„Skladatelská zvídavost mě následně přivedla k dirigování.“

„Bartók je pro mě velký vzor a jeho tvorba pro mě představuje jeden z vrcholů kompozice ve 20. století.“

„Veřejnost se bude moci otevřených zkoušek zúčastnit a sedět přímo mezi hudebníky.“

Zahajovací koncert letošní sezóny Symfonického orchestru Českého rozhlasu se uskuteční v pondělí 30. září od půl osmé večer ve Dvořákově síni Rudolfina. Ještě před koncertem jsme pohovořili se šéfdirigentem Rozhlasových symfoniků Petrem Popelkou o zajímavých dramaturgických počinech, které publikum v nadcházející sezóně čekají, o nové koncepci orchestru i o plánech do příštích let.

Je asi relativně známá věc, že svou hudební kariéru jste začínal jako kontrabasista. Co bylo hlavním impulsem, kterým vás přivedl k dirigování?

Už na Pražské konzervatoři jsem se hodně věnoval klavíru a komponování. Skladba byla vlastně tehdy taková má hlavní vášeň, sbíral a studoval jsem partitury, zajímal se o hudební řeč nejrůznějších autorů. Asi tedy ta má skladatelská zvídavost mě následně přivedla k dirigování.

Vy jste studoval také skladbu?

Ne, sice ve mně byla velká touha skladbu a dirigování studovat, ale nakonec jsem vždy zůstal u kontrabasu. I později při studiích ve Freiburgu jsem si chtěl přibrat skladbu jako druhý obor, ale nedošlo k tomu. Musím tedy popravdě říci, že jako skladatel a dirigent jsem vlastně autodidakt. Dodám k tomu, že považuji za velmi důležité tyto disciplíny propojovat, tedy jako dirigent mít při práci s partiturou tvůrčí i interpretační zkušenost, prostě mít schopnost vcítit se do skladatelova tvůrčího myšlení a procesu, ale zároveň být schopný předat je muzikantům, se kterými pracuji.

Když se dívám na program nadcházející sezóny Symfonického orchestru Českého rozhlasu, nedá mi to a musím začít tak trochu od konce. V rámci projektu, který budete řídit v červnu 2025, zazní mimo jiné Bartókův Koncert pro orchestr. V médiích jsem zachytil, že tuto kompozici jste minulý týden provedl také na svém inauguračním koncertě s Vídeňskými symfoniky. Je to náhoda, nebo je Koncert pro orchestr vaše srdcovka?

Je to moje srdcovka! Bartók je pro mě velký vzor a jeho tvorba pro mě představuje jeden z vrcholů kompozice ve dvacátém století. Bartókovu hudbu prostě miluju a Koncert pro orchestr obzvlášť. Nejkrásnější je na tom určitá symbióza, jde o hudbu, na které si smlsnou jak odborníci, ve smyslu skladatelů a analytiků, tak i laické publikum, protože je to vlastně velmi posluchačsky přístupné a přívětivé. Byl to pro mě krásný začátek sezóny ve Vídni a bude to krásný závěr sezóny v Praze!

Na dramaturgii zahajovacího koncertu sezóny SOČRu mě hned zaujalo, že proběhne světová premiéra skladby Jana Klusáka. Můžete čtenářům prozradit, o co půjde?

Jan Klusák letos slavil devadesátiny a kromě toho je to z mého pohledu prostě skladatelská legenda! Chtěli jsme tedy k jeho jubileu nějakou skladbu zahrát – a když jsme se na něj obrátili, tak navrhl právě skladbu Continuo, kterou napsal už před nějakou dobou, ale ještě ji neměl možnost slyšet. Zahajovací koncert sezóny SOČRu, který je ze společenského hlediska velmi prestižní záležitostí nejen pro Český rozhlas, ale i pro politickou reprezentaci naší země, nám přišel pro světovou premiéru Continua Jana Klusáka ideální. 

Ještě než se dostanu k houslistce Isabelle Faust a jejímu provedení Dvořákova Koncertu, tak se musím zastavit u Šostakovičovy Páté symfonie. Skladba je míněna vlastně jako svého druhu omluva sovětskému režimu po zdrcující kritice a perzekuci, která následovala po premiéře Lady Macbeth a stažení Čtvrté symfonie. Co se týká formy, tak je napsaná takovým hodně čitelným, možná až neoklasickým způsobem, ale zároveň je bezesporu neskutečně obsahově „nabušená“. Jak na vás jako na muzikanta „Pětka“ působí?

