„V kombinaci Kašpara noci a Boulezovy První sonáty mě zajímá, jak oba skladatelé zacházejí s nástrojem.“

„Antonella Manacordu pokládám za jednoho z nejlepších hudebníků na této planetě.“

„Mozek není žádná krabice, která se naplní a přestane pojímat další věci.“

Francouzský klavírista Pierre-Laurent Aimard, výrazná osobnost světa soudobé klavírní hudby, vystoupí 22. května na festivalu Pražské jaro s postupimskou Kammerakademie a tentýž den povede také veřejný masterclass. V rozhovoru vzpomíná na Pierra Bouleze, přibližuje své přemýšlení o interpretaci i výuce a sdílí, co pro něj znamená být v kontaktu s novou hudbou.

Letos slavíme dvě významná výročí, přičemž obě pro vás mají zvláštní význam. Jedno z nich připomíná Pierra Bouleze, se kterým jste v minulosti úzce spolupracoval. Jaký na vás měl vliv?

Jeho vliv byl obrovský. Měl jsem štěstí, že jsem s ním mohl začít spolupracovat už v devatenácti letech; náš vztah trval až do jeho smrti. Zažil jsem ho v mnoha rolích – jako dirigenta, pedagoga, partnera v rozhovorech o hudbě, myslitele i interpreta. Hudbu neustále promýšlel, zkoumal a žil. Člověk by se od něj mohl učit donekonečna. 

Hrál jste i pod jeho řízením?

Ano a velmi často. Možná dokonce i víc než stokrát.

Jaké to bylo?

Bylo to jako dělat hudbu s jedním z největších dirigentů všech dob. Měl naprosto jedinečnou vizi, mimořádné hudební vnímání, schopnost spojovat jednotlivé prvky do celku a zároveň ohromnou zkušenost s pódiem. Většina těch okamžiků patří k nejsilnějším, které jsem kdy zažil.

Věnovali jste se především francouzskému repertoáru?

Vůbec ne, byl zcela otevřený. Jako interpret vynikal v Schönbergovi, Webernovi, Bartókovi, Wagnerovi a mnoha dalších. Svou všestranností dokázal obsáhnout ohromně široké spektrum hudebních světů.

Pokud jde o vaše letošní recitálové programy, hrajete Boulezovy klavírní sonáty vedle některých známějších děl. Mohl byste nejdřív něco říct právě k těm sonátám? Jak je publikum přijímá?

Raději bych mluvil obecněji o jeho klavírní tvorbě. Většina těchto skladeb vznikla v raném období, kdy byl klavír ještě jeho hlavním nástrojem – tedy předtím, než se naplno věnoval dirigování. Jakmile se stal dirigentem, sólové klavírní skladby už téměř nepsal – až ke konci své tvůrčí dráhy, kdy se klavír znovu stal zásadní součástí jeho ansámblových a orchestrálních děl. Někdy dokonce klavírní skladby podnítily vznik větších celků, jako v případě Pli selon pli. Sledujeme-li tedy roli klavíru – ať už jako sólového nástroje, nebo jako integrovaného prvku – můžeme velmi dobře vidět vývoj jeho skladatelského myšlení. Boulez byl neustále v pohybu, stále si kladl nové otázky a každá skladba je vlastně odpovědí na některou z nich. Každá ze skladeb, které hraju, má svou vlastní identitu a svůj důvod být.

Když jste s Boulezem úzce spolupracoval, zeptám se: Zakládáte své interpretace především na osobních zkušenostech s ním, nebo vás třeba inspirovaly i nahrávky, jako je například ta Polliniho?

Je vždycky zajímavé slyšet, jak tu hudbu uchopili kolegové. Polliniho nahrávka je historicky významná, ale jsou i další. Například Tamara Stefanovich teď chystá úžasnou novou nahrávku druhé sonáty. Skvěle ji hraje i Jean-Frédéric Neuburger a další. Ale samozřejmě – když člověk skladatele osobně znal, mohl vidět, jak interpretuje vlastní hudbu, jak ji oživuje, jaké měl pohyby, jakou měl energii… to je pro mě nevyčerpatelný zdroj inspirace.

Ve svém programu kombinujete Boulezovy sonáty třeba s Ravelovým cyklem Kašpar noci. Jak mezi těmito rozdílnými světy jako interpret přepínáte? Jsou to pro vás zcela odlišné přístupy, nebo mají něco společného?

