„Po právě skončené sezóně má Plzeňská filharmonie na svém kontě 84 koncertů.“

„V náročném sólovém partu Symfonie-koncertu se v Plzni poprvé představil mladý polský violoncellista Michał Balas.“

„Šéfdirigent Chuhei Iwasaki vybral na závěr sezóny program, v němž mohl plně obsazeným orchestrem dokázat výtečné kvality tohoto tělesa.“ 

Ve čtvrtek 12. června se v plzeňské Měšťanské besedě uskutečnil závěrečný koncert sezóny Plzeňské filharmonie. Pod vedením šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho zazněla výlučně Prokofjevova hudba. Mladý polský violoncellista Michał Balas přednesl sólový part ve skladatelově Symfonii-koncertu pro violoncello a orchestr, v druhé půli večera orchestr uvedl výběr ze tří suit baletu Popelka.

Konec sezóny, ať již koncertní, nebo divadelní, vede k malé bilanci. Za právě zakončenou sezónou má Plzeňská filharmonie na svém kontě 84 koncertů. Hostovala ve Vídni, Mnichově, Brixenu, Schaffhausenu, Emdenu, Stuttgartu, Norimberku, Pasově, Lipsku a Drážďanech, účastnila se festivalů Dvořákova Praha, Smetanovské dny, Engadin ve Sv. Mořici, Elbenwald v Chotěbuzi, rozjela se i do větších či menších koutů naší republiky (Dvůr Králové, Klatovy, Kdyně, Prachatice, Loučeň, Plasy, Světce u Tachova). Do dalších míst – Dobřan, Domažlic, Chrástu a Blovic nás zavedl projekt Muzikantská naděje (reflexe ZDE). Koncerty se uskutečnily jak v rámci abonentních řad – Diamantu, Platiny, Crossoveru, Klubu přátel hudby, Duhy, Chrámové řady –, tak i v rámci mimořádných příležitostí. Celoroční program, zacílený jak na nejmladší posluchače (Dětský klub Filharmoníček), tak na seniory (Tvůrčí dílna pro seniory), zve posluchače do různých prostředí – kromě Velkého sálu plzeňské Měšťanské besedy do Domu hudby, chrámu sv. Bartoloměje, velkého nahrávacího studia Českého rozhlasu, plzeňské Velké synagogy, Návštěvnického centra Plzeňského Prazdroje či na náměstí Republiky. Plzeňská filharmonie, jež navázala na dlouholetou činnost Plzeňského rozhlasového orchestru (zal. 1946) je dnes integrální součástí kulturního života Plzeňského kraje, o čemž svědčí i velká návštěvnost jejích akcí. Posluchači mají na konci sezóny zdarma k dispozici kvalitní bulletin s uvedením všech akcí sezóny následující. V neposlední řadě musím zmínit i kvalitní doprovodné texty jednotlivých koncertů z pera profesorky Plzeňské konzervatoře Lenky Bočanové, která fundovaně navazuje na tradici svých předchůdkyň – Vlasty Bokůvkové (1931–2021), docentky katedry hudební kultury Fakulty pedagogické Západočeské univerzity, a bývalé redaktorky českého rozhlasu Jany Tomažičové.

K závěrečnému koncertu sezóny zvolila Plzeňská filharmonie vskutku reprezentativní program, v němž dala zaznít hudbě jednoho z největších skladatelů 20. století Sergeje Prokofjeva. Jako host vystoupil mladý polský violoncellista Michał Balas. Významný ruský skladatel tak byl připomenut jako tvůrce hudby symfonické, koncertantní i baletní. 

V prvé části večera zazněla Symfonie-koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 125, kompozice, která se svým charakterem vymyká běžným koncertantním skladbám. Prokofjev obohatil tvorbu pro violoncello jednak komorními skladbami (Baladou pro violoncello a klavír c moll, op. 15, Sonátou pro violoncello a klavír, op. 119, nedokončenou Sonátou pro sólové violoncello op. 133 a Adagiem z baletu Popelka, op. 97), dvěma koncerty a nedokončeným Concertinem pro violoncello a orchestr g moll, op. 130. Ve svých raných skladbách včetně Balady (1912) neměl ještě tolik zkušeností stran technických možností tohoto nástroje. S jeho problematikou ho postupně seznamovali vynikající interpreti. Zprvu to byl ukrajinský violoncellista Grigorij Pjatigorskij (1903–1976), s nímž se skladatel seznámil zřejmě v Berlíně a který skladatele inspiroval k napsání prvního Koncertu pro violoncello, op. 58. Koncert vznikl v roce 1934 v Paříži. Sám Pjatigorskij ho však premiéroval až v roce 1940 v Bostonu, s koncertem však zcela spokojený nebyl a o změnách se skladatelem jako emigrant už mluvit nemohl. Prokofjev žil od roku 1936 opět v Rusku. Při moskevské premiéře roku 1938 koncert hrál koncertní mistr Státního akademického symfonického orchestru SSSR Lev Berezovskij pod taktovkou Alexandra Melik-Pašajeva. Skladatele jeho pojetí rovněž neuspokojilo. 

