„Celý večer je ve znamení odlehčené dramaturgie, která má návštěvníka potěšit, uvolnit, dát mu zapomenout na starosti.“

„Letos se nominace muže s taktovkou nejspíš neobejde bez diskusí, ve kterých nad hudbou převládne politika.“

„Prostor v dramaturgii dostane i jeden ze spoluzakladatelů Vídeňských filharmoniků Otto Nicolai.“

Nejenom státy se udržují těmi idejemi, ze kterých se zrodily, jak praví výrok připisovaný prezidentu TGM. Platí to i o čemsi mnohem marginálnějším, byť ve svém oboru uznávaném. A tím jsou každoroční červnové Koncerty letní noci Vídeňských filharmoniků. Odehrávají se pod širým nebem v Schönbrunnu, vstup do nich mají diváci zdarma, a tvoří tak protiváhu ke koncertům téhož tělesa, pořádaným na Nový rok.

Ty se za enormního zájmu televizních společností z celého světa konají přirozeně pod střechou, v ikonickém Zlatém sále vídeňského Musikvereinu, kde jsou místní filharmonici doma. Diváků se tam ovšem vejde sotva kolem patnácti set. A protože mezi nimi mají přednost vrcholní představitelé rakouského státu či velvyslanci v této zemi akreditovaní, o zbytek vstupenek se z celého světa svádí lítý boj. Vždy, takřka s ročním předstihem, kdy pod dohledem několika notářů probíhá mezi zájemci, přihlášenými přes internet, ostře sledované losování.

Před více než dvaceti lety proto vedení filharmoniků usoudilo, že servírovat v přímém televizním přenosu jen tuto záležitost pro vyvolené není nejlepší reklamou. Vzbuzuje dojem elitářství, šokuje vysokým vstupným a málem jako by zapáchala zatuchlým snobstvím z dob mocnářství. S vlídnou tváří, jakou Vídeňáci cíleně nastavují světu, měla pramálo společného. A tak se zrodila myšlenka kontrastní události. Lidového večera, který lze uchopit marketingově jako dar jednoho z nejlepších symfonických těles světa široké veřejnosti.

Ovšem nejenom marketingově. Ruku v ruce s konceptem Koncertu letní noci bylo třeba vybírat repertoár. A nejde jen o to, co se potvrdí i letos. Že tedy posledním z přídavků je Straussův oblíbený valčík Vídeňská krev, při kterém si mnozí diváci s chutí zatančí. Celý večer se koná ve znamení odlehčené dramaturgie, která má návštěvníka potěšit, uvolnit, dát mu zapomenout na starosti, kterých je pohříchu v této době na tomto světě víc než dost. Což v žádném případě neznamená, že by se Vídeňští filharmonikové, tento etalon serióznosti, snížili k nevkusu, neřku-li ke kýči. Prostě od roku 2004, kdy se toto setkání davů s jejich idoly koná, volí příjemnou směs notoricky známých předeher, árií či symfonických vět, mezi něž umně vřadí jedno, dvě neznámá čísla, aby kromě zábavy poskytli i trochu poučení. Platilo to pokaždé a vrchovatě tomu tak bude též letos. V pátek 13. června, kdy se dvaadvacáté vydání Koncertu letní noci uskuteční.

Čeho se dočkáme? A s kým, co se týká sólistů či dirigenta? Poslední z netrpělivě očekávaných jmen bude nejzajímavější, ale zaměřme se nejprve na repertoár. Působí pestře, což vyplývá ze skutečnosti, že během přibližně devadesáti minut, odehraných bez přestávky, zazní hned čtrnáct skladeb či ukázek od jedenácti autorů. A jsme-li už u řeči čísel, budiž dodáno, že největším počtem skladatelů, totiž čtyřmi, bude zastoupena Francie; dva se rekrutují z Itálie, zatímco ostatní země včetně naší budou zastoupeny jedním komponistou. Tím naším bude Antonín Dvořák, od něhož se spolu s diváky v Schönbrunnu dočkáme Slovanského tance č. 1 C dur. Před ním přijdou na řadu Petr Iljič Čajkovskij s Květinovým valčíkem z hudby k baletu Louskáček a Edvard Grieg s Ranní náladou ze Svity č. 1 z hudby ke hře Peer Gynt.

Po Dvořákovi se ocitneme v polovině večera a nastane vhodná chvíle k výletu na jih. Zahájí jej předehra k opeře Sedlák kavalír od Pietra Mascagniho, následovat bude nepominutelná árie prince Kalafa z Pucciniho opery Turandot, tedy Nessun dorma. A pro pořádek ještě zmínka o tom, co bude zmíněnou baletní hudbu Čajkovského předcházet. Koncert letní noci si nedlouho po svém začátku vychutná francouzský blok. Připomenut bude Hector Berlioz, převahu ale získá Bizetova série v podobě Farandoly z jeho Svity č. 2: Arlésanka a předehry ke třetímu jednání opery Carmen. K ní se vzápětí přidá árie Dona Josého La fleur que tu m‘avais jetée z téhož díla.

