„Žihlův menší a zdravě vedený hlas je na dobré cestě…“

„Trio Bohémo cyklus předneslo s jistou mírou prostoty.“

„Jedná se o jedno z nejintimnějších a nejhlubších děl skladatele, který žádného interpreta ani posluchače nenechá chladným.“

Spolek Lieder Society, který u nás dlouhodobě a systematicky uvádí písňovou tvorbu známých i pozapomenutých skladatelů, si na sobotní večer v Atriu na Žižkově připravil další ze svých koncertů. V tomto měsíci uběhlo padesát let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století, Dmitrije Šostakoviče (1906–1975). Sobotní večer byl věnován tomuto ruskému géniovi a připomněl ho jako skladatele písní. Večer v zajímavé dramaturgii propojil jeho dílo s tvorbou Ludwiga van Beethovena, mezi jejichž díly organizátoři spatřují zajímavé paralely, jak bylo uvedeno v koncertní brožuře: „Jejich tvorbu spojuje dramatičnost, která přesahuje hranice epoch a vzdoruje politickým režimům.“

Večer byl zahájen Beethovenovým písňovým cyklem An die ferne Geliebte (Vzdálené milé) z roku 1816, který je všeobecně pokládán za první písňový cyklus v dějinách hudby, kde jsou jednotlivé písně propojeny do uceleného, dramaticky i hudebně jednotného celku. Text napsal lékař, novinář, básník a spisovatel česko-židovského původu Alois Jeitteles. Obsah je prostý, ale hluboce osobní: lyrický subjekt zpívá své písně „vzdálené milé“, kterou nemůže vidět. Není to tragédie v operním smyslu, spíš jemná meditace o lásce, odloučení a naději. Celý cyklus má obloukovou formu: poslední píseň se vrací k motivům první, takže vzniká dojem uzavřeného kruhu, jako by se myšlenky stále točily kolem nedosažitelné ženy. Tento cyklus následně inspiroval Beethovenovy pokračovatele, zejména Schuberta či Schumanna, kteří tento žánr dovedli k dokonalosti a kterým Beethoven vyšlapal cestu.

Hudebně je to velmi subtilní Beethoven. Žádná bouře osudu, žádná „Eroica“, ale intimní, průzračné písně, které se přelévají jedna do druhé bez přerušení a ve kterých je i kousek jeho osobního příběhu. Beethoven nepoznal šťastnou lásku a tajemná postava „nesmrtelné milenky“ (cyklus měl uctít smrt Marie Karoliny ze Schwarzenbergu a byl věnován jejímu manželovi, knížeti z Lobkowicz, ale o tom, kdo byl skladatelovou opravdovou inspirací se dodnes spekuluje) může být odrazem právě v této hudbě. Proto má cyklus zvláštní melancholický nádech: je to hudba touhy, která se nikdy nenaplní. Při poslechu člověk cítí, že Beethoven v téhle komorní, tiché formě vyjádřil cosi, co v symfoniích a sonátách působí mnohem hlučněji, ale tady je to zranitelnější a možná i osobnější.

Interpretace písní se ujal mladý tenorista Marek Žihla, posluchač Mladého salonu Lieder society, který je známý zejména ze spoluprací s regionálními divadly a v této sezóně ho uslyšíme i v Národním divadle v Praze v rolích Panoše v Parsifalovi a Brighella v Ariadně na Naxu. K interpretaci Beehotovenova opusu přistoupil na první poslech opatrně a možná až s příliš velkým respektem. Jeho menší a zdravě vedený hlas je nicméně na dobré cestě a vzdor ne právě ideální deklamaci německého textu příjemně naplnil prostor žižkovského atria. Asi nejlépe mu vyšla píseň Es kehret der Maien, es blühet die Au (Přichází máj, louka rozkvétá), kde se dokázal více uvolnit a přijal hravý naturel skladby, v němž přednes zněl velmi přesvědčivě. Podařená byla i následná a závěrečná píseň cyklu Nimm sie hin denn, diese Lieder (Přijmi tedy tyto písně), v níž básník vyjadřuje vroucí touhu předat milované ženě své city prostřednictvím písní a prosí, aby je přijala, protože v každém tónu je ukryto jeho láskyplné poselství. Právě toto poselství bylo v Žihlově interpretaci jímavé a velice autentické. Filip Martinka hrál na klavír technicky skvěle a velice empaticky, s Markem Žihlou tvořili dobře sehrané a profesionální písňové duo. 

