„Kateřině Kněžíkové se daří přesně a působivě vyjádřit usmířenou, zklidněnou náladu textů.“

„Jakub Hrůša se skvěle jemně hrajícím orchestrem ve skladatelově pozdní ´labutí písni´ sólistku podporuje, doplňuje a doprovází mimořádně pozorně.“

„Komorní písně objemem hlasu nezastírají, že jde o operní pěvkyni, ale zároveň jasně prokazují, že tato pěvkyně patří k těm, které jsou schopny je adekvátně uchopit.“

Kateřina Kněžíková přidává do svého portfolia hudbu Richarda Strausse. Na festivalu Dvořákova Praha v roce 2021 uvedla a živě natočila jeho Čtyři poslední písně. Na jaře roku 2024 se ve studiu věnovala písním komorním. Součtem vzniklo CD nazvané v duchu autorova pozdního romantismu Tag und Nacht, Den a noc. Svorníkem obou nahrávek je Jakub Hrůša. V případě orchestrálního titulu za dirigentským pultem Bamberských symfoniků, v případě třinácti drobnějších písní bezprecedentně u klavíru.

Se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou její posluchači objevují stále a nové věci. Objevuje si je i ona. Tu se po Mozartovi nově pustí do operního Janáčka, potom zpívá s harfou, naváže Rusalkou a pak se odvážně popasuje se Smetanovou Libuší… a přidává k tomu další písně. Nyní od Richarda Strausse… Její dosavadní diskografie obsahuje různorodé spektrum od účasti na Kytici Bohuslava Martinů a na Dvořákově Te Deum přes duety s manželem Adamem Plachetkou po francouzské orchestrální písně natočené v Ostravě s Robertem Jindrou. Obsahuje písňovou desku s hudbou od Dvořáka, Brahmse, Schuberta, Faurého a Debussyho s klavíristou Davidem Švecem a jinou písňovou desku s harfistkou Kateřinou Englichovou, kde je hudba od Brittena, Martinů, Janáčka, Ebena a Bodorové.

Nejnovější je teď na konci léta vydané CD Tag und Nacht, na kterém figuruje koncertní snímek Čtyř posledních písní Richarda Strausse z festivalu Dvořákova Praha v roce 2021, doplněný druhou rozsáhlejší polovinou na hodinovou stopáž Straussovými písněmi s klavírem, natočenými rovněž v Rudolfinu, ale bez publika. Dvou- až čtyřminutové položky z různých cyklů, z různých opusů. Jejich kontrastně seřazený výběr obsahuje ty nejznámější, jako jsou Cäcilie nebo Zueignung, i řadu dalších. U Straussových písní se v podstatě nedá sáhnout vedle. Skvost vedle skvostu, mistrovské miniatury s ohromným arzenálem hudebních emocí, s výrazovými detaily na každém slovu, na každé větě.

„Pro mě je píseň nejnáročnějším žánrem a není to zdaleka jen o tom zpívat míň a zpívat víc, když jde o písně s klavírem a s orchestrem. Jako prvořadý vnímám text,“ říká sopranistka. Srovnává přitom Strausse s Mozartem: v parametrech průzračnosti a transparentnosti tónů i frází, kdy Mozart učí interpreta hlídat sebemenší nepřesnosti. Straussovy písně, které samozřejmě zná od let studií, ale nyní se k nim vrací s řadou mezitím získaných zkušeností, cítí jako drobné ucelené příběhy. Skladatel toho dociluje precizně zapsanými drobnostmi, dynamickými znaménky, důrazy, oblouky ve frázích. „Sebemenší detail hraje obrovskou roli. Jejich bezvýhradné ctění pak dává dojem frekvence dechu nebo srdečního tepu,“ přibližuje pěvkyně svůj přístup. Nahrávka nese jméno Den a noc proto, že je v těchto písních jakoby obsažena „odvěká rovnováha“. Nic nechybí, nic nepřebývá. V každé jednotlivé lastuře je podle jejích slov jako perla ukryto naprosto vše potřebné…

