„I tím nejhustším melodickým vyšíváním nás Jana Semerádová provází s naprostou lehkostí a samozřejmostí, očividným zápalem a láskou ke své profesi.“

„Soubor si dokáže společně užít a vyzdvihnout táhlé disonance i naprosto přesně a s jistotou společně tepat při běhavých unisonech.“

„Prožitek Hany Blažíkové všechny ostatní dojmy přebil.“

Čerstvá spoludržitelka ceny Anděl Hana Blažíková se 7. dubna stala protagonistkou prvního Barokního podvečera letošního roku, který byl příznačně (a poněkud jasnovidecky) nazván Pod křídly andělů. Koncert odehrávající se v Císařském sále Lobkowiczkého paláce byl tentokrát zasvěcen tvorbě Johanna Sebastiana Bacha. Nebyla by to však Jana Semerádová, umělecká vedoucí souboru Collegium Marianum, kdyby do programu „nepropašovala“ něco navíc.

Onen neznámý kus zazněl hned v úvodu a byla jím Ouvertura D dur Johanna Bernharda Bacha, bratrance slavného Johanna Sebastiana. Přestože se dnes o autorovi moc nemluví, skladba kvalitativně dobře zapadla do zbytku programu a představila posluchači styl a emoce, se kterými se poté setkával po celý večer. Air navodilo jímavou atmosféru při dialogu flétny (Jana Semerádová) s houslemi (koncertní mistryně Lenka Torgersen) na podkladě hutných basů, naopak charakterově odlehčené části vygradovaly výtryskem životní energie v závěrečném La Joye, podpořeném pikolovou zběsilostí (v nejlepším slova smyslu). Při této malé ochutnávce jsme si sice mohli povzdechnout, že soubor na program nezařadil více skladeb tohoto autora, záhy jsme ale byli umlčeni melodickým umem, harmonickou komplexitou a obecně kompoziční vynalézavostí jednoho z nejvýznamnějších barokních velikánů. 

Program lákal převážně na árie z kantát Johanna Sebastiana Bacha. Kdyby posluchač neznal dramaturgické sklony Jany Semerádové, možná by pojal obavy, aby se z večera nestala pouze jakási přehlídka Bachova skladatelského umění a pěveckých dovedností Hany Blažíkové (zvláště například při zapojení árie z adventní kantáty v postním čase). Samozřejmě se tak nestalo. Přestože byly vybrány kantáty z různých období a různého zaměření, jejich významovým pojítkem byl nebeský život, čistota a nanebevstoupení. Zároveň byly vzájemně dostatečně kontrastní, aby uspokojily po neustálém dění prahnoucí ucho diváka, a to nejen svým charakterem a celkovým výrazem, ale i instrumentací. Zatímco počáteční Gottes Engel weichen nie z kantáty Man singet mit Freuden vom Sieg hýřilo instrumentační hutností (až se v nižších polohách zpěvaččin hlas poněkud ztrácel, ale o tom později), nadcházející Bete, aber auch dabei z kantáty Mache dich, mein Geist, bereit přineslo okouzlující dialog flétny s violoncellem (Hana Fleková) za doprovodu bassa continua, jež cembalo vyměnilo za varhany (Filip Hrubý). Kromě árií jsme se dočkali i jednoho recitativu (Ach! dieser süße Trost z kantáty Selig ist der Mann), který nabídl nejen opět vítaný kontrast, ale také vygradoval dramatický dějový podtext.

Z hlediska uspořádání programu zaujala rovněž provázanost zpěvních čísel s instrumentálními, které zde měly také své významné slovo. Kromě úvodní předehry Johanna Bernharda Bacha jsme vyslechli též krátkou chorální předehru Von Himmel kam der Engel Schaar, která elegantně vplynula do zmíněného recitativu, a také rozsáhlou Suitu h moll, BWV 1067. Při ní naopak zářila Jana Semerádová v roli sólové flétny a posluchači si znovu mohli potvrdit svůj dojem z předchozích koncertů, tedy že hraní Jany Semerádové je natolik přesvědčivé, že divák ani nepostřehne, jak obtížné předkládané skladby jsou. I tím nejhustším melodickým vyšíváním nás provází s naprostou lehkostí a samozřejmostí, očividným zápalem a láskou ke své profesi. Podobný popis je však příznačný i pro zbytek souboru: všichni hráči jdou do hraní naplno, nikdo nehraje napůl a strhávají obrovskou lavinu energie, ať už při virtuózních momentech (významného hraní si užila i Lenka Torgersen, která opět prokázala svou výraznou technickou zdatnost) či teskném „povalování se“ v harmoniích pozdního baroka. Soubor si dokáže společně užít a vyzdvihnout táhlé disonance i naprosto přesně a s jistotou společně tepat při běhavých unisonech. Zmiňovat pouze sehranost a vzájemné naladění souboru by tedy bylo zcela povrchní, protože, jak ukázalo při pondělním koncertu, Collegium Marianum dokáže daleko víc. Je schopné navodit momenty, kdy naskakuje husí kůže (a pravděpodobně naskakuje i Janě Semerádové, protože přesně při těchto chvílích, kterých za koncert není zrovna málo, se vždy zálibně usměje) a dokáže posluchači přinést nejen libozvučný požitek z hudby, ale hudbou zasáhnout až v nitru.

Poslední zmíněný aspekt však má samozřejmě na svědomí značně také andělská Hana Blažíková. Přestože bychom – zvláště zpočátku jejího vystoupení – mohli vytýkat zvukovou nevyváženost jejích zpěvních rejstříků (v nižších polohách její hlas zanikal za nástrojovým aparátem, ve vysokých polohách se někdy naopak dostával až k přílišné průraznosti), její výraz a prožitek všechny ostatní dojmy přebily. Ať už byla teskná až trpící (Ich wünschte mir den Tod z kantáty Selig ist der Mann), nadějeplná (Öffne dich, mein ganzes Herze z Nun komm, der Heiden Heiland) či bezstarostná (Himmlische Vergnügsamkeit z Ich bin in mir vergnügt), emoce vyvěrající z textu začlenila do hudebního projevu a své interpretaci tak dala hluboký podtext. 

Obrovský aplaus, kterým publikum interprety za skvěle fungující dramaturgii i strhující výkony právem zahrnulo, utišil soubor letošní novinkou. Běžně vyzývá ke společnému zpěvu diváky pouze při adventních koncertech, ale i tentokrát na nás čekalo překvapení, a to prostřednictvím slavného sboru Jesus bleibet meine Freunde z kantáty Herz und Mund und Tat und Leben, jenž odhalil pěvecké talenty i mezi publikem. Milá tečka za úspěšným večerem.

Foto: Petra Hajská / Collegium Marianum