„Dirigování si vyzkoušel už ve škole, když předstoupil před studenty při provedení Beethovenovy Sedmé symfonie.“

„Seznámení s A. J. Lernerem a F. Loewym se pro něj stalo požehnáním; dokázal jejich nápady uvádět do praxe a dohlížet na kvalitu jejich provedení.“

„Metropolitní opera si jej najímala vždy, když se věnovala operetě.“

Coby houslista v mládí zaskakoval v Berlínské státní opeře či v orchestru Berlínských filharmoniků. Jelikož ho však přitahovala také taktovka, učil se dirigentské řemeslo u Wilhelma Furtwänglera, Ericha Kleibera, Bruno Waltera a Richarda Strausse. V Americe se uplatnil jako specialista na muzikály; oddirigoval na Broadwayi například dvě třetiny z bezmála tří tisíc představení My Fair Lady. V operetním repertoáru spolupracoval s newyorskou Metropolitní operou. Při návratech do Evropy mu tleskal Berlín v divadle Theater des Westens. Dvakrát získal Tony Award a těsně mu unikla jedna Grammy. To vše a mnohem víc byl karlovarský rodák Franz Allers.

Psal se 8. srpen 1905, když přišel na svět v hudbymilovné, německy hovořící rodině, která si brzy povšimla jeho nadání. Na housle se začal učit v sedmi letech a šlo mu to tak dobře, že se zanedlouho uplatnil při domácím muzicírování v amatérském kvartetu. Bylo mu pouhých deset, když se stal ve školním orchestru koncertním mistrem. Neudiví tedy, že byl záhy poslán do Berlína, kde začal studovat na prestižní Hochschule für Musik a přitom se dal zapsat ještě na univerzitní přednášky o dějinách hudby.

Aby si přilepšoval apanáž, posílanou z Karlových Varů, vedl různé amatérské soubory a hrál na klavír v kinech při promítání němých filmů. Vrcholem jeho berlínského období byly však Franzovy záskoky v operním orchestru a u filharmoniků. Dirigování si přitom vyzkoušel už ve škole, dokonce jednou předstoupil před studenty při provedení Beethovenovy Sedmé symfonie. Že mu to šlo dobře, dokládá výrok jednoho z pedagogů, který mladičkému Allersovi řekl: „Než být, při vší úctě, druhořadým houslistou, bude pro vás lepší držet se taktovky se stát se prvotřídním dirigentem!“

Franz poslechl s chutí, neboť to byl i jeho sen. A zdálo se, že mu přeje štěstí. První práci sice získal jen v operním orchestru lokálního divadla poblíž Düsseldorfu, ale jakousi náhodou tam jedno z představení navštívil syn Richarda Wagnera Siegfried. Okamžitě vytušil Allersův potenciál a nabídl mu uplatnění v rámci Hudebních slavností v Bayreuthu. Zprvu jako korepetitor, ovšem s perspektivou budoucího dirigování. Jenže se do toho vložily velké dějiny, nástup nacismu a nutnost jedince přehodnotit co dál, pokud není Hitlerův obdivovatel, ochotný k partajní kariéře, která byla pro služební postup náhle nezbytná.

Vrátit se roku 1933 domů do Karlových Varů a stát se uměleckým ředitelem divadla v Ústí nad Labem se ukázalo jako dočasné řešení. Pět let uteklo jako voda, Hitlerovo vojsko zabralo Sudety a pro Allerse se stal horkou půdou i zbytek okleštěného Československa. Pochopil, že tudy cesta nevede, a podařilo se mu odjet do Londýna, kde se uplatnil v Covent Garden, byť jen jako dirigent baletních představení, navíc vesměs v podání hostujících souborů. Byla to ovšem neocenitelná škola, na niž v podobném duchu navázalo Franzovo další angažmá. Opět jej k němu přivedla štěstěna, jež byla k němu celoživotně štědrá. Mezi hostujícími ansámbly se objevil slavný Ballet Russe de Monte Carlo, založený roku 1932 poté, co původní hvězdný soubor opustil impresário Sergej Ďagilev. Ukázalo se, že Londýn je pro něj pouze zastávkou na cestě za moře, kde jej čekalo nekonečné turné napříč Spojenými státy. Že je v každém městě bude doprovázet jiný orchestr, rekrutující se z místních zdrojů, bylo zřejmé. Aby to nehrozilo nesouladem, nezbylo než najmout dirigenta, který s baletním souborem absolvuje veškerá představení coby zastřešující prvek.

