„S nadsázkou bych řekl, že hrát s kvartetem je svého druhu ‚diagnóza‘.“

„Mí rodiče mi totiž dávali Veroniku za příklad, jak se dobře učí a jak cvičí, a později vyšlo najevo, že to samé vykládali Veroničini rodiče jí o mně.“

„Spolupráce s Kianem Soltanim vznikla díky festivalu Schubertiade.“

Před koncertem Pavel Haas Quartet, který se koná 5. července v rámci festivalu Smetanova Litomyšl, jsme se v Praze sešli k rozhovoru s violoncellistou souboru Peterem Jarůškem. Pohovořili jsme o aktuálním festivalovém programu, v jehož rámci zazní slavná díla Franze Schuberta – Smyčcový kvartet č. 14 d moll, „Smrt a dívka“ a Smyčcový kvintet C dur se dvěma violoncelly, ten ve spolupráci s Kianem Soltanim; ale povídali jsme také o radostech a strastech života v kvartetu a vydavatelských plánech souboru do budoucna.

Pavel Haas Quartet se na české i mezinárodní scéně úspěšně pohybuje více než dvacet let. Vzpomněl byste si na úplné začátky?

Když moje žena Veronika roku 2002 zakládala kvarteto, já v té době hrál už asi tři roky ve Škampově kvartetu. Kvartetní koncerty, na které tehdy Veronika chodila, byly zřejmě jednou z inspirací k založení Pavel Haas Quartet. Ačkoliv jsem ještě nebyl jeho členem, tak jsem samozřejmě u zrodu byl jako Veroničin manžel, a prožíval tak ty začátky na partnerské rovině. Známe se už od dětství a chodili jsme spolu od svých šestnácti let. Do Prahy jsme se přesunuli roku 1995 a brali jsme se o tři roky později.

Když se vrátím ke svým kvartetním začátkům, tak pro mě to zpočátku nebyla nějaká vášeň nebo vize, že bych to chtěl dělat, ale řízením osudu a různých menších či větších impulzů to k tomu dospělo. 

Jak byste čtenářům ve stručnosti popsal specifika kvartetního života?

To je těžká otázka – jde totiž o hodně náročný životní styl. Příliš se to nedá přiblížit jak nemuzikantům, tak ani hudebním profesionálům třeba z orchestrů nebo kombinujícím různé hudební aktivity. Kvarteto, pokud se dělá naplno, je tak koncentrovaná a tak intenzivní činnost, že to skutečně není pro každého. S nadsázkou bych řekl, že je to svého druhu „diagnóza“. Co mě na tom ale baví, je velká nezávislost. Samozřejmě se svobodou jde ruku v ruce velká zodpovědnost. Musíme si skutečně sami vyřešit všechny věci – repertoár, strategii nebo logistiku – a to opravdu není žádná legrace!

Zmiňoval jste, že do Prahy jste přišli v roce 1995. Původně jste z Bratislavy?

Ano, já i Veronika jsme se narodili v Bratislavě. Tam jsme se i poznali, protože naši rodiče hráli ve stejném orchestru. Bratislava není velké město a tamní muzikantská komunita je relativně malá, takže zná prakticky každý každého. Když to odlehčím, tak jsme od našich rodičů o sobě slyšeli navzájem ještě dříve, než jsme se skutečně potkali. Mí rodiče mi totiž dávali Veroniku za příklad, jak se dobře učí a jak cvičí, a později vyšlo najevo, že to samé vykládali Veroničini rodiče jí o mně. (smích)

Abych trochu předznamenal letošní schubertovský program v Litomyšli, tak bych se rád optal na album se stejným repertoárem, které jste vydali už roku 2013.

Na albu jsme tehdy spolupracovali s Danjulo Ishizakou, skvělým japonsko-německým cellistou. Ta spolupráce vznikla už někdy roku 2008, kdy jsme se setkali díky iniciativě platformy BBC „New Generation Artists“. Pak jsme docela často společně hráli a nakonec to vyplynulo právě do schubertovského alba. Oba tituly – jak „Smrt a dívka“, tak Violoncellový kvintet – patří k naprostým vrcholům nejen komorní literatury, ale i hudby obecně!

A co Kian Soltani, s nímž zahrajete cellový kvintet v Litomyšli? Kde jste se potkali?

Spolupráce s Kianem zase vznikla díky festivalu Schubertiade. Na tento festival jezdíme už od roku 2007 a kvintet jsme tam hráli několikrát, samozřejmě s Danjulem nebo třeba také s vynikající holandskou cellistkou Harriet Krijgh. Uvádění kvintetu je na Schubertiade jedním z každoročních pilířů festivalu, tak jsme se organizátorů v určitý moment optali na tip na nějakou novou spolupráci. Navrhli nám právě Kiana Soltaniho, který se, ačkoli má perské kořeny, narodil v rakouském regionu Vorarlberska, kde se festival koná, a také zde často vystupoval. Společně jsme tam kvintet zahráli na podzim loňského roku a byla to úplná paráda! Velice se těším i na společné vystoupení v Litomyšli.

