„Sbor zacílil na důsledné vykreslování jednotlivých hlasových linií.“

„Posluchačovu pozornost upoutaly výkony instrumentalistů.“ 

„Sopranistka Barbora Kabátková doplnila španělskou sestavu líbezným, měkkým, a přitom jistým hlasovým projevem.“

Musica Florea si na pondělní večer v kostele U Salvátora přichystala dramaturgicky pestrý, netradiční a v pravém slova smyslu objevný výběr ze španělské duchovní hudby, jenž v podání mistrů autentické interpretace podstatně rozšířil povědomí tuzemského publika o jihozápadní tradici barokní hudby. Vokálně-instrumentální kompozice tří význačných jmen staré španělské hudby posluchače překvapily nejen svým specifickým melodickým a rytmickým charakterem, ale také neobyčejnou interpretační náročností, k níž se čeští a španělští muzikanti postavili nanejvýš zodpovědně a s notnou dávkou profesionálního nadhledu.

Je dostatečně známo, že jedním z účelů hudební dramaturgie je originálním a tvůrčím způsobem vyselektovat a seřadit esteticky a stylově rozmanité skladby do takového koncertního celku, v němž by jednotlivé hudební položky získaly nový, dosud netušený význam a ve kterém by se uváděná kompozice ukázala v nové estetické perspektivě. Dramaturgie tohoto formátu má důležitý vliv na tvorbu hudebně-kulturního prostoru, neboť díky ní lze v klasických a již důvěrně známých koncertních číslech poznat něco, co jsme si doposud neuvědomovali a co nám prozatím zůstalo skryto. Kromě této, řekněme, klasické dramaturgie však můžeme uvažovat o dramaturgii objevné, jež do určitého koncertního kontextu vnáší upozaďovaná či téměř vůbec nehraná díla, která se úspěšně vyhýbala zájmu hudebních institucí a s nimiž měla co do činění toliko úzká skupina vzdělanců a znalců. 

Právě s tímto dramaturgickým typem se posluchač mohl seznámit 24. listopadu v kostele U Salvátora, kde zazněly skladby tří španělských tvůrců: José de Torrese, José de Nebra a Francesca Vallse. Vzhledem k posluchačským zkušenostem širokého publika, navyklého na tradiční renesanční a barokní repertoár, byl salvátorský koncert objevný především s ohledem na samotnou povahu uvedených děl. Stylová charakteristika skladatelského trojlístku se totiž zásadním způsobem odlišovala od kompozičních projevů velkých tradic renesanční a barokní hudby, majících svá geografická střediska zejména v Itálii, Francii a Německu. Na rozdíl od schützovského a bachovského skladebného kánonu, kladoucího do popředí tektonickou a kontrapunktickou stavbu vnitřně provázaných celků, se díla španělských komponistů držela spíše mozaikovitě poskládaných forem, v nichž rytmický, motivický a melodický detail dominoval nad logickou syntézou partikulárních melodických a motivických částí. V porovnání s italskou kantilénou a francouzskou taneční hybností se představené skladby vyznačovaly komplikovanými rytmickými a metrickými kombinacemi, v nichž pulzovaly mnohdy asymetrické melodické linky podporované místy až exotickými harmonickými odbočkami a přeryvy. Všechny tyto aspekty přitom jako by směřovaly k jednomu cíli: ostře živelnému a emotivnímu účinu, pro který formální kontrast a přetržitost byly podstatnější než všeusmiřující jednota a interní souvislost. 

Pro seznámení tuzemského publika se španělským barokem si Marek Štryncl, dirigent a umělecký vedoucí tělesa Musica Florea, přizval sólisty ze souboru La Grande Chapelle, kteří v kombinaci s mimořádným výkonem instrumentalistů a sboristů úspěšně přetransformovali étos koncertního večera do autenticky a typicky expresivně laděné „jižanské“ polohy, jež se nebránila ani ostré akcentaci rytmických protipohybů, ani niternému prožití melodických struktur. Výsledkem byl unikátní vhled do jedné větve hudebního vývoje, jejíž interpretační obroda na svůj pomyslný vrchol v našich zeměpisných šířkách ještě stále čeká.

Vstupním číslem koncertu byl úvodní sbor ze skladby Te Deum významného španělského skladatele a teoretika Francesca Vallse. Valls postavil tuto výrazově údernou a stylově oslavnou pasáž na energické rytmice a drobných imitačních operacích, ve kterých v těsných návaznostech vystupovaly jednotlivé sborové a sólové hlasy slévající se do jednoho mohutného, v efektním forte vyznívajícího celku. Sbor se tu zacílil na důkladné vykreslování jednotlivých hlasových linií, pro něž našel tu správnou a přirozeně se odvíjející proporci dynamické a expresivní složky. Posluchačovu pozornost rovněž upoutaly výkony instrumentalistů, jejichž bezproblémová souhra a intonační preciznost zajistily plynulý a bez větších komplikací se odvíjející průběh úvodní části koncertu. 