Nekonečných šest let se Franz Allers harcoval s baletním souborem Amerikou. Napřed Severní a poté i Jižní. Zatímco v Evropě, v Sovětském svazu a v Asii zuřila druhá světová válka, on se cestou od jedné štace ke druhé zdokonaloval v dirigentském povolání. K němu nepatří jen ladné pohyby rukama či celým tělem na stupínku, ale i spousta dalších dovedností. Především vpravdě diplomatické schopnosti domluvit se rychle s nejrůznějšími orchestry a přimět je v rámci daných možností k maximálnímu výkonu. Během období, které by někdo nazval výcvikem v marnosti, se Allers propracoval k poznání, které mu později přišlo mnohokrát vhod: „Nejenže existuje dobrá a špatné hudba. To je příliš obecné konstatování. Podstatnější mi připadá, že obojí existuje jak ve vážné, tak v lehčí hudbě. Ať proto diriguji cokoli, nikdy k tomu nepřistupuji s předsudky. A ještě něco. Ani při stém provedení se nesmím nudit, protože bych tím urážel publikum.“

Když už se zdálo, že Franzi Allersovi se tato činnost stane osudem, vstoupila potřetí do jeho života náhoda. Ozval se mu někdejší spolužák z Berlína, německý dirigent řeckého původu Maurice Abravanel: „Jak možná víš, pracuji jako hudební ředitel na Broadwayi pro slibnou autorskou dvojici Lerner a Loewe. Zrovna máme na repertoáru jeden jejich muzikál. Jenže jsem dostal lukrativní nabídku na hostování v Austrálii. Nevzal bys to v New Yorku za mě?“ Allers bez rozmýšlení kývl a ocitl se na prahu nejkrásnějšího období své dirigentské dráhy.

Seznámení s Alanem Jay Lernerem a Frederickem Loewem pro něj bylo požehnáním. Americký scénárista a libretista vytvořil s německým skladatelem židovského původu sehraný tandem. Vyměňovali si nápady a někdy i pozice, protože první uměl trochu komponovat a druhý dobře psát. Franz Allers se jim hodil jako skvělý praktik, který dokázal jejich nápady uvádět do praxe a dohlížet na kvalitu jejich provedení. Loewe vystihl dirigentův přínos těmito slovy: „Byl pro nás a naše muzikály neocenitelným přínosem. Napřed pro náš výtvor nadchl sólisty sbor i orchestr. Poté neúprosně hlídal jeho nastudování. A nakonec nedovolil, aby výkony při reprízách podléhaly rutině. Řečeno stručným příměrem, Franz byl zároveň rozbuškou, vlčákem i bičem.“

Společně stáli za nejúspěšnějšími muzikály. Od roku 1947 se jejich Brigadoon, romantická fantazie umístěná do skotské vesnice, prosadil na Broadwayi natolik, že zazněl v pěti stech jednaosmdesáti provedeních. O třináct let později se dokonce osm set sedmdesát tři repríz dočkal jejich Camelot, inspirovaný pradávným, ale nenápadnými odkazy na J. F. Kennedyho aktualizovaný příběh krále Artura. Nic to však nebylo proti jejich největšímu úspěchu, jakým se mezitím stala na šest a půl divadelních sezón My Fair Lady podle Shawovy hry Pygmalion. Dosáhla za tu dobu dvou tisíc sedmi set sedmnácti představení. Přes čtrnáct set z nich oddirigoval Franz Allers.

Zní nepředstavitelně, co všechno přitom během 60. let minulého století stihl.

Metropolitní opera si jej najímala vždy, když se buď na domácí scéně, pod širým nebem nebo na turné věnovala operetě. Allers stanul v čele jejich divadelního orchestru, když doprovázel nastudování Straussova Netopýra či Offenbachovy La Périchole; dirigoval ale i operu Růžový kavalír od jiného Strausse, Richarda. To vše mimo jiné na někdejším newyorském sportovišti Lewinsohn Stadium, které pojalo až osm tisíc diváků. Až do sedmé dekády zasáhlo Allersovo nastudování Humperdinckovy dětské opery Jeníček a Mařenka, které se vysílalo v přímých rozhlasových přenosech a jako studiová nahrávka pro stejnojmenný film kandidovalo na Grammy. Narazilo však na hvězdnou konkurenci, protože se cenou nakonec ověnčil film režiséra Petera Ustinova Péťa a vlk podle Prokofjevovy předlohy, pro nějž byla použita nahrávka pod vedením Herberta von Karajana.

V Americe pracoval Franz Allers i pro televizi, když dirigoval orchestr například při natáčení Čajkovského baletní pohádky Louskáček či operety Krásná Helena od Jacquese Offenbacha. Přestože se na závěr života vrátil do Evropy, Karlovy Vary už nejspíš nenavštívil. Žil v Mnichově se svojí druhou ženou, ale smrt ho zastihla 26. ledna 1995 v Las Vegas při návštěvě příbuzných. Amerika byla pro Franze Allerse jak zemí zaslíbenou, tak do posledních chvil osudem.

foto: masterworksbroadway.com, wikipedia