„Pro premiéru svého díla si Dvořák našel mladého houslistu Františka Ondříčka, který se s ním proslavil po celém světě.“

„Bohatství melodií Dvořákovy hudby a jejich instrumentace v mnohém z nás vyvolává silný a nezaměnitelný pocit vůně domova.“

„Naplno poutal pozornost dirigent Eric Lederhandler svými osobitými, doširoka rozevřenými, na první pohled strohými gesty.“

Pro večer dne státního svátku 8. května, celosvětově významného vítězství nad fašismem, připravil orchestr Czech Virtuosi svým posluchačům výjimečný zážitek. Spolu s českým, světově známým houslistou Ivanem Ženatým v sále Konzervatoře Brno zahrál Houslový koncert a moll Antonína Dvořáka a Dvořákovu Šestou symfonii. Hostem byl belgický dirigent Eric Lederhandler. Dílo Antonína Dvořáka patří ke světovému dědictví vzešlému z české kolébky, koncert tak byl i významným příspěvkem k Roku české hudby. 

V době vzniku Houslového koncertu a moll již bylo Dvořákovo dílo ve světě známé a slavný virtuos Josef Joachim na jeho počest uspořádal v Berlíně slavnostní večer. Právě jemu, velkému virtuosnímu mistru, Antonín Dvořák tento svůj koncert věnoval a s ním zvažoval jeho proveditelnost. Sám, jako violista a houslista, si byl vědom úskalí jednotlivých pasáží a žádal v tomto směru mistra Joachima o připomínky. Joachim je považoval za hratelně velmi náročné, ale domluvil orchestrální zkoušku. Tím se provedení díla o dva roky zpozdilo. Další připomínky měl poradce nakladatele Fritze Simrocka, který Dvořákovi navrhl škrty. Žádal zřetelné oddělení první a druhé věty a zkrácení věty třetí. K Dvořákovu názoru o propojení obou vět se přiklonil i houslový virtuos a skladatel Pablo Sarasate a nakonec i sám nakladatel Simrock. V této podobě Dvořákovo dílo vydal do tisku. Jednotlivé věty se staly natolik světově úspěšné, že byly uváděny jako samostatná koncertní čísla. 

Po uplynutí čtyř let ztratil patrně Josef Joachim o tento houslový koncert zájem. Pro premiéru svého díla si Dvořák našel mladého houslistu Františka Ondříčka, který se s ním proslavil po celém světě.

Vnoříme-li se do tajemství úspěchu tohoto díla, pohltí nás nejen nevšední, Dvořákovi tak vlastní, melodická invence, synkopické rytmy třetí věty podobné lidovému tanci furiant, ale především tryskající radost a lahodnost tónu. Neobyčejně působivý je přechod z tóniny a moll do zářivé C dur v první větě a transformace do F dur ve větě třetí spolu s bohatou barevností orchestru. 

Dramatickou první větu Allegro ma non troppo, uvedenou lesním rohem, rozehrál Ivan Ženatý se sobě vlastní graciézností a citlivou vnitřní dynamikou v každém jednotlivém tónu. Hravě kontroval nastupujícím protimelodiím hobojů a fléten hbitými rozloženými akordy završenými flažoletem. Z náladového, až radostného vzepjetí připravil orchestr pozvolnou změnu nálady druhou větou Adagio ma non troppo. Bohatství melodií Dvořákovy hudby a jejich instrumentace v mnohém z nás vyvolává silný a nezaměnitelný pocit vůně domova. Možná je to i souhra všech nástrojů spolu s dirigentem vtaženým do oblaku citové české nálady. To se možná v závěru koncertu přihodilo i Ericu Lederhandlerovi, hostujícímu belgickému dirigentu jindy úsečných a krátkých gest. V tomto duchu se též poklidná až nostalgická druhá věta přenesla do věty třetí, výstižně označené Finale. Allegro giocoso, ma non troppo. Nutno vyzvednout fagoty a violy se samostatnými melodiemi proti sólovým houslím tančícím na strunách v rytmu šestnáctinek a dvaatřicetinek. Ty vzápětí převzal i orchestr. Vznášely se nad vytříbenou a jemně odstíněnou dynamikou každého jednotlivého tónu houslí Ivana Ženatého, který celý koncert, i v těch nejobtížnějších pasážích, hrál s klidnou do sebe uzavřenou noblesou. Následným potleskem si obecenstvo vyžádalo přídavek. Byla jím Bizetova svita Arlézanka, mistrovský virtuózní kousek a cappella ve vlastním aranžmá Ivana Ženatého.

Po přestávce následovala čtyřvětá Symfonie č. 6 Antonína Dvořáka. Naplno v ní upoutal pozornost dirigent Eric Lederhandler svými osobitými, doširoka rozevřenými, na první pohled strohými gesty. Vysílal jimi energii plnou skryté vášně do nástupu každé sekce a jednotlivého nástrojového sóla. V první větě Allegro, ma non tanto, pojetím Lederhandlera velmi expresivní a dramatické, si zejména smyčcová sekce udržela něhu, radost a zpěvnost typického Antonína Dvořáka. Druhá věta Adagio zněla již méně dramaticky a do třetí věty Scherzo Dvořák vnesl motiv žertovné české lidové písně. Ve stylizovaném furiantu je tolik neskrývatelné radosti, že sám belgický dirigent podlehl českému živlu a dokončil ji s úsměvem i tanečním nakročením. Ve větě čtvrté, Finale, Allegro con spirito, již svými gesty s hudebníky přímo žertoval. Radost se přenesla do obecenstva a koncert končil obrovským aplausem.

Foto: Czech Virtuosi