. 2 si pozornost zasloužil nejen umělcův melodický přístup k triolám v sopránu, ale i citlivost k drobným změnám v pohybu basu. Závěr skladby vyzněl přesvědčivě díky přirozené gradaci tempa i výrazu.

U třetí účinkující Adély Mužíkové bych řekl, že se její pódiový projev znatelně posunul – působila otevřeněji, fyzicky angažovaně a s nakažlivějším zápalem, než jak ji mám v paměti z vystoupení před několika lety. Tento zápal zatím není vždy usměrněný (její forte by občas sneslo mocnější použití celého těla a vnitřního napětí), ale určitě je v mnoha ohledech poutavý. Odvážně otevřela svůj blok Smetanovou koncertní skladbou Macbeth a Čarodějnice a její energie nejlépe zapůsobila v rytmičtějších, úsečnějších prvcích druhé věty Skrjabinovy Sonáty-fantazie č. 2 gis moll, kde plně využila drobnějších technických prostředků.

Po přestávce se představila nejmladší z účinkujících Valentýna Ibriqi, která zároveň i nabídla největší množství skladeb. Začala finální větou Beethovenovy Sonáty c moll, op. 10: č. 1, pokračovala Chopinovým Nokturnem Es dur, op. 9: č. 2, jež podala s přirozeným citem pro vyváženost zvuku. V Etudě Ges dur, op. 10: č. 5 se nezalekla svižnějšího tempa, ale nejvýraznější dojem z celé chopinovské skupinky přinesla Etuda f moll, op. 25: č. 2 – měla nápad a najednou i potemnělejší barvu. Zbylý čas svého vystoupení naplnila Polkou a moll z Českých tanců Bedřicha Smetany a zejména skladbou Inquieto od Vítězslava Nováka, kde ve zpěvných částech dokázala vytvořit specifický zvukový odstín. Velmi dobře vyzněly i přechody zpět do hlavních dílů.

Jako poslední z pětice klavíristů vystoupil Denis Stefanov, pro kterého už je koncertní pódium důvěrně známým prostředím – nedávno například v Rudolfinu strhnul publikum mimořádným provedením Kapustinovy etudy. Od první tercie první věty Beethovenovy Sonáty Les Adieux, op. 81a bylo patrné, že jde o klavíristu se silnou zvukovou představou a zkušeným uchopením prostoru. Závažnější formy v jeho repertoáru už nějakou dobu chyběly a je dobře, že se s nimi začíná vypořádávat. Tento typ skladby samozřejmě vyžaduje určitý čas na zažití i pro výjimečně disponovaného interpreta (třeba od nástupu Allegra jsem nepocítil jasně srozumitelný, nabíjející charakter), ale technicky i rytmicky už ji ovládal bez problémů. Ve Slavnosti českých venkovanů ze Smetanova cyklu Sny se Stefanov cítil viditelně jistější a skladbu přednesl s nadhledem i přesvědčením. Chopinovo Nokturno Des dur, op. 27: č. 2 zahrál s vybraným vkusem a večer uzavřel svojí brilantní „vizitkou“, Italskou polkou Sergeje Rachmaninova v Grjaznovově úpravě. Zejména posledními čísly potvrdil, že patří k nejslibnějším klavíristům své věkové kategorie.

Foto: Milan Langer