„Adamova dostala možnost předvést opojné hloubky svého rejstříku, jimiž je pověstná.“

„Ač Alminy písně vykazují bezespornou kvalitu a zasluhují si místo na repertoárech umělců, kvalit a geniality písní jejího muže přece jen nedosahují.“

„Zemlinského symfonie se vyznačuje silným vlivem Johannesa Brahmse – chvílemi jsem měl až dojem, že musel tomuto svému vzoru koukat při komponování přes rameno.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu spolu s hostujícím dirigentem Gregorem Mayrhoferem uvedl 9. dubna v Betlémské kapli koncert s názvem Písně Almy a Gustava M., přičemž v druhé části koncertu orchestr zahrál Zemlinského Symfonii č. 1 d moll. Písně manželů Mahlerových zazněly v podání mezzosopranistky Belly Adamové.

Alma Mahler se spolu s Clarou Schumann řadí mezi skladatelky, kterým se poslední dobou dostává zadostiučinění návratem zpět na koncertní pódia. Když v roce 2011 vyšlo CD s Alminými písněmi, které nahrála Barbora Polášková se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a Zdeňkem Mácalem, dostalo se mu značného ohlasu, protože mnoha lidem se tak Alma Mahler představila jako skladatelka poprvé. Do té doby byla veřejnosti známá především jako spisovatelka a zejména jako múza mnohých umělců včetně Gustav Klimta a Oskara Kokoschky. Dnes už její jméno na koncertním programu tolik posluchačů nepřekvapuje, což je samozřejmě dobře. Alma pocházela z umělecké rodiny a ač měla očividný hudební talent, slibné kariéry hudební skladatelky se musela vzdát. Mahler považovat za směšné, aby v jedné domácnosti fungovali dva skladatelé a zároveň chtěl mít hospodyni, ne konkurentku. Teprve ke konci života uznal, že Alminy práce jsou dobré a nadále ji nebránil v komponování. Nicméně je třeba si uvědomit, že tato často zmiňovaná teze pochází z Alminých deníků a otázkou je, nakolik jsou její vzpomínky věrohodným zdrojem informací, neboť tato femme fatale byla známá i tím, že si pravdu často ohýbala k vlastnímu prospěchu. 

Bezprostřední porovnání jejích písní s písněmi jejího manžela mělo edukativní rozměr, v podání Belly Adamové bylo také nesmírně zajímavé a jednoduše krásné. Mezzosopranistka přišla na pódium Betlémské kaple ve velice slušivých zlato-bílých šatech naprosto připravená a od prvních tónů bylo patrné, že se bude jednat o mimořádný umělecký zážitek. Na začátek uvedla dvě Alminy písně Bei dir ist es traut a Laue Sommernacht, z nichž se obě vyznačovaly náladou letních dnů; zejména ve druhé zmiňované dostala umělkyně možnost předvést opojné hloubky svého rejstříku, jimiž je pověstná, a navíc se v těchto písních blýskla se skvělou výslovností a deklamací německého jazyka. V těchto i ostatních písních, které se vyznačují značným rozsahem, předvedla spolehlivé běhy přes oktávy.

Tvorba Gustava Mahlera byla zastoupena cyklem Písně potulného tovaryše, které u nás bohužel nejsou uváděny tak často jako skladatelovy jiné písňové cykly. Mahler je napsal v roce 1884 (orchestraci složil o čtrnáct let později), tedy jako teprve čtyřiadvacetiletý umělec, přesto ale vykazují vyzrálý kompoziční rukopis. Písně mají společného jmenovatele a tím jsou filozofické úvahy nad krásou světa, která ovšem nedokáže potlačit smutek v duši nad pomíjivostí života a konečností lásky. V tomto ohledu mě velmi mrzelo, že v programové brožuře nebyly uvedeny texty. Ve skladatelových písních je opravdu důležité každé slovo, což mimo jiné ukázal nedávný koncert Diany Damrau a Jonase Kaufmanna, v němž právě Mahlerovy písně zazněly, přičemž na koncertu SOČRu bylo publikum o tyto básnické skvosty ochuzeno. 

Abychom zařadili datum díla do kontextu středečního programu, je dobré si uvědomit, že Gustav Mahler tyto písně složil v době, kdy Almě byly teprve čtyři roky. Ač Alminy písně vykazují bezespornou kvalitu a zasluhují si trvalé místo na repertoárech umělců, kvalit a geniality písní jejího muže přece jen nedosahují. Nejsou tak komplexní a nenesou v sobě slavný mahlerovský světabol. 