Kvartet „Smrt a dívka“ má velmi silný vnitřní obsah. Jak jej vnímáte vy osobně?

Neřeknu asi nic nového, ale fenomén smrti je součástí lidstva už od počátku věků a není nám dáno o ní vědět mnoho. Možná i proto je tato tématika zahalena rouškou tajemství a může být do značné míry svým způsobem přitažlivá. Otázku, zda je smrt dobrá, či zlá, která je nastíněna v původní Schubertově písni (jejíž text je mimochodem krásný), můžeme vnímat jako určitou existenciální metaforu. Variace, které jsou v kvartetu na původní písni vystavěny, jsou úžasným kompozičním dílem, a přestože já osobně formu variací příliš nemusím, v tomto případě jsou jádrem tohoto nádherného kvartetu.

Když se vrátím k nahrávací činnosti, kolik alb jste už vydali?

Aktuálně jsme nahrávali kvartety Bohuslava Martinů a to by mělo být, pokud dobře počítám, desáté kvartetní album.

A co album Dvořákových klavírních trií?

Triový projekt byl takové vybočení, ale samozřejmě s klavíristou Borisem Giltburgem to byla jako vždy skvělá spolupráce. S Borisem máme výjimečný vztah. Potkali jsme se roku 2014 na festivalu v nizozemském Zeistu a v dalších letech následovaly nahrávky klavírních kvintetů Brahmse a Dvořáka. Ta spolupráce je dlouhodobá a já věřím, že ještě dlouho bude pokračovat. Jen bych k vydavatelským aktivitám dodal, že prioritou pro nás samozřejmě zůstávají smyčcové kvartety.

Teď možná trochu citlivější otázka: Kolikrát jste vlastně měnili sestavu a jak to bylo lidsky náročné?

Každé to setkání i rozchod byly něčím specifické. Všichni jsme různé osobnosti, takže to byl vždycky trochu jiný proces. Z hlavy už si všechny ty změny nepamatuju, ale dá se říci, že jich bylo hodně… a popravdě víc, než bychom si přáli. V kvartetu je to jako ve vztazích – člověk do toho jde vždy naplno a s otevřeným srdcem, ale samozřejmě se mohou po čase začít objevovat určité problémy. Přiznávám, že někdy ty rozchody byly těžké. Za plného provozu měnit sestavu taky není procházka růžovou zahradou, protože všechno začíná zase jakoby od znova. Kvarteto považuju za nejtěžší komorní disciplínu, protože dosáhnout v něm určité úrovně vyžaduje neskutečnou dřinu a čas. Jsem ale hrdý, že přes všechny potíže a změny se nám vždy podařilo udržet kvalitativní standard a naše koncerty nikdy neutrpěly. 

V současné sestavě vystupujete jak dlouho?

V aktuálním složení spolu hrajeme zhruba dva roky.

Zmiňoval jste chystané album Bohuslava Martinů. Které z jeho kvartetů bude album obsahovat?

Album bude obsahovat kvartety č. 2, 3, 5 a 7. Dotočili jsme je před pár týdny a vše by mělo u Supraphonu vyjít letos na podzim. Hudba Bohuslava Martinů je pro nás fascinujícím světem, jehož objevováním se zabýváme už přes sedm let. Každý z těch kvartetů má svůj svébytný charakter, druhý a třetí jsou blíže avantgardě a jazzu, pátý je v podstatě osobní zpověď a sedmý má zase neoklasický háv. Dodám, že na nahrávce jsme spolupracovali s hudebním režisérem Jiřím Gemrotem a zvukovým mistrem Karlem Soukeníkem, kteří s námi spolupracovali i na všech předchozích albech.

Na závěr bych rád trochu odbočil od kvartetních dotazů a zeptal se na rodinný život.

Máme dceru Aničku. Shodou okolností jsme ji čekali v období, kdy vznikalo schubertovské album. Možná i proto máme k tomuto programu tak blízko, protože už byla takříkajíc s námi. Přiznávám ale, že skloubit rodinný a kvartetní život je nesmírně náročné. V prvních letech jsme měli profesionální chůvu, díky níž jsme Aničku mohli brát na zájezdy. Velmi pomáhaly a pomáhají také babičky, tam je to ovšem zase trochu problematické vzhledem ke vzdálenosti Bratislavy. Větší změna nastala, když Anička začala chodit do školy, takže už s námi nemůže jezdit tak často. Stále ale ráda na koncerty chodí, takže když to jde, bereme ji s sebou.