No právě! Po té zdrcující kritice Lady Macbeth, kdy byl Šostakovič režimem kritizován za nesrozumitelnost a nepřístupnost, a po Čtvrté symfonii, která se ani nesměla hrát, byla Pátá symfonie jeho uměleckým pokusem o to přiblížit se zpět k lidem. Pětkou to prostě chtěl všechno „napravit“. Ale když se zaposloucháte, tak je to všechno možné, jen ne čistá klasika. Partitura v sobě skrývá spoustu netušených symbolů a geniálních míst. Třeba nádherná třetí věta se sólovým hobojem, flétnami, harfou a smyčci rozdělenými do třech skupin, kdy je to ve své podstatě vlastně hodně netradiční. A pak to Finále! Pro laika může působit až triumfálně, ale pro člověka, který zná Šostakovičův příběh, je to spíš „triumf člověka, který jde na popraviště“… osobně považuji Pátou symfonii za mistrovské dílo!

Nyní k Dvořákovu Houslovému koncertu. Rád bych se optal, kdy jste se s Isabelle Faust seznámil?

Před nějakým časem jsme spolu s Isabelle a Českou filharmonií dělali na koncertě v Bad Kissingenu Druhý houslový koncert Bohuslava Martinů. Byla to krásná spolupráce. Isabelle je opravdu úžasná a obdivuhodná interpretka, která se drží na světové úrovni už kolik let! Od té doby jsme hledali hezkou příležitost, jak se společně opět na pódiu potkat a vyšlo to konečně právě na zahajovací koncert SOČRu.

Hned další týden chystáte se svým orchestrem závěr dlouhodobého wagneriánského projektu. Přijde mi zajímavé, že jste provedení jednotlivých dějství opery Tristan a Isolda rozložili do několika let. 

Když jsem u SOČRu začínal, tak se uvažovalo o nějakém cyklu, který by mohl být prováděn napříč třemi lety. Vyvstal nápad třeba na cyklus symfonií Gustava Mahlera, nicméně ačkoliv je hudba Gustava Mahlera nádherná, tak nám přišlo, že už je projekt uvedení jeho symfonického kompletu z dirigentského hlediska dost okoukaný. Tehdy jsme si říkali, že bychom udělali něco tak trochu jinak. Já jsem strávil deset let v Drážďanech jako kontrabasista operního orchestru a Wagnerova díla jsme tam uváděli relativně často. U nás je naopak wagnerovská tradice výrazně slabší a mě napadlo, že bychom dlouhodobý program SOČRu obohatili právě o postupné nastudování Tristana a Isoldy. Měl jsem k tomu i odborné důvody: jde o jednu z nejdůležitějších skladeb v historii hudby, vždyť málokteré dílo změnilo její vývoj tak, jako právě tato opera. 

Zajímavý program provedete v listopadu, kdy zazní dvě skladby Bohuslava Martinů – jednak Vřava a za druhé také ve spolupráci s Josefem Špačkem Druhý houslový koncert. K nim jste přiřadili Dvořákovu symfonickou báseň Polednice a Suitu ze Stravinského baletu Pták Ohnivák. Nejprve mi v programu tak trochu neseděl Dvořák, ale na druhý pohled jsem tam určité zajímavé souvislosti a kontrasty objevil, první půle je taková modernističtější, druhá pohádková, navíc začnete i skončíte ve dvacátých letech dvacátého století…

Přesně tak, program původně vznikl kvůli koncertu v Elbphilharmonie, kam brzy pojedeme. Tam po nás chtěli prezentovat českou hudbu, ale méně tradiční… Sáhli jsme tedy po Polednici a po Pohádce Josefa Suka, která tam bude místo Stravinského. La Bagarre (Vřava) je krásnou ukázkou „pařížského“ Martinů ve dvacátých letech, což je doplněno „americkým“ Druhým houslovým koncertem. Pro pražský koncert jsme v dramaturgii hledali spojnici k modernistické hudbě Bohuslava Martinů i k pohádkovému motivu a nalezli jsme ji právě u Stravinského Ptáka Ohniváka.

Velikášská záležitost nazvaná Tisíc hlasů vás čeká ve vánočním čase v Obecním domě. Jak tam všechny ty sbory naskládáte?