Po věcném, lidsky laskavém a stručném projevu Marka Štryncla, osvětlujícím textovou problematiku nadcházejícího koncertního bloku, se kostel U Salvátora rozezněl třemi vánočními kompozicemi José de Torrese. První z nich, jež v českém překladu nesla název Přijď, Pane – Narození Pána Ježíše Krista, vstoupila do svého akustického bytí svěží a posluchačsky vstřícně jednoduchou melodikou, z níž postupně vynikaly sólové projevy zdatných španělských pěvců: sopranistky Irene Mas Salom, kontratenoristy Daniela Folquého a tenoristy Gerarda Lópeze Gámeze. K nim se připojila sopranistka Barbora Kabátková, která doplnila španělskou sestavu líbezným, měkkým, a přitom jistým hlasovým projevem. Zatímco španělská sopranistka zaujala smyslem pro přesnou intonaci a schopnost vykreslit i ten nejdrobnější frázový detail, Gámez s Folquém ukonejšili posluchačovo ucho vytříbenou hlasovou kulturou a citem pro drobné dynamické zvraty. 

Podobně jako první koleda, rozvíjející se na relativně širokém časovém půdorysu, se i následující dvě Torresovy vánoční skladby vyznačovaly opulentně rozvětvenými výrazovými a charakterovými úrovněmi, které bez většího vzájemného zprostředkování bezprostředně vyplouvaly na znějící hudební povrch, přičemž zasycovaly posluchače stále novými tematickými a harmonickými myšlenkami zapuštěnými do složitých rytmických, v bicích se rozeznívajících rámců. Rozsáhlá sborová místa byla chvílemi přerušována většími či menšími pěveckými sóly, což mnohdy ústilo do zajímavého dialogu mezi sborovým celkem a sólovým individualismem. Díky tomuto mešnímu charakteru tak Torresovy koledy Nemůžete být víc – K narození našeho Pána Ježíše Krista a Když slunce zapadá mírně otřásly percepčními a žánrovými standardy salvátorského publika, povětšinou uvyklého na jednoduché a snadno reprodukovatelné vánoční melodie. I zde se projevily interpretační klady uvedené výše: sbor si výtečně poradil s komplikovanými, polyfonně mírně zahuštěnými tematickými strukturami a jednotliví sólisté využili individuálních rysů svých hlasových schopností, aby vynesli do popředí důležité vokální prvky obou kompozic. Kromě občasných disproporcí mezi dynamickými rejstříky španělské sopranistky a španělského tenoristy se tak jednalo o velice povedené představení tvorby José de Torrese.

Musica Florea se po druhém krátkém rétorickém výstupu Marka Štryncla, upozorňujícího na východní vlivy španělského pozdního baroka, rozloučila poměrně rozsáhlou kompozicí Vísperas de la Virgen od José de Nebry, v jejíž pěti částech rezonovaly nejen typicky barokní kontrapunktické mechanismy, vrcholící ve složitě fugovaných sborových pasážích, ale také niterná a citově jímavá pěvecká sóla, ve kterých promlouvala upřímná víra v boha, jakož i lidská dovednost vztáhnout se k nepředmětnému. Jestliže úvodní Dixit Dominus zahřmělo v impozantním orchestrálním a sborovém tutti, centrovaném do kompaktní organizace dravých rytmů, tak následující Laetatus sum ještě více podpořilo dramatiku celé situace za pomoci složitě se rozvíjejících modulačních obratů, pro něž sbor, orchestr i sólisté našli přiléhavý výraz v podobě plastické dynamiky a vzorně nastaveného tempa. Následující dvě části – Lauda Jerusalem a Ave maris stella – poté propojily extrovertní chvalozpěvy s introvertní upřímností v podání sopranistky Irene Mas Salom a tenoristy Gerarda Lópeze Gámeze. Oba pěvci se zde ukázali jako schopní profesionálové, jejichž hlasové dispozice adekvátně vymalovávaly intonačně složité melodické tvary nasycené jímavým, místy až ostře kontrastním emocionálním sdělením. A pokud byla dosud hlavní pozornost upřena na sólové výkony, pak finální část Magnificat předala otěže opět sboru, jenž s neobyčejnou péčí o vnitřní hybnost jednotlivých kontrapunkticky provázaných hlasů dovedl celý koncertní večer do radostného a přesvědčivě provedeného závěru.

Soubor Musica Florea, představující neoddiskutovatelnou autoritu na poli historicky poučené interpretace, vykonal díky dirigentské péči Marka Štryncla důležitou službu pro tuzemské koncertní prostředí. Tím, že se doposud spíše neznámé a přehlížené stalo konečně dostupným, otevřely se dveře k jedné hudební tradici, k jejímuž častějšímu provozování nyní stačí už jen vůle a chuť objevovat dramaturgicky neozkoušené. Objevnost pondělního koncertu si tak, doufejme, najde své následovníky. 

Foto: Pavel Ovsík