Zrovna v kombinaci Kašpara noci, konkrétně Scarba, a Boulezovy První sonáty mě zajímá, jak oba skladatelé zacházejí s nástrojem. V obou případech jde o psaní pro klavír, které bylo v dané době naprosto nové – tak radikální, jako by nástroj chvílemi přestával zvládat sám sebe, jako by byl tlačen na hranu kolapsu, chcete-li. Gesta jsou extrémní, nástroj je opravdu na hranici možností, a přesto to všechno vytváří organickou, soudržnou strukturu. A právě to mě na těchto dvou skladbách fascinuje, i když je od sebe dělí zhruba čtyřicet let. Zvolená kombinace podle mě posluchače vede k zamyšlení, co všechno je možné, když má skladatel hluboké porozumění pro svůj nástroj a obrovskou představivost. Takový skladatel dokáže zcela nově definovat, co klavír vlastně umí.

Co podle vás dělá ze Scarba tak extrémní skladbu? Je to její zvukovost? Nebo expresionistická brutalita?

Vůbec není brutální. Je to jeden z mála příkladů francouzského expresionismu – extrémně kontrolovaného, přesného, filtrovaného a průzračného druhu expresivity.

Přejděme k druhému letošnímu výročí, které se týká Maurice Ravela. Co pro vás jako francouzského pianistu toto výročí znamená?

V první řadě se nepovažuju primárně za pianistu. Jsem hudebník a milovník hudby. Když jsem byl mladší, říkal jsem si, že existuje spousta cest, jak prožít naplněný život, ale pokud bych mohl být hudebníkem, byl bych šťastný. Hudba nabízí nekonečný kulturní růst a každodenní řemeslnou práci. Je to velké privilegium, že se tím mohu živit. Skladatelé jsou pro mě důležití tím, co přinášejí do mého hudebního života. Jako interpreta mě fascinuje sledovat, jak skladatel pracuje s mým nástrojem. Aktivně se snažím navázat dialog.

U Ravela jste se zaměřil na konkrétní skladby. Kašpar noci byl první Ravel, kterého jsem kdy hrál veřejně. Bylo mi tehdy sedmnáct let a byla to moje silná a vědomá volba. Později jsem se věnoval cyklu Zrcadla. Méně osobně mě oslovují Valčíky vznešené a tesklivé a Náhrobek Couperinův, i když jsou nádherné. Stylově mi přijdou méně originální a méně odrážejí divokou tvůrčí energii své doby.

Pojďme se přesunout k vašemu koncertu na Pražském jaru. Tam budete hrát Beethovenův První koncert, který v žánru klavírních koncertů možná nepatří mezi nejoslnivější. Jak k němu přistupujete a jaký dojem podle vás zanechává u posluchačů?

Snažím se neřídit tím, jak je skladba vnímána kolektivně. Zajímá mě její obsah – hudební a kompoziční – a to, jak ho mohu oživit.

Už jste hrál všech pět Beethovenových koncertů s Kammerakademie Potsdam, je to tak? Spolupracovali jste už víckrát?

Ne, s Kammerakademie Potsdam jsem tyto koncerty hrál poprvé. V první řadě bych chtěl říct, že Beethovenovy koncerty jsem dlouho vůbec nehrál. Kladl jsem si otázku, jestli má smysl hrát hudbu, která zní úplně všude a pořád. Místo toho jsem upřednostňoval méně známý repertoár, u kterého jsem cítil, že se nehraje dostatečně. Za svůj život jsem hrál přes sto dvacet různých koncertů, ale k Beethovenovi jsem se dostal poměrně pozdě, až když mě Nikolaus Harnoncourt pozval, abych je s ním natočil. Hledal někoho „čerstvého“, někoho, kdo není ovlivněný kolektivní představou o tom, jak ty skladby mají znít. Chtěl něco radikálního a přesně tak k nim od začátku přistupuju. Později jsem je provedl všechny s Chamber Orchestra of Europe, dokonce jsem je na turné i sám dirigoval od klavíru.

S Kammerakademie jsem také hrál Schönbergovu Ódu na Napoleona a spolupráce s nimi mě moc bavila. Obzvlášť si cením práce s Antonellem Manacordou, kterého pokládám za jednoho z nejlepších hudebníků na této planetě.

Co vás s Manacordou spojuje?

Hodně jsem hrál s Mahler Chamber Orchestra, když tam byl koncertním mistrem. Zažili jsme silné hudební momenty a postupně si vybudovali blízké umělecké partnerství.

A co váš masterclass na Pražském jaru? Vedete kurzy často? Znáte už účastníky?