Duo Prince a Popelky z baletu Popelka se stalo základem Adagia z roku 1944, které je autorovou jedinou transkripcí pro violoncello. Téhož roku ho v Moskvě premiéroval Alexandr Stogorskij (1910–1987), bratr v emigraci žijícího Pjatigorského. 

Za osudové lze považovat skladatelovo seznámení se Mstislavem Rostropovičem (1927–2007), k němuž došlo koncem čtyřicátých let. Skladatel a instrumentalista pracovali společně na překomponování Koncertu č. 1 plné dva roky (1950–1952). Rostropovič se dokonce na čas přestěhoval k Prokofjevovi a seznamoval ho s violoncellovým repertoárem, zejména se skladbami pražského rodáka Davida Poppera (1843–1913) a ruského Karla Davidova (1838–1889). Prokofjev Rostropovičovi překomponovaný koncert posléze dedikoval.

Premiéra tohoto koncertu označeného číslem dvě se uskutečnila v roce 1952 ve Velkém sále moskevské konzervatoře pod taktovkou Svjatoslava Richtera (1915–1997). V této době se totiž slavný klavírista nemohl se věnovat hraní, protože utrpěl úraz ruky. Premiéra prý však nebyla příliš úspěšná, snad i kvůli malému počtu zkoušek. Rumunský skladatel Anatol Vieru (1926–1998), toho času studující v Moskvě, však zavzpomínal takto: „Dojem byl obrovský, bylo to jedno z nejlepších vystoupení Mstislava Rostropoviče. Později při poslechu této skladby jsem nikdy necítil takové vzrušení.“

Skladatel však i nadále prováděl v partituře změny. V některých místech zesílil postavení orchestru a zkrátil některé violoncellové kadence. Po ukončení práce své dílo nazval Symfonií-koncertem, čímž zdůraznil roli orchestru a naznačil příbuznost skladby se svými symfoniemi. Tuto verzi hrál Rostropovič až po skladatelově smrti a slavil s ní v celém světě velké úspěchy.

Zatímco Koncert č. 1, op. 58 se více vztahuje k Prokofjevově rané tvorbě a jeho experimentálnímu stylu, Symfonie-koncert je často nahlížena jako příklad tzv. degradace tohoto stylu a je mnohými považována za typicky sovětské dílo. Mnohé však napovídají slova ruského violoncellisty a dirigenta Alexandra Ivaškina (1948–2014): „Vím, že Prokofiev nebyl věřící, ale když hraju závěr Symfonie-koncertu, vždy zažívám jasný pocit, že tato úžasná a jedinečná pasáž je obrazem brány do ráje. V těchto posledních čtyřech taktech Prokofjev uniká veškerému oficiálnímu tlaku, všem sovětským překážkám, všem osobním problémům a cítí úplnou svobodu.“ Po interpretační stránce lze violoncellový part považovat vůbec za nejtěžší, jaký byl kdy pro tento nástroj napsán. Posunul hranice violoncellové techniky a ukázal cestu dalším skladatelům.

V tomto náročném sólovém partu se v Plzni poprvé představil mladý polský violoncellista Michał Balas. Krakovský rodák je stipendistou Švýcarské nadace pro mladé hudebníky a Hudební akademie v Basileji, laureátem mnoha mezinárodních soutěží a má již za sebou početná vystoupení s renomovanými orchestry. Profiluje se jak v oblasti hry sólové, tak i komorní. V interpretaci Prokofjevova koncertu dostál všem nástrahám, které tento technicky výjimečně náročný koncert může hráčům připravit. Navíc zaujal jak nádherným kultivovaným a vyrovnaným tónem, tak příkladnou spoluprací s orchestrálním tělesem, které mu bylo pod vedením svého šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho spolehlivým partnerem. Mladý sympatický umělec sklidil po zásluze spolu s orchestrem v zaplněném sále Měšťanské besedy bouřlivé dlouhotrvající ovace. 

