„Adamova nás od začátku očarovala svými pověstnými medovými hloubkami…“

„Závěrečná píseň Feldeinsamkeit byla v podání Kněžíkové strhující a dovoluji si tvrdit, že byla i uměleckým vrcholem večera.“

„David Švec by si ke své pěkné hře bezesporu zasloužil lepší nástroj, než měl toho večera k dispozici.“

V sobotu 12. září v režii festivalu Dvořákova Praha ožila Sukova síň Rudolfina tóny písní. V programu nazvaném Poetismus časů Dvořákových zazněly skladby samotného Dvořáka i jeho současníků, v podání sopranistky Kateřiny Kněžíkové a mezzosopranistky Belly Adamové. Jejich zpěv v písních i dvojzpěvech doprovázel na klavír David Švec.

Večer byl zahájen Dvořákovým raným písňovým cyklem Písně na slova z Rukopisu královédvorského, který stojí tak trochu ve stínu jeho pozdějších děl. Jakkoliv dnes vnímáme rukopisy jako historický podvrh, v době svého vzniku, kdy společností cloumalo zklamání z tzv. rakousko-uherského vyrovnání, tyto texty znamenaly výraznou morální vzpruhu pro celý národ – a takto je třeba chápat i Dvořákův cyklus. Básně tehdy pokládané za ozvěny hrdinské i milostné poezie středověku nabízely skladatelům možnost dotknout se „prazdrojů“ české identity. Není divu, že mladý Dvořák, teprve hledající svůj vlastní hudební hlas, se jimi nechal inspirovat.

Výsledkem je cyklus šesti krátkých písní pro hlas a klavír, vydaný roku 1872 jako opus 7. Každá z miniatur nese prostý název a každá představuje malý hudební obraz, v němž se zrcadlí poetika lidového zpěvu. Melodie jsou zpěvné a přímé, v této komorní jednoduchosti se však už rýsuje skladatelova schopnost citlivě promlouvat hudbou v rodném jazyce a hledat v něm přirozený rytmus i melodii.

Kateřina Kněžíková přišla na pódium naprosto připravená a písně přednesla svým plným sopránovým fondem, bohatým na barvy a s dlouhými, jistými legaty. Blýskla se zejména v písni Zezhulice, kdy s velkou interpretační jistotou zvládala zvraty mezi dramatičtějšími a lyričtějšími částmi písně. Technicky jí nebylo co vytknout, jen mi připadalo, že v některých písních, zejména ve Skřivánkovi a Jahodách, se nechávala strhnout k až příliš opernímu projevu. Nicméně v Opuštěné se opět dokázala stáhnout do intimního a niterného přenesu.

Klavírní doprovod jemně podmalovával náladu písní, občas naznačil folklorní rytmus, jindy jen tiše podepřel hlas. David Švec opět dokázal, že je velký profesionál, technicky byl brilantní a s veškerou hudbou tohoto večera naprosto sžitý. Ke své pěkné hře by si však bezesporu zasloužil lepší nástroj, než měl toho večera k dispozici.

Písně z Rukopisu představují nejen kuriózní spojení s literární mystifikací, ale především první krok ke Dvořákově zralé písňové řeči. Ukazují, jak se v hudbě může národní mýtus proměnit v trvalou estetickou hodnotu, nezávislou na pravdivosti původních textů.

Dvořákův přítel a mentor Johannes Brahms (1833-1897) měl od mládí slabost pro intimní formy, kterou lze doložit i tím, že první písňový cyklus napsal ve dvaceti letech a poslední jen pár měsíců před svou smrtí. Mezi nimi zaujímají zvláštní místo Dvojzpěvy pro dva hlasy s klavírem. Jsou to drobné hudební klenoty, v nichž se snoubí čistota melodie s jemně tkaným doprovodem a které od posluchače vyžadují soustředěný poslech. Brahms zde sahá po textech německých básníků 19. století, plných obrazů přírody, lásky i ztišeného rozjímání. Hudební tvar je prostý, a přitom mistrně vystavěný. Dva hlasy se splétají, někdy se k sobě přimykají v souzvuku, jindy si pohrávají s kontrastem.

Kněžíková si pro dvojzpěvy přivedla na pódium mezzosopranistku Bellu Adamovou a od prvních tónů bylo jasné, že spojení těchto dvou výrazných hlasů funguje.

V úvodní písni Die Schwestern promlouvá něžný příběh sester a obě dámy v něm předvedly příjemné sesterské hašteření, kterému nechyběla energie ani vtip. Píseň Am Strande přinesla ozvěnu vln a touhy, ve které hlasy působily, jako by byl jeden ozvěnou druhého, zatímco v písni Guter rad ve vkusném náznaku herecké akce prokázaly smysl pro humor.

David Švec u klavíru nepůsobil jen jako doprovod; byl spíše tichým vypravěčem, jehož hra připomínala malou sonátovou formu a jehož figury a běhy dokreslovaly nálady básní a vnášely do zpěvu jemné dramatické napětí. Tyto písně, často určené k domácímu muzicírování, se skladatelovým doporučením, že mají být hrány maximálně tři písně najednou, Brahmse odhalují v jeho nejintimnější podobě: jako skladatele, který dokázal v několika taktech vyjádřit něhu, melancholii i radost ze sdíleného zpěvu.