To je opravdu obrovský projekt, na němž Český rozhlas pracuje už hodně dlouho. Původní idea byla, že do Smetanovy síně umístíme doprostřed orchestr a všude kolem zpěváky. Mělo to být zahráno bez obecenstva jen pro rozhlasový záznam, ale pak nám přišlo líto, že by u toho nikdo nemohl být… Takže jsme rozložení sálu upravili tak, aby se tam zhruba pět set posluchačů vešlo. Program proto uvedeme odpoledne a večer právě proto, aby jej mohlo slyšet co nejvíce lidí. Zajímavé je, že reakce na původní výzvu Českého rozhlasu amatérským sborům k účinkování byla tak nadšená a pozitivní, že během týdne už jsme museli říct „stop!“, protože víc zpěváků by se do Obecního domu prostě nevešlo. Ten zájem byl neskutečný! Následně nastal také problém, jak to všechno uřídit a nazkoušet. S Lukášem Hurníkem jsme tedy natočili takové tutorial video pro jednotlivé sbormistry, rozeslali noty s vypsanými nádechy a podobně. Co se týká programu, tak je takový odlehčenější, aby si jej amatérské sbory mohly náležitě užít, ale svou uměleckou důstojnost si drží.

Klasicky pojatým vokálně-instrumentálním projektem bude naopak provedeni Verdiho Requiem v březnu 2025…

Ano, Verdiho Requiem provedeme ve spolupráci s Pražským filharmonickým sborem a sólisty z České republiky a ze Slovenska. V obsazení hrálo roli to, že jsem chtěl zpěváky z našeho středoevropského regionu. Skladba sice patří mezi repertoárová duchovní díla, která se relativně často hrají, nicméně SOČR provedl Verdiho Requiem naposledy dlouho před covidem ještě za šéfdirigenta Ondreje Lenárda. Cítili jsme tudíž, že opět nastal čas pro jeho znovuuvedení. 

Na závěr sezóny, v červnu 2025, se uskuteční koncert, v jehož rámci zazní jednak na začátku rozhovoru zmíněný Bartókův Koncert pro orchestr, za druhé ovšem také Poulencův Koncert pro dva klavíry a orchestr – a navíc také nová skladba Jiřího Kadeřábka, takže další světová premiéra!

Ano a Jiří Kadeřábek tvoří vysloveně pro nás! Já tedy ještě úplně nevím, co na nás Jirka chystá, ale před létem jsem mu půjčoval svůj kontrabas, aby si mohl vyzkoušet nějaké záležitosti. Mám takový pocit, jestli tam pro mě nechce náhodou přikomponovat také sólový part, že bych od dirigování ještě zahrál něco na kontrabas. (smích)

Tak na to se musím přijít podívat! A co klavírní duo bratrů Jussenových, podle kterých je červnový program také pojmenován? Podle fotek se na sebe opravdu hodně podobají, nejsou náhodou dvojčata?

Ježiš, no tak to nevím… Pravda je, že jsou si tedy podobní jako vejce vejci. No, každopádně jsou oba úžasní muzikanti. Poulencův Koncert pro dva klavíry je navíc úplně boží, ta skladba je plná invence a hudebních nápadů. Jussenové ji mají v repertoáru, takže očekávám skvělý muzikantský zážitek.

Co byste vy ze své pozice šéfdirigenta ještě rád ohledně nastávající sezóny SOČRu vypíchl?

Určitě bych zmínil, že letos bude první rok, kdy přicházíme s novou koncepcí, kdy nejen že budeme hrát koncerty na řadě míst v Praze, v Rudolfinu, Obecním domě, Betlémská kapli a DOXu, ale budeme mít nově také dvě otevřené zkoušky, které proběhnou přímo ve Studiu 1 Českého rozhlasu na Vinohradské. Veřejnost se bude moci těchto otevřených zkoušek zúčastnit a sedět přímo mezi hudebníky. Exkluzivně tak zažijí zkoušku orchestru zevnitř. Je to možná všechno trochu risk, protože naše publikum je na tradiční rozhlasové pondělky hodně navyklé, ale cítili jsme, že je potřeba přijít s nějakým čerstvým nápadem, jak co se týká variability míst koncertů, tak zapojení diváků do samotného zkušebního procesu. 

Na závěr se vás optám, jak to vidíte se svou budoucností u SOČRu za situace, kdy jste zároveň šéfdirigentem Vídeňských symfoniků?

Mám v Praze smlouvu na tuto a následující sezónu, takže v příštích dvou letech to pro mě bude šíleně náročné. Vnímám to ale tak, že máme se SOČRem rozděláno spoustu práce a zajímavých projektů, přičemž jako šéfdirigent cítím zodpovědnost za to, aby se tyto projekty dotáhly, nebo alespoň úspěšně nastartovaly.

Foto: Khalil Baalbaki, Marco Borggreve, Felix Broede, Facebook SOČRu