„Václav Kapusta hebkým tónem podpořil elegický charakter hlavního tématu, zatímco ve třetí a páté variaci uplatnil spolehlivou techniku.“

 „Rychlý pohyb spolu s gradační dynamikou obsahuje v Rejchově skladbě kóda, která v Kapustově podání vyzněla jako efektní závěr kompozice.“ 

„Coby přídavek znovu zazněla Mozartova předehra, která pod Iwasakiho vedením sršela pozitivní energií.“

Součástí programové nabídky Plzeňské filharmonie jsou tzv. mimořádné koncerty, s nimiž tento orchestr zajíždí do menších měst a lokalit Plzeňského kraje. Jednou z tradičních zastávek je i Kdyně v okrese Domažlice, kdysi významné středisko textilního průmyslu. V pátek 16. května zde ve Společenském sále místní Sokolovny pod taktovkou šéfdirigenta tělesa Chuheie Iwasakiho zazněly skladby W. A. Mozarta, Antonína Rejchy a Antonína Dvořáka. Jako sólista vystoupil první fagotista orchestru Václav Kapusta. 

Klub přátel hudby ve Kdyni byl založen roku 2013 Vladislavem Vilímcem, někdejším členem Poslanecké sněmovny a senátorem za obvod Domažlice (2018–24), činným nejen v oblasti politického dění, ale i ve sféře interpretační a hudebně organizátorské. Kdyně byla jedním ze třech míst, která letos projevila zájem o vystoupení symfonického orchestru. Stejný program jako zde zazněl i 11. května v Plasích, tentýž se zopakuje v jízdárně ve Světcích u Tachova. Plzeňská filharmonie tam v neděli 25. května slavnostně otevře 23. ročník festivalu Dveře jízdárny dokořán. 

S ohledem na prostorové podmínky a akustiku kdyňské sokolovny, nově zrenovované budovy z přelomu 19. a 20. století, se plzeňští filharmonici sešli v komornějším obsazení. Orchestr nebyl umístěn na pódiu, nýbrž rozesazen v jedné polovině přízemí poměrně prostorného sálu, opatřeného z obou stran balkóny. Sokolovnami podobných rozměrů se u nás mohla honosit jen významnější města. V minulosti k nim jistě svou tradicí textilní výroby patřila i Kdyně, v níž v roce 1678 vznikla první textilní manufaktura v Čechách a v roce 1967 zde byl patentován stroj Arachné na výrobu aradecoru. Tuto kapitolu českého textilního výtvarnictví připomíná ve vstupní chodbě sokolovny tapiserie Milady Hankové. I když brány továrny na textilní stroje se zde koncem 90. let nadobro uzavřely a město tak ztratilo své postavení průmyslového střediska, zájem o spolkový život a kulturu zde neustal. Ráda konstatuji, že jsem již dlouho v západočeském regionu kromě mariánskolázeňského Casina nezažila pro vystoupení orchestru tak dobrou akustiku. 

Jako prvá zazněla Mozartova předehra k opeře Figarova svatba, KV 492, premiérované ve Vídni 1. května 1786. Vzhledem k příznivé akustice si ji dirigent Chuhei Iwasaki mohl dovolit uvést ve svižném tempu, s kontrastní dynamikou podpořenou vtipnou mozartovskou akcentací a efektní závěrečnou dynamickou gradací. 

Následující Introdukce, téma a variace pro fagot a smyčcový orchestr Antonína Rejchy (1770–1836), někdy označovaná jako Variace pro fagot s průvodem smyčcového kvarteta, je jednou ze tří skladeb, v nichž český skladatel světového renomé použil fagot jako sólový nástroj. (Hráči na tento nástroj se mohou svou technikou blýsknout také v jeho Sonátě po fagot a klavír anebo v Grand Quintetu pro fagot a smyčcové kvarteto). Sólového partu se ujal první fagotista Plzeňské filharmonie Václav Kapusta, někdejší absolvent plzeňské konzervatoře ve třídě prof. Ladislava Šmídla (1920–2004). Za třicet let svého působení v plzeňském symfonickém tělese odehrál bezpočet koncertů a mnohokrát s ním vystoupil i jako sólový hráč. 