V poválečném období zněla Prokofjevova hudba v Plzni poměrně často. Po symfoniích a koncertech se nezapomínalo ani na skladatelovy kantáty, ani na jeho hudbu k filmům (včetně suity z hudby k filmu Poručík Kiže). Svébytnou kapitolu tvoří jevištní díla. Díky někdejší progresivní dramaturgii plzeňského divadla byly v Divadle J. K. Tyla uvedeny opery Hráč (1957) a Zásnuby v klášteře (1963), pozadu však nezůstával ani po válce zkonsolidovaný baletní soubor. Z Prokofjevových sedmi baletů: Šut (1921), Ocelový skok (1925–6), Marnotratný syn (1928–9), Na Dněpru (1930–1), Romeo a Julie (1935–6), Popelka (1940–4) a Kamenný kvítek (1948–53) byly v Plzni uvedeny poslední tři. Choreografové se nejčastěji vraceli k Romeovi a Julii a Popelce, tedy dílům, která vedle baletů Čajkovského, Glazunova, Stravinského, Asafjeva aj. právem náleží do pokladnice světové taneční literatury.

Popelka byla v Plzni poprvé uvedena roku 1959 v nezapomenutelné choreografii Luboše Ogouna (1924–2009). Pod taktovkou Alberta Rosena (1924–1997) zazněla téměř kompletní Prokofjevova partitura, z hudebního hlediska byla tedy tato inscenace nejvěrnější. Podobně pietně se k Prokofjevovi zachovali choreograf Gustav Voborník (1929–2019) a dirigent Jiří Kout (*1937) v inscenaci z roku 1971. V následujících uvedeních byly v partituře učiněny razantní škrty. Takto skočila Popelka v choreografii Marileny Halászové (1935–2024) z roku 1993, kterou dirigoval František Drs (1953–2019), a poslední inscenace v choreografii a režii současného šéfa plzeňského baletu Jiřího Pokorného s dirigentem Petrem Kofroněm.

V tíživém válečném období se Prokofjev Popelkou neodklonil od tradice ruského klasického baletu. Najdeme zde obligátní Adagio, Pas de deux, charakteristické tance uplatňované Čajkovským nahrazují tance barokní suity gavotta, passepied, bourré, nemůže však chybět ani mazurka, galop, ze tří valčíků pak jeden vskutku velkolepý, který je vyvrcholením plesové scény. Balet byl premiérován roku 1945 v Moskvě. Je smutné, že nápaditostmi překypující partituře tohoto baletu nevěnují současní recenzenti divadelních inscenací žádnou pozornost. Prokofjevova hudba si zřejmě musí této pozornosti zasloužit pouze koncertním uvedením. Skladatel zvolil velké obsazení, zvuk orchestru ozvláštňuje klavír, celesta, harfa, pikola, basklarinet, kontrafagot, tuba a sada bicích nástrojů (na koncertě v počtu až sedmi hráčů!).

Šéfdirigent Iwasaki představil tuto partituru výběrem ze tří skladatelových autorizovaných Suit op. 107, 108 a 109. V Popelčiných snech, první části Suity č. 2, nádherně vyznělo výtečně přednesené flétnové sólo v kombinaci s početně posílenou a dobře sehranou smyčcovou sekcí, nesoucí podle skladatelových slov „zamyšlené, svým charakterem něžně melancholické téma připomínající pokoření, jež Popelka prožívá v trpkém osiření“. Třetí a čtvrtá část téže suity Jarní víla a Letní víla a následné Bourré daly příležitost blýsknout se hráčům dalších dřevěných nástrojů, zatímco fanfáry trubek doprovodily Popelku odjíždějící na ples, šestou část první suity. Následující Valčík Popelky vyzněl jako grandiózní efektní číslo, navazující na tradici Čajkovského baletů, závěrečná osmá část s varovným úderem hodin oznamujících Půlnoc pak přešla v monumentálně vygradovaný závěr v žesťové sekci. V posledním Amorosu Suityč. 3 zazněl druhý Popelčin motiv „zamyšlené, nesmělé dívky, která sní o svém štěstí“. Je nesnadné upozornit na všechna sóla, v partituře Popelky si zahraje opravdu každý a jak jsme mohli slyšet, Prokofjevovu dynamicky pulsující hudbu plnou melancholické lyriky, emočních vznětů, ale i groteskních charakteristik všech směšných postaviček tohoto baletu si hudebníci pod vedením svého šéfdirigenta zahráli s opravdovou chutí, citem i elánem. Chuhei Iwasaki vybral na závěr sezóny program, v němž mohl plně obsazeným orchestrem dokázat výtečnou kvalitu tohoto tělesa.

Foto/zdroj: Tomáš Feix / Plzeňská filharmonie