Druhým číslem večera bylo Beethovenovo Klavírní trio č. 3 c moll, op. 1, které citlivě předneslo Trio Bohémo. Beethoven napsal tři tria, která vydal v roce 1795 jako svůj op. 1, tedy první dílo – zvolil si je jako oficiální začátek své skladatelské dráhy. Už to je samo o sobě výmluvné: nebyly to drobnosti, ale ambiciózní, rozsáhlé skladby, s nimiž chtěl mladý skladatel udělat dojem ve Vídni. A podařilo se – Joseph Haydn, Beethovenův učitel, sice varoval, že třetí trio (to v c moll) je příliš odvážné a možná nebude mít úspěch, ale nakonec právě ono sklidilo největší obdiv. U Beethovena má tónina c moll skoro osudový charakter (vedle tohoto tria ji použil i v Klavírním koncertu č. 3, v Páté symfonii, v Klavírní sonátě „Patetické“). Už tady se ukazuje, jak tuhle tóninu používá k dramatickému účinku. Klavírní part je zde velmi náročný, Beethoven sám byl v té době skvělý klavírista a psal si technicky blýskavé pasáže přímo na tělo. Trio Bohémo podalo skladbu technicky výborně, s niterným ponorem do hudby a s bravurou, na jakou jsme u něho zvyklí. Navíc cyklus předneslo s jistou mírou prostoty, která byla přiléhavější prostoru a akustice Atria. Zejména bouřlivý závěr Prestissimo, kdy hudbu žene vpřed neúnavná energie, vyšel v tomto podání brilantně a velmi civilně. 

Klavírní trio č. 3 je nejen vizitkou mladého skladatele, ale i kus, který předznamenává jeho velká díla. Posluchač zde slyší začínajícího génia, který už se nespokojí s tím, co stačilo jeho předchůdcům, což je další z rysů, který jej spojuje s Dmitrijem Šostakovičem, kterému patřila druhá část koncertu. Na ní zazněly nejprve skladatelovy Ispanskije pesni (Španělské písně), op. 100. a následně Sedm romancí na verše Alexandra Bloka, op. 127. První cyklus přednesla sopranistka Tamara Morozová s Filipem Martinkou a druhý s Triem Bohémo.

Cyklus Španělské písně vznikl v roce 1956 a patří k méně známým, ale velmi půvabným opusům Šostakoviče. Skladatel sáhl po anonymních španělských lidových textech a melodiích, které údajně slyšel od dětí – sirotků španělských republikánů, které byly po vítězství Frankova režimu internovány do Sovětského svazu. Pro správné pochopení díla si nejprve musíme uvědomit, že cyklus vznikl krátce po monumentální Desáté symfonii a po Koncertu pro klavír č. 2. Po obrovském tvůrčím i psychickém vypětí si Šostakovič „odskočil“ k něčemu lehčímu, zpěvnému, a navíc poezie o lásce a přírodě byla bezpečná, politicky nezávadná. Cyklus má ovšem i osobní tón: v roce 1956 mu bylo padesát, jeho první manželství už dávno ztroskotalo a s druhou ženou Margaritou Kainovou se vztah nevyvíjel šťastně. V písních, zejména v Černooké a v Snu lze zaslechnout melancholii a určitou mimochodem vyzpívanou osobní touhu. 

Tyto písně zaujmou jakousi pouliční zpěvností a na první poslech v nich posluchač nepozná styl velkého ruského symfonika. Místy je slyšet melodická prostota, jinde Šostakovič přidává svůj ironický odstup – zejména v rytmičtějším Rondě. Jsou to jednoduché, srozumitelné písně psané tak, aby se daly interpretovat i neškoleným hlasem. Spojení zpívané ruštiny s iberskou hudbou působí na první poslech zvláštně, ale když ho posluchač přijme, dostane se mu příjemného hudebního zážitku. Tamara Morozová písně interpretovala velmi profesionálně, byla intonačně jistá a ukázala skvělou dechovou oporu. V písních si mohla dovolit volnější interpretaci, ve které manifestovala mnoho barev ze své vokální palety, a to zejména v závěrečné Barkarole, kde se láska prolíná se snem, přičemž Martinkovi u klavíru se skvěle dařilo nastolit atmosféru letního večera ve Španělsku.