Poté přednesla Kateřina Kněžíková ještě výběr z písní tohoto skladatele, ve kterých se zrcadlí obdiv k německé poezii. Brahms byl citlivým čtenářem a dokázal básnické obrazy proměnit v hudbu tak přirozeně, že se verš i tón stávají nedílnou součástí jednoho celku. A byl to úplně jiný svět, než jaký jsme do té doby na koncertu slyšeli: byl závažnější, kontrastní, intimní ale i tesknější a temnější. V tomto ohledu si tato díla v ničem nezadají s písněmi Gustava Mahlera.

Kněžíková, která měla k písním očividně blízký vztah, podala výborný, vyrovnaný a hlasově nesmírně barevný výkon, jakkoliv jsem měl občas dojem, že jí dělají menší problémy pianissima ve výškách. Závěrečná píseň Feldeinsamkeit, která představuje jedno z nejhlubších Brahmsových děl, byla v podání Kněžíkové strhující a dovoluji si tvrdit, že byla i uměleckým vrcholem večera.

Klavírní doprovod zde maluje obrazy přírody, času a nálady, zatímco melodie hlasu se odvíjí s prostotou a přirozenou zpěvností. V několika taktech dokáže Brahms vyjádřit radost i melancholii, něhu i smíření a jeho písně působí, jako by byly psány pro náš vlastní vnitřní hlas.

Po přestávce nás Bella Adamova vzala na cestu po dramaturgicky nejméně známém a snad i technicky nejnáročnějším hudebním dobrodružství večera: Griegově písňovém cyklu Haugtussa, v němž se snoubí lyrika, přírodní obrazy a hluboká psychologická introspekce. Také norský skladatel Edvard Grieg (1843-1907) byl velice plodným skladatelem písní, za svůj život jich napsal asi sto osmdesát. V tomto cyklu se obrátil k poezii Arne Garboga a vytvořil dílo, které patří k vrcholům norské písňové literatury. V osmi částech vypráví příběh mladé dívky Veslemøy, prosté pastýřky, jejíž život se naplní snem o lásce i bolestným zklamáním.

Adamova nás od začátku očarovala svými pověstnými medovými hloubkami, obrovským rozpětím a hlasem, který v sobě má extra dávku jakési divadelnosti v tom nejlepším slova smyslu. V jejím pojetí zněly některé písně velmi moderně. Její niterný prožitek byl evidentní, jakkoliv jsme nevěděli, o čem zpívá. Je opravdu veliká škoda, že Dvořákova Praha neotiskla v jinak graficky moc hezky zpracované koncertní brožuře také texty písní.

Adamova má svůj neobyčejně flexibilní hlas naprosto pod kontrolou a pochválit musím i její komunikaci s publikem, jakkoli jí v cestě stál notový pultík. Asi nejlépe jí vyšla píseň Elsk, která je plná touhy a v níž několikrát vystihla změny nálad, zatímco v následné písni Killingdans prokázala smysl pro humor i jakousi kabaretní rytmiku. I když některé její rychlé sekvence tónů přes oktávy mohly být přesnější a vzdor absenci textu písní byl tento cyklus druhým vrcholem večera.

Klavírní doprovod měl malířskou sílu: šumí jako potok nebo ztěžkne v okamžicích bolesti. Je naplněn folklorními prvky, rytmickými obraty a harmonickými barvami.

Závěr koncertu zazněl výběr ze slavných Dvořákových Moravských dvojzpěvů. Ty představují jednu z nejčistších perel rané Dvořákovy tvorby. Skladatel tu čerpá z moravských lidových textů ze sbírky brněnského etnografa Františka Sušila. V letech 1875 až 1877 z nich Dvořák vytvořil cyklus písní pro dva hlasy s klavírem, v nichž se lidová poezie spojuje s jeho vlastním skladatelským uměním. Díky nim se také poprvé dostal do širšího evropského povědomí — Johannes Brahms doporučil vydání dvojzpěvů nakladateli Simrockovi, čímž odstartoval Dvořákovu mezinárodní dráhu.

Hudebně jsou dvojzpěvy stavěny s jemnou vynalézavostí. Dva hlasy se proplétají v napodobování, sbíhají se v souzvucích nebo se rozcházejí do kontrastů, zatímco klavír doprovází s lehkostí, často jen naznačuje rytmus tance či zvuk lidového nástroje. Jednotlivé písně tohoto populárního cyklu přinášejí pestrou paletu nálad: ve skladbě Veleť, vtáčku zaznívá prosebný tón, zatímco Dyby byla kosa nabróšená se odvíjí v hravém rytmu. V dobrým sme se sešli oslavuje radostné setkání, Voda a pláč přináší smutek a teskné ohlédnutí. V písni Holub na javoře se příroda stává obrazem lásky, Zelenaj se, zelenaj hýří barvami a svěžestí jara, Zajatá rozehrává dramatický příběh dívčího žaláře a Jablko uzavírá výběr s lehkostí a úsměvem.

Interpretaci Kněžíkové a Adamové nebylo po technické stránce co vytknout, jen mi připadalo, že postrádala jakousi lidovou prostost, která je dle mého názoru při interpretaci těchto písní i kvůli jejich původu a naturelu potřebná.

Večer měl u publika zasloužený úspěch a obě dámy i klavírista odměnili dlouhotrvající potlesk přídavkem Prsten rovněž z Moravských dvojzpěvů, které jsou živým dokladem toho, jak se lidová inspirace může proměnit v umění, které oslovuje daleko za hranicemi své země.

foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská