„Na úvod večera zařadil a stručným průvodním slovem uvedl svoje vlastní kvartetní dílo.“

„Druhou skladbou večera je dílo Popelkova souputníka, tedy rovněž dirigenta a současně skladatele, jímž je finský umělec Esa-Pekka Salonen.“

„Závěr patřil Antonínu Dvořákovi.“

Český kontrabasista, dirigent a skladatel Petr Popelka se stal letošním kurátorem koncertního cyklu Českého spolku pro komorní hudbu. Ve Dvořákově síni pražského Rudolfina jsme měli možnost se s ním v této roli setkat již na podzim minulého roku, když tam 13. listopadu vystoupil jako skladatel a klavírista spolu se svými bývalými kolegy, členy Staatskapelle Dresden. Pokračováním jeho rudolfinského kurátorství se stal koncert 26. února letošního roku, v jehož průběhu se před pražským publikem představil opět spolu se svými přáteli z města na Labi. Tentokrát to ale již nebyly Drážďany, nacházejíc se jen nedaleko od českých hranic, ale Hamburk, město až při samém ústí Labe do Severního moře.

Ke spolupráci na realizaci tohoto svého dalšího rudolfinského koncertního vystoupení Popelka nyní přizval členy Elphier Quartett, což je soubor sestavený ze členek a člena hamburské Elbphilharmonie. I tentokrát svůj komorní kurátorský program sestavil tak, aby se mohl prezentovat nejen jako skladatel, ale i jako instrumentalista. Na úvod večera zařadil a stručným průvodním slovem uvedl svoje vlastní kvartetní dílo Synthesis ad lib. Na závěr programu pak dílo Antonína Dvořáka. Vybral takové, v němž mohl uplatnit svoji interpretační dovednost jako kontrabasista. K tomuto účelu tedy posloužila skladba našeho mistra, který se, jen mimochodem, v roce 1841 narodil v Nelahozevsi, jen pár metrů od břehu řeky Vltavy, tedy labského přítoku ještě na českém území.    

Synthesis ad lib je dílem skladatele, kterému jsou důvěrně známy všechny taje hry na smyčcové nástroje. Při komponování soustředil svůj zájem především ty výrazové prostředky, které se vyznačují motorikou, eruptivní silou a přímočarou naléhavostí. Středem Popelkovy pozornosti jsou zde postupy hudby témbrů, upřednostňující robustní pizzicato, disonantní, dlouze držené souzvuky a nekoordinovaná glissanda. Mnohé o charakteru kompozice napoví již samotné názvy jednotlivých částí: Vivacissimo, Prestissimo feroce, Alla breve, con moto, agitato.

Druhou skladbou večera bylo dílo Popelkova souputníka, tedy rovněž dirigenta a současně skladatele, jímž je finský umělec Esa-Pekka Salonen, dílo nese název Homunculus. Hudební jazyk obou komponistů má k sobě obdivuhodně blízko. Salonen totiž s kvartetní sestavou pracuje v mnoha směrech obdobným způsobem. Je zde však jeden rozdíl. Zatímco Popelka svoji invenci rozvrhnul do tří kratších vět, jeho finský kolega se vyjádřil jedním souvislým tahem. V jeho díle jsou však navíc záhadné klidové plochy. Skladba má totiž konkrétní mimohudební program, inspirovaný tajemnou teorií ze 17. století, týkající se biologické evoluce.

Úplně jiný svět posluchačům do Rudolfina přinesla třetí kvartetní kompozice večera Tango Ballet argentinského, v současné době všude velmi oblíbeného skladatele Ástora Piazzolly. Stala se vítaným odlehčením. I zde se sice občas setkáme s náhlými erupcemi a virtuózními pasážemi, hlavně nás však zaujme specifická schopnost skladatele skloubit prostředky populární hudby‚ zejména její taneční prvky, náznaky jazzu a melancholie, s důmyslnou formální výstavbou rapsodického typu. Skladba se odvíjí v jednom tahu, nicméně její pestré vnitřní děje poodhaluje programová brožurka soupisem dílčích názvů: Títulos, La calle, Encuentro-Olvido, Cabaret, Soledad, La calle.

Jak již bylo naznačeno, závěr večera patřil Antonínu Dvořákovi, jeho čtyřvětému Smyčcovému kvintetu č. 2 G dur, op. 77 s jednotlivými částmi Allegro con fuoco, Scherzo. Allegro vivace, Poco andante a Finale. Allegro assai. Obligátní kvartetní sestavu zde skladatel rozšířil o kontrabas, tedy o další, ještě hlubší basovou linku, než je ta violoncellová. 

Elphier Quartett je soubor sestavený ze tří mladých ambiciózních dam orientálního původu. Ty s houslemi se na pozici primu střídají, jsou to Ljudmila Minnibaeva z Tádžikistánu a Yihua Jin-Mengel z Číny, violu hraje Kazaška Alla Rutter. Jediným mužem v sestavě je violoncellista Phillip Wentrup, Evropan ze severního Německa. Všichni hrají perfektně, přesně, čistě a se zaujetím. Bylo slyšet a na nich i vidět, že na pódiu vystupují rádi, s úsměvem, dokonce s nadšením. Zesílení basové polohy dalším spodním hlasem přineslo v tomto konkrétním případě nejen obohacení mužského elementu na pódiu, ale rovněž i zdůraznění specifické české hudebnosti. Díky své přirozené muzikalitě, bezprostřednosti, profesionální lehkosti a laskavosti se o to se svým kontrabasem zasloužil Petr Popelka. 

Koncert se neobešel bez přídavku. Umělci v něm postoupili ještě o kus dál od intelektuálně hutných výbojů soudobé hudby na začátku večera a posluchačům na závěr, jakoby na odchodnou, nabídli další esenci lehkého žánru. A i zde se úspěšně, svým šarmem, zejména pak procítěnými kontrabasovými pizzicaty prosadil kurátor Českého spolku pro komorní hudbu Petr Popelka.

Foto: ilustrační - archiv KlasikyPlus.cz, Adrian Diaz Martinez, Patrick Swirc, Youtube