Víte, já jsem učil celý život; považuju za zásadní, aby si lidé předávali to, co sami poznali, dál. Řekl bych, že je to skoro instinkt, jakési filozofické gesto, říkejte tomu, jak chcete. Učení zkrátka miluju. Sedmadvacet let jsem vyučoval hru na klavír a soudobou hudbu na Hochschule für Musik v Kolíně nad Rýnem. Od mých studentů se očekávala hluboká znalost hudby 20. století – ne že ji budou ignorovat, jak se bohužel děje na mnoha školách ve světě. Dnes už tam neučím pravidelně, ale dál vedu mistrovské kurzy a zapojuju se do různých vzdělávacích projektů. Je to svobodnější a otevřenější způsob, jak se o své zkušenosti dělit, oproti době, kdy jsem byl vázán na jednu instituci.

Působíte stále jako pedagog v Madridu?

Ne, momentálně nikde nevyučuju pravidelně.

Takže vám momentálně nejvíc vyhovují masterclassy?

Ne nutně. Je to prostě způsob, jak v tuto chvíli pokračuju v učení.

Učíte se ještě novou soudobou hudbu?

Samozřejmě, neustále! To je přesně to, co mě drží při životě. Jinak bych měl pocit, že se ze mě stává mumie. Pořád vzniká nová hudba, stále se objevují zajímaví skladatelé s odvážnými výrazy a já s tím chci být v kontaktu. A pokud k tomu mohu nějak přispět, třeba i samotným skladatelům pomoci, tím lépe. Být propojený s tvůrčím procesem – to bylo pro mě vždycky to nejdůležitější. Upřímně věřím, že lidstvo je na svém vrcholu, když tvoří. Ne když upadáme do rutiny nebo slepě následujeme hotové vzorce, které nám často vnucují různé mocenské struktury. 

Je pro vás učení nové hudby s věkem jednodušší, nebo vám spíš překáží obrovské množství repertoáru, které už nosíte v hlavě?

Mozek není žádná krabice, která se naplní a přestane pojímat další věci. Je to síť buněk, která se neustále vyvíjí a má radost, když může vstřebávat nové podněty. Učení se s věkem nutně nezjednodušuje. Pořád je to výzva, stejně jako samotný život. Když se setkáte s novou hudbou, novými zvuky a strukturami, zpočátku jste vlastně ztracení. Musíte si najít způsob, jak ty neznámé prvky vstřebat a opravdu je internalizovat – jako byste se učili nový jazyk. A když je ta hudba opravdu bohatá, když má svou hloubku a složitost, pak je potřeba jí věnovat čas a celou svoji osobnost – jen tak jí můžete dobře porozumět a důstojně ji interpretovat. A právě tahle výzva je na tom to nejkrásnější, protože i život je nejzajímavější tehdy, když nás vyzývá k pohybu.

To zní velmi přesvědčivě. Ale na druhou stranu si vzpomínám, jak András Schiff říkal, že už se nebude učit Umění fugy, protože jeho hlava je prý už přeplněná tím vším, co se za ta léta naučil.

No, každý to má jinak. Každý z nás navazuje vztah s hudbou a světem po svém.

Chápu. Jak plánujete zbytek sezóny? Co všechno vás čeká, kromě vystoupení v Carnegie Hall?

Budu hodně hrát Boulezovu hudbu. V roce 2025 mě čeká třiadvacet koncertů k oslavě jeho narozenin. Jeho dílo není tak známé, jak by si zasloužilo, a přitom je fascinující, tak na něj chci upřít větší pozornost. A využívám těchto příležitostí i k tomu, abych realizoval smysluplné projekty. Letos například slaví devadesátiny Helmut Lachenmann, další zásadní postava soudobé hudby, a budu uvádět jeho skladby.

V červnu uvedu premiéru nové skladby George Benjamina pro čtyři ruce, kterou budeme hrát společně při několika příležitostech. Také se budu podílet na vydání několika nahrávek. Jedna z nich je pro mě obzvlášť srdeční záležitostí, a to výběr ze Játékok Györgye Kurtága, který jsem nahrál pod jeho přímým uměleckým dohledem. Chtěl jsem co nejvěrněji zachytit jeho představu a vytvořit nahrávku, která bude důstojným svědectvím o jeho uměleckém odkazu.

Na podzim pak vyjde nahrávka druhého dílu Bachova Dobře temperovaného klavíru, který jsem nahrál letos v lednu. V době, kdy klasické hudbě často dominuje vnější efekt a povrchnost, mi připadá hluboce smysluplné věnovat se dílům, která nebyla psána pro pódia, ale pro vnitřní cestu a studium.