Ve variacích, vzniklých v Paříži cca v roce 1818, Rejcha navazuje na tradiční barokní schéma. Jedná se konkrétně o téma se sedmi variacemi, oddělenými osmitaktovým ritornelem a zakončenými kódou. Sólista svým kultivovaným, hebkým tónem dobře podpořil elegický charakter hlavního tématu, odvíjejícího se v pomalém tempu (Lento). Zatímco orchestr se v doprovodné funkci decentně držel v jednotlivých variacích požadované dynamické hladiny, sólista svým vyrovnaným tónem přednesl melodicky kolorovanou první a synkopami ozvláštněnou druhou variaci, zatímco v sextolovém pohybu třetí variace mohl uplatnit svoji spolehlivou techniku. Rejchovy variace střídají tempa, ale (s jedinou výjimkou) při zachování jednotné tóniny G dur. Zatímco čtvrtá a šestá přinesly zklidnění a důraz na melodickou linku, dvaatřicetinový pohyb v páté dal sólistovi opět příležitost, aby se zaskvěl brilantní virtuozitou. Nejvíce rychlých, technicky náročných postupů spolu s gradační dynamikou zcela zákonitě obsahuje kóda (Piú mosso), která svou vzestupnou stupnicí a akordickým rozkladem vyzněla v Kapustově podání jako efektní závěr kompozice. 

V souvislosti s uvedením skladby bych připomněla, že Antonín Rejcha, autor spisů Traité de mélodie (Pojednání o melodii) a Petit traité de d‘harmonie pratique (Pojednání o praktické harmonii), obojí z roku 1814, byl nejen výtečným teoretikem, ale i vynikajícím praktikem. Sám hrál na několik nástrojů. Měl vyspělý smysl pro instrumentaci a byl velmi nápaditý zvláště v kombinacích dechových nástrojů. Komorní soubory si proto rády zařazují jeho skladby do svého repertoáru. Bohužel katalog jeho mnohostranného díla dosud neexistuje, neboť skladby jsou rozesety po mnoha místech (katalog Olgy Šotolové z roku 1977 je neúplný). 

Druhá poznámka se někomu může zdát zcela marginální, ale pro osud příštího skladatele, profesora pařížské konzervatoře (jeho žáky byli Berlioz, Gounod, Franck, soukromě Liszt), francouzského akademika a nositele Řádu čestné legie měla zásadní význam. Vyhnaný neutěšenými rodinnými poměry opustil jedenáctiletý Rejcha Prahu a odebral se ke svému dědečkovi Václavovi do Klatov. Ten ho poslal ke svému synovi Josefovi do Německa, do švábského Wallersteinu. Po mnoha zkušenostech získaných v Bonnu, Hamburku a Vídni se Rejcha natrvalo usadil roku 1808 v Paříži. Můžeme spekulovat, že to byla právě Všerubská brána poblíž Kdyně, která mu při odchodu do Německa otevřela cestu do světa. 

Rejcha často vychází z melodiky lidových písní českých, německých a francouzských, ale nikdy je necituje. Podobně si počínal i Antonín Dvořák v České suitě, op. 39. Vznikla snad v dubnu 1879 a podtitul „česká“ získala až při premiéře, která se uskutečnila 16. května 1879 na koncertě v rámci Spolku českých žurnalistů. Přednesl ji orchestr Prozatímního divadla pod taktovkou Adolfa Čecha, vydána byla v roce 1881 ve Schlesingerově vydavatelství v Berlíně. Patří do tzv. slovanského období, v němž se Dvořák nechal inspirovat českým, moravským, východo- a jihoslovanským folklorem. Podtitul však jasně vyjadřuje, že inspirační zdroje skladatel tentokrát našel doma v Čechách. A zpracoval je po svém. Ačkoliv např. nemáme ve sbírkách českých lidových písní jediný zápis furiantu v mollové tónině, Dvořák finále suity na rytmickém půdorysu tohoto tance zkomponoval v d moll! 

Jedna z nehranějších Dvořákových skladeb, v níž skladatel opět marnotratně hýří melodikou, je na podobných koncertech dobře zvolenou skladbou, která potěší nádhernými lyrickými plochami, modulační vynalézavostí, barvitou orchestrací, v závěru pak nespoutanou živelností. V úvodním klidném Pastorale (D dur) jsme ve vlnícím orchestrálním zvuku slyšely citlivě přednesená sóla hoboje a anglického rohu, v Romanci (G dur) se klenutou melodií dobře prosadila sólová flétna. V dobře zvoleném tempu zazněla polka (d moll) i následující třídobý tanec (B dur), v němž Dvořák evokoval sousedskou, jeden z nejoblíbenějších tanců českého venkova. Dynamicky dobře vygradované Finále (d moll) s užitím tympánů na půdorysu furiantu bylo efektním vyvrcholením koncertu.

Protože mohutný potlesk kultivovaného a vděčného publika neustával, musel orchestr přidat. Opět zazněla Mozartova předehra, která pod Iwasakiho vedením doslova sršela pozitivní energií. V tu chvíli mi naskočila slova Bohuslava Martinů: „Mozart a Dvořák uměli všechno.“

Foto/zdroj: MKS Kdyně, Marta Ulrychová