Čtyři poslední písně z roku 1948 se nádherně koupou v lázni pozdního romantismu. Na sklonku dlouhého života našel skladatel cestu ke zjednodušení hudebních prostředků – v posledních měsících druhé světové války, když se měnil v trosky jeho dosavadní svět, napsal smutečně vyznívající Metamorfózy pro 23 sólových smyčcových nástrojů. Na podzim roku 1945 vznikl Koncert pro hoboj a orchestr, skladba výjimečně úsporná, jednoduchá, diskrétní. A mimořádně lyrické Čtyři poslední písně jsou symbolickým loučením se světem. Psal je ve Švýcarsku, kam se musel uchýlit po pádu Německa. Do Garmisch-Partenkirchenu se mohl vrátit až na jaře 1949, několik měsíců před smrtí.

Na německé básnické texty z devatenáctého i dvacátého století, které spojuje existenciální téma stárnutí, bilancování a loučení, napsal Strauss písně mimořádně soustředěné a oduševnělé, možná melancholické, ale přesto ani trochu beznadějné či depresivní. Jakub Hrůša se skvěle jemně hrajícím orchestrem ve skladatelově pozdní „labutí písni“ sólistku podporuje, doplňuje a doprovází mimořádně pozorně. A Kateřině Kněžíkové se daří přesně a působivě vyjádřit usmířenou, zklidněnou náladu textů a současně dostát pěveckým i výrazovým nárokům dlouhodechých, vršených a stupňovaných kantilén, které zde Richard Strauss vymodeloval podobně jako ve svých operách či symfonických básních. Jeho harmonie tady znějí stejně opojně, z díla se line nekonečná krása. Zvláště ve čtvrté písni, mizící postupně kamsi do vesmíru.

Komorní písně, které na CD předcházejí orchestrální nahrávce, jsou vesměs rychlejší a samozřejmě mnohem kratší. Mají v hlase sólistky naléhavost, emotivnost, upřímnost. Užitým objemem hlasu nezastírají, že jde o operní pěvkyni, ale zároveň jasně prokazují, že tato pěvkyně patří k těm, které se písněmi zaobírají rády, které o jejich interpretaci přemýšlejí a které jsou schopny je adekvátně uchopit. Písně na nahrávce zaznívají v poryvech nálad a intenzity, jsou bohatě strukturované a zřetelně ve slovu i v hudbě pointované, vyznívají často vzrušeně, jako třeba Heimliche Aufforderung. O to větší kontrast přinášejí ty okouzleně klidné jako píseň Morgen, vynořující se z delší klavírní předehry.

Kateřina Kněžíková má charakteristicky zbarvený hlas s temnějšími hlubokými tóny a příjemnými horními patry. U klavíru prozrazuje, že je v roce 2024 o něco dál, co do síly a chvění, než byla v roce 2021 – že mezitím zrála a sbírala zkušenosti i ve velkých úlohách. Pomyslný návrat je však žádoucí i možný.

Klavír nahrávce nedominuje, ale ani trochu se neztrácí. Ze snímku vyzařuje jasné rozhodnutí a zcela samozřejmé souznění. Jakub Hrůša, který se doposud nikdy neprezentoval jako pianista, se do bezprecedentního a pro oba umělce ambiciózního projektu pustil po výzvě sólistky mimo jiné díky období covidu, kdy bylo víc času… Klavír mu jako dirigentovi sloužil a slouží k poznávání repertoáru. Nikdy však, jak zdůrazňuje, ani náznakem nesměřoval k sólové kariéře, nemá ani v zásobě „hodiny technického drilu“… Rozhodl se to pro natáčení s Kateřinou Kněžíkovou aspoň trochu dohnat – a dělo se to během tří let, která dělí symfonický snímek z roku 2021 a studiový snímek z jara 2024. „Tak jsem se po krůčcích dopracoval k výsledku, se kterým snad můžu být spokojený,“ usmívá se zpětně.

Poslech potvrzuje, že právem. Určitě jde o víc než jen o kuriozitu. Ostatně, Jakub Hrůša není prvním v podobné roli. Stačí vzpomenout na Magdalenu Koženou, jak ji na klavír citlivě doprovází dirigent Simon Rattle…

Foto: Lenka Hatašová, archiv Klasiky+