První Mahlerovou písní, kterou Bella Adamova přednesla, byla Ging heut morgen übers Feld, s vkusnou mírou koketnosti, přičemž se nenechala svést k opernímu projevu. Píseň podala velice procítěně, až zasněně a bylo vidět, že je s dílem sžita. Vrcholem večera pro mě byla další píseň z tohoto cyklu Wenn mein Schatz Hochzeit macht, při níž se publikum doslova opájelo hlasem Belly Adamové, která podala nesmírně sugestivní a niterný projev. Obzvláště nápaditou orchestraci zvládli Rozhlasoví symfonikové na výbornou, bylo očividné, že mladý sympatický německý dirigent Gregor Mayrhofer Mahlerovi rozumí a orchestr náležitě připravil. Mezzosopranistka skvěle pracovala s dynamikou a energií potřebnou k interpretaci takto intimně pojatých písní, výborně odstiňovala dramatické od lyrických pasáží a opět demonstrovala své sametové hloubky. Jak se vyznala v nedávném rozhovoru, Gustav Mahler jí nesmírně imponuje. Nutno dodat, že mu i rozumí, jak ostatně ukázala i při nedělním koncertu Lieder Society, kde přednesla jeho píseň Prasvětlo způsobem, ze kterého se tajil dech. 

I ve středu dokázala, že je nesmírně profesionální, inteligentní a citlivou interpretkou písňového žánru, což publikum ocenilo dlouhým potleskem. Pokud lze jejímu výkonu vůbec něco vytknout, potom je to zpívání z not, jejichž používání publikum, kritiky a ostatně i umělce polarizuje na dva tábory, přičemž já jsem v menšině, která má za to, že pěvec by při takových příležitostech používat noty neměl… Budiž jí ale ke cti, že její kontakt s publikem byl maximální a noty použila jen opravdu výjimečně. Také deklamace v němčině mohla být v některých pasážích důslednější, nicméně na neněmeckou umělkyni to byl i tak znamenitý výkon.

Ve druhé půlce koncertu orchestr uvedl málo známou a uváděnou Symfonii č. 1 d moll rakouského skladatele a dirigenta Alexandra Zemlinského. Ten byl mimochodem jedním z umělců, jenž propadl kouzly Almy Mahler; byla mu po několik let múzou. U nás je daleko známější jako dirigent a šéf operního souboru Nového německého divadla (dnes Státní opera), které vedl mezi lety 1911 a 1927.  Během této doby zanechal v Praze nesmazatelnou uměleckou stopu především uváděním premiér současných skladatelů, mezi nimiž byl i Paul Hindemith, Bela Bartók či Maurice Ravel. Zároveň se ale zasloužil i o uvádění českých oper (k čemuž v té době sloužilo konkurenční Národní divadlo), mezi nimi i Janáčkovy Její pastoryně či Smetanovy opery Hubička a Prodaná nevěsta.

Jeho první symfonie, kterou ve středu uvedl SOČR, je prací teprve jednadvacetiletého mladíka, studenta Vídeňské konzervatoře. Je napsaná v duchu romantické tradice. Vyznačuje se lyričností a silným vlivem Johannesa Brahmse – chvílemi jsem měl až dojem, že musel tomuto svému vzoru koukat při komponování přes rameno. Orchestr dílo podal velmi citlivě, jeho interpretace byla vyrovnaná, chtěl bych pochválit zejména „zpěv“ obou houslových skupin a citlivost, s jakou k dílu přistoupily dechy. Zejména bych výkon orchestru vyzdvihnul v živelném a rytmickém Scherzu. Přesto bych po písních manželů Mahlerových od dramaturgie orchestru čekal uvedení méně lyrického a tradičního symfonického díla, tedy hudbu, která by na naléhavost a dramatičnost Mahlerových písní lépe posluchačsky navazovala. Navíc v symfonii je několik žesťových pasáží, jež byly na hranici únosnosti akustiky sálu Betlémské kaple.

………………

Písně Almy a Gustava M.:

Alma Mahler: Bei dir ist es traut
Alma Mahler: Laue Sommernacht
Gustav Mahler: Ging heut morgen übers Feld
Alma Mahler: Ich wandle unter Blumen
Gustav Mahler: Wenn mein Schatz Hochzeit macht
Gustav Mahler: Ich hab ein glühend Messer
Alma Mahler: Die stille Stadt
Gustav Mahler: Die zwei blauen Augen

Alexander Zemlinsky: Symfonie č. 1 d moll

Foto: Vojtěch Brtnický / SOČR