„Je v dnešní době vzácným úkazem, že se mše, jakožto hudební forma, skutečně provede v rámci liturgie.“

„V části Agnus Dei lze výkyvy melodie mimo tonální rámec spojit s barokní rétorickou figurou pathopoiia.“

„Přese všechnu chválu by se dalo polemizovat o tom, kdo vlastně byl zamýšleným recipientem této akce.“

V úterý 23. 9. došlo v rámci oslav 730. výročí založení města Plzeň ke vzácné synergii: byla odsloužena Mše za město Plzeň, kterou vedl Mons. Tomáš Holub za hudebního doprovodu Plzeňské filharmonie a jejích hostů. Záštitu převzal primátor města Roman Zarzycký. Došlo tak k průniku duchovních, uměleckých a zákonodárných činitelů.

Pro hudební část byla vybrána Mše ve vážném stylu a-moll (Missa serio stylo in a, no. 1, N381) Jakuba Jana Ryby. Zmíněnou skladbu jsme měli příležitost slyšet nedávno – v roce 2024 na přeštickém Festivalu Jakuba Jana Ryby, který už bohužel ukončil svou činnost.

Kromě neoddiskutovatelných skladatelských kvalit byla volba Jakuba Jana Ryby opřena snad i o fakt, že městu Plzeň věnoval celou řadu skladeb, a to včetně svého nejambicióznějšího díla, bohužel nedokončeného, Cursus sacro-harmonicus (1808–1814).

Plzeňská filharmonie se ve spolupráci s farností u katedrály sv. Bartoloměje rozhodla Mši provést autenticky, to znamená: v rámci liturgie a se všemi hudebníky a zpěváky na kůru. Jen tak mohl být naplněn požadavek z dob Jakuba Jana Ryby, totiž aby hudba byla integrální součástí bohoslužby a byla prostředkem k umocnění duchovního prožitku. Jak ředitelka Plzeňské filharmonie, Lenka Kavalová, ve svém úvodím slovu shrnula: „…prosba a modlitba se má dostat co nejblíže k našim srdcím prostřednictvím hudby.“

Je v dnešní době vzácným úkazem, že se mše, jakožto hudební forma, skutečně provede v rámci liturgie. Hudba se tím dostává do naprosto jiného kontextu, než na který může být posluchač zvyklý při koncertním provedení. Tím, že sbor i hudebníci byli na kůru, tj. zraku skryti, byla divákova pozornost uzmuta samotnou bohoslužbou. Ač nelze čistě oddělit hudební složku od celku, pokusím se o to alespoň částečně, neboť se přeci jen nacházíme na portále KlasikaPlus.

Od prvních taktů Rybovi „vážné“ Mše byla ta tam asociace s klasicistně přehlednou a v češtině psanou Českou mší vánoční. Mše ve vážném stylu a-moll je psaná v latině a je to komplexní kontrapunktická skladba, která ve své kategorii (missa brevis) překonává díla i takových velikánů, jakým byl třeba W. A. Mozart.

Forma Rybovy Mše, podobně jako takřka každá skladba psaná v této formě, je určena svou církevní funkcí, tudíž kopíruje půdorys ordinaria (standardizované Mše svaté). Začíná tedy částí Kyrie Eleison (Kriste, smiluj se), která navazuje na vstupní obřad vyznání hříchů a prosby o odpouštění.

V Rybově podání je Kyrie Eleison vroucná: vychází ze sestupného motivu, který se imitačně násobí a probojovává se směrem vzhůru – v barokní symbolice směrem k nebesům (byť J. J. Ryba působil na přechodu klasicismu k romantismu, kompoziční technika dané skladby snese i barokní úhel pohledu). Po Kyrie Eleison následovala hybná Gloria (Sláva na nebesích) – živější, šťastnější a nadějnější. 

Zvuk celého tělesa byl od začátku skvěle vyvážený a posluchač mohl vychutnávat složité pletivo hlasů, jehož vizuální protějšek šlo vyhledat třeba v protínajících se kružbách gotických oken katedrály. Zpěváci byli po dobu svých sól všichni suverénně v hudebním popředí. Soprán v podání Jany Hozmanové překvapil průzračností; svou přesností mohl proniknout uchem jehly, hodící se byla i jistá tklivost hlasu. Marie Svobodová v altové poloze nabídla o malinko zastřenější, o to však přívětivější tón. Tenorista Jan Maria Hájek dodával celkovému výrazu až barokní afekt, v porovnání se svými souputníky nešetřil vibratem. Basová poloha, jíž se ujal Jan Morávek, byla stabilní a velkorysá. První i druhé housle byly vhodně posílené oproti původnímu zápisu a šestnáctinovými figuracemi oživovaly hudební organismus svou instrumentální hybností. Jakýsi hudební tmel, který držel všechny sólové hlasy pohromadě, byl na jedné straně Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy, vedený Ondřejem Kunovským, a na straně druhé varhany, v podání Adama Viktory a Aleše Noska. Violoncello a kontrabas podpírali celek svojí basovou linií continua. Dirigentské taktovky se ujal Chuhei Iwasaki.

První část Creda je odevzdanou krásou, kdy se melodie vplétá do držených tónů ostatních hlasů. Těžiště celého Creda, a snad i celé skladby, spočívalo v jeho střední části, kdy se skladba skrze nekonečné modulace spirálovitě uzavírala do sebe a rozkrývala tak další harmonické odstíny, přeneseně: další komnaty našeho vědomí/emocí; to vše za vzrušující pulzace smyčců a varhan. V poslední třetí části došlo k přerodu do dur a Credo dospělo k triumfálnímu Amen!

Po doznění slavnostního akordu následovaly modlitby za obyvatele Plzně, s důrazem na vzájemnou pospolitost občanů a moudrost zákonodárců. Zvlášť byli zmíněni členové IZS, sociální pracovníci, lidé v nouzi a podobně.

Z kůru se znovu ozvala hudba, tentokrát se jednalo o část Sanctus (Svatý). Po chvilce se vyloupl oddíl Hosana nádherným prosvětlením faktury i harmonie, jako by se rozestoupila nebesa. V oddílu Benedictus byla zase nosným prvkem sóla jednotlivých vokalistů, kteří byli J. J Rybou „ponecháni na pospas“ vlastnímu harmonickému tvoření.

Následovala část Agnus Dei (Beránek boží), respektive hudební zpracování utrpení Krista. Mnoho „bolestných“ výkyvů melodie mimo tonální rámec lze spojit s barokní rétorickou figurou pathopoiia. Poslední část Rybovy Mše: Dona (Daruj nám pokoj), přinesla obecné zklidnění a dojem nebeského řádu na zemi. 

Přese všechnu chválu by se dalo polemizovat o tom, kdo vlastně byl zamýšleným recipientem této akce. Dávno neplatí, že by většinová společnost vyznávala křesťanskou víru, ať už je náš názor a postoj jakýkoliv. Nelze tedy automaticky očekávat, že by se dostavivší lid bez problému zapojil do katolické praxe. Finální dojem pak byl místy rozpačitý – zvláště v částech s responsoriálním typem zpěvu, kdy bylo třeba „odpovídat“ nápěvům kněze.

Mše za Plzeň byla každopádně unikátním spojením sil plzeňského biskupství, Plzeňské filharmonie a plzeňské radnice. Věřím, že Rybova mše byla onoho večera provedena tak, jak by si sám autor přál.

Foto: Ondřej Pastor / Plzeňská filharmonie