Dvakrát bylo zmíněno, že se nebude pouze hrát, ale také zpívat. Vítanou příležitost se blýsknout dostává matador operních jevišť, bezmála šedesátiletý polský tenorista Piotr Bezcała, jehož hlas i projev ocenily operní domy světa od newyorské Met přes londýnskou Covent Garden po berlínskou Deutsche Oper. Naváže na celou řadu svých slavných kolegů či kolegyň, Jonasem Kaufmannem počínaje a Elīnou Garančou konče, pro něž je Schönbrunn vítaným vybočením z běžného operního provozu i možností připomenout se miliónům televizních diváků po celém světě. A nemuset se přitom potýkat se složitostmi z tvůrčí dílny Richarda Wagnera či soudobé hudby. I v tomto ohledu se Koncert letní noci drží tradice, jako by jeho dramaturgie znala známý Humbertův výrok o tom, že „dobrá čísla se nemění“.

Stejně tradiční bývá, s hrstkou výjimek, i výběr dirigenta. Během šestnácti let, během nichž tento večer vysílá program ČT art, se už Vídeňští filharmonikové vystříhali počátečních experimentů typu amerického enfant terrible Bobbyho McFerrina s taktovkou v ruce. Nebo spíš bez ní, protože mával rukama a do rytmu komíhal celým tělem. Co se mládí na dirigentském stupínku týká, dvakrát dostal prostor dynamický, ale v mezích klasiky se projevující Gustavo Dudamel. Kontrastně střídaný legendami typu Lorina Maazela či Zubina Mehty, do Vídně se vždy rád vracejícího, protože tady se v mládí studoval a se spolužákem Riccardem Mutim vysedával ve Státní opeře na bidýlku. Někde mezi touto generační propastí se roku 2016 vyskytl rovněž „náš“ Semjon Byčkov, když na skutečně českého dirigenta, o dirigentce ani nemluvě, zatím prý nemohla být zde ve Vídni řeč. Škoda.

Dlužno zato podotknout, že v duchu celkové rakouské politiky, která se úzkostlivě snaží působit i v těžkých časech neutrálně, se projevují též Vídeňští filharmonikové. Příklad nad jiné? Třikrát, rozuměj nejvíc ze všech, se při Koncertech letní noci postavil před orchestr Valerij Gergijev. O jeho kvalitách nemůže být pochyb a právem je uplatnil v období před rokem 2014, kdy zde vystoupil poprvé. Pro leckoho za hranou pak ale mohla být jeho prezentace v letech 2018 či 2020. Vracím se k tomu proto, že ani letos se nominace muže s taktovkou ruce nejspíš neobejde bez diskusí, ve kterých nad hudbou převládne politika, což je v zásadě chybné, ovšem v současnosti pochopitelné. Pozván je totiž Osetinec Tugan Sochijev. Převážně na Západě sice žije už déle než čtvrtstoletí, před jedenácti lety přijal místo v čele filharmoniků z Toulouse, jenže ve stejné době se chopil i téže pozice u orchestru Velkého divadla v Moskvě. A setrval u ní až do roku 2022, kdy už se musel rozhodnout, čemu dává jako hudebník i člověk přednost. Vyřešil to veřejným prohlášením, že ho nátlak z obou stran unavuje; z obou pozic odstoupil a od té doby působí na volné noze. Letos ho mělo na přelomu března a dubna čekat několik koncertů v čele Newyorských filharmoniků, kteří však na poslední chvíli dali přednost jeho zcela prozápadně se projevující krajance, raketově k hudebním výšinám stoupající Anně Rakitině.

Čím bude blížící se Koncert letní noci začínat a končit, do čeho bude obsahově „zabalen“, což mívá někdy i přidanou, symbolickou hodnotu? V rámci odlehčeného večera zazní úvodem dvě ukázky z díla Jacquese Offenbacha. Rafinovaně se začne operetou, dokonce kankánem z Orfea v podsvětí. Pak se ale poprvé přihlásí operní repertoár árií z Offenbachových Rýnských rusalek. Závěr bude pak patřit Pioetru Beczałovi se dvěma operetními áriemi. Z Kálmánovy Hraběnky Marici a Lehárovy Giuditty. Prostor v dramaturgii ovšem dostane záslužně i jeden z někdejších zakladatelů Vídeňských filharmoniků Otto Nikolai s předehrou k opeře Veselé paničky windsorské. Veselo má být v Schönbrunnu navzdory datu, které mnozí považují za smolné. Nejenže bude totiž na kalendáři třináctka, ale tentokrát vyšla navíc na pátek.

foto: archiv Vídeňských filharmoniků, web intrepretů