Vrcholem programu se stalo Sedm romancí na verše Alexandra Bloka, op. 127. Tento cyklus vznikl v roce 1967, tedy už v době, kdy byl Šostakovič nemocný a vyčerpaný, ale stále neuvěřitelně tvůrčí. Zhudebnil sedm básní symbolisty Alexandra Bloka pro soprán, housle, violoncello a klavír v neobvyklém intimním obsazení, které zní skoro jako komorní zpověď. Cyklus napsal pro sopranistku Galinu Višněvskou, jejího manžela Mstislava Rostropoviče, Davida Oistracha a Svjatoslava Richtera, čímž de facto definoval „snový kvartet“ sovětské hudby (v tom nejlepším slova smyslu) a jejich první provedení v roce 1967 se stalo legendou.

Šostakovič zde prakticky vynalezl nový typ písňového cyklu – ne pro hlas a klavír, ale pro hlas a komorní soubor, případně bychom mohli říct pro hlas, komorní soubor a jednotlivé nástroje, přičemž nástroje jsou zde vůči hlasu i sami vůči sobě rovnocennými partnery. Dovoluji si dokonce tvrdit, že hlas zde plní „pouze“ funkci jednoho z nástrojů pozoruhodného kvarteta. Každý nástroj dostane svou píseň: housle, violoncello i klavír se v jednotlivých částech střídají jako hlavní nositelé nálady. Blokovy básně jsou symbolistní, často melancholické a vizionářské a Šostakovič v nich našel odraz vlastní deprese a obav. Hudba je syrová, neuhlazená, s ostrými disonancemi – posluchače obklopí dusná, existenciální atmosféra. Toto je naprosto evidentní a po několika taktech rozpoznatelný Šostakovič ve vrcholné formě, a navíc se jedná o jedno z nejintimnějších a nejhlubších děl skladatele, který žádného interpreta ani posluchače nenechá chladným. Pro interprety je cyklus obrovskou výzvou: technicky není tak obtížný jako některé jiné cykly, ale vyžaduje maximální emocionální nasazení a odvahu. Navíc každá píseň má svůj vlastní styl a vyžaduje naprosto jiný přístup. Je zde např. nesmírně dramatická píseň Gamajun, ptice věščaja, která přináší apokalyptickou vizi s expresivními výkřiky hned vedle něžné a bezbranné My byli vmějtě, kde Morozová předvedla dlouhé legatové oblouky plné touhy, či tajemná, téměř halucinační Tajnyje znaky, jež zazní hned po prudké Burji plné dramatických gest, působí jako miniaturní symfonie. Poslední píseň Muzyka je chápána jako epitaf: zpěv o hudbě samotné, o její síle i zranitelnosti. Často se interpretuje jako Šostakovičovo vlastní vyznání víry v hudbu na sklonku života a vyjadřuje skladatelův pocit smíření i bolest. Tamara Morozová i Trio Bohémo interpretovali tento cyklus znamenitě, s potřebnou pokorou a naléhavostí a technickou brilancí.

Vedle zde uvedených písňových cyklů napsal Šostakovič i mnoho dalších: připomeňme například jeho Cikánské písně, Židovské písně, Písně na slova Jevgenije Jevtušenka či Suita na slova Michelangela Buonarrotiho, a řadí se tak k předním skladatelům tohoto žánru v minulém století. Přesto tato jeho tvorba stojí poněkud ve stínu jeho symfonií a koncertů. Spolku Lieder Society patří dík, že tuto tvorbu sovětského génia pražskému publiku připomněl. 

…………….

Ludwig van Beethoven: An die ferne Geliebte, op. 98

1. Auf dem Hügel sitz ich spähend
2. Wo die Berge so blau
3. Leichte Segler in den Höhen
4. Diese Wolken in den Höhen
5. Es kehret der Maien, es blühet die Au
6. Nimm sie hin denn, diese Lieder

Ludwig van Beethoven: Klavírní trio č. 3 c moll, op. 1

1. Allegro con brio
2. Andante cantabile con Variazioni
3. Minuetto. Quasi allegro
4. Finale. Prestissimo

přestávka

Dmitrij Šostakovič: Ispanskije pesni, op. 100

1. Proščaj, Grenada!
2. Zvjozdočky
3. Pervaja vstretča
4. Ronda
5. Černookaja
6. Son (Barkarola)

Dmitrij Šostakovič: Sem romansov na stichi Aleksandra Bloka, op. 127

1. Pesnja Ofelii
2. Gamajun, ptica věščaja
3. My byli vměstě
4. Gorod spit
5. Burja
6. Tajnye znaki
7. Muzyka

Foto: Petr Vrabec