„Po loňském přesunu na náměstí před pařížskou radnicí se koncert vrací na Martova pole a slibuje poněkud exotické zaměření.“

„Zazní skladby brazilských autorů a představí se i několik tamních interpretů.“

„S ohledem na pestré složení publika nelze ovšem rezignovat ani na známější repertoár.“

Rok co rok se po celé Francii připomíná 14. červenec jako státní svátek. A protože Francouzi rádi nejen stávkují, ale i slaví, bývá to zvlášť v metropoli nad Seinou dlouhý den, protažený až do půlnoci. Vše od ranní vojenské přehlídky přes nejrůznější kulturní a společenské akce na různých místech Paříže vrcholí již od roku 2012 velkým koncertem Národního orchestru Francouzského rozhlasu a sólistů pod širým nebem, který vždy přiláká ohromné diváků; rekord hovoří o tři sta tisících, majících zdarma, ale po důkladné osobní prohlídce, přístup na rozlehlou plochu Martových polí pod ikonickou Eiffelovou věží.

Prostor v jejím pomyslném stínu vábí pořadatele pravidelného Koncertu z Paříže, který si vybudoval značnou oblibu. Poprvé organizátoři pozvali roku 2012 jako hlavní hvězdu obstarožního rockera Johnnyho Hallydaye. Poté se rozhodli obrátit pozornost ke klasické hudbě. Ovšem tak, jak se na megakoncert pro všechny generace sluší a patří. Přehlídkou významných, oblíbených a v nejednom případě i pohledných osobností z řad pěvkyň či pěvců, jež za doprovodu Národního orchestru Francouzského rozhlasu přednesou oblíbené árie, duety či další vesměs operní čísla. Tu a tam za doprovodu dvou pěveckých sborů, jaké si tamní veřejnoprávní rozhlas stále hýčká ve svém portfoliu. Smíšeného a dětského.

Co se místa konání týká, došlo však loni k výjimce. Událost byla přesunuta na nesrovnatelně menší náměstí před pařížskou radnici. Důvodem byly blížící se Letní olympijské hry, které vypukly jen týden poté, takže byl 14. červenec 2024 na Martových polích svědkem budování písčitých kurtů, na kterých se brzy začal odehrávat olympijský turnaj v plážovém volejbale. Tato úlitba velké sportovní události byla ovšem tím nejmenším, co Koncert z Paříže před rokem poznamenalo. 

Lze sice pochopit, že město pojalo tehdejší hudební večer, přenášený v přímém přenosu do mnoha zemí světa, jako další z propagačních akcí své olympiády. Tím, jak byly do hudby neústrojně vnucovány záběry běžkyň a běžců s olympijskou pochodní, se ale zásadně narušil rytmus, průběh koncertu. Hudební čísla, v nichž kromě velkých operních gest mile překvapily komorně pojaté ukázky jazzu či world music, padla za oběť pojetí, které se snažilo zároveň oslnit hudbou a propagovat sport. Francouzi si z toho vzali poučení, takže další z podobných akcí celosvětového dopadu, jakým byl 7. prosince 2024 koncert u příležitosti zpřístupnění katedrály Notre-Dame, už dopadl na výbornou. 

Nyní se tedy Koncert z Paříže vrací na Martova pole a slibuje poněkud exotické zaměření večera. Zapadá do rámce bezmála celoročního projektu, který před časem dohodli prezidenti Emmanuel Macron a Silva do Lula. Zatímco od listopadu 2025 do jara 2026 budou po celé Brazílii probíhat Dny Francie, zahrnující vše možné od kultury po gastronomii, už od dubna až do října letošního roku se totéž koná v obráceném gardu v zemi galského kohouta. Třem stovkám nejrůznějších akcí, rozesetých napříč Francií, bude 14. července vévodit právě Koncert z Paříže, který nás kromě jiného pozve do světa brazilské hudby a umožní poznat několik brazilských interpretů.

Potěší, že se událost nehodlá spokojit s povrchní přehlídkou roztančené samby či bossa novy, ostatně brazilský karneval se v pařížských ulicích odehrál nevázaně už v neděli 6. července. Zde, na Martových polích, bude divákům přímo na místě i těm televizním, kteří budou koncert sledovat ve Francii i v zahraničí, nabídnut k ochutnání pestřejší hudební jídelníček. A hlavně pro většinu z nás objevnější. Zazní skladby od několika brazilských autorů, kteří sice mnohdy vycházeli z místních kulturních kořenů, ale propojili je se světem západní klasické hudby. Takže jejich díla zněla na vlnách rozhlasových stanic od Sao Paula po Rio de Janeiro, ale i v koncertních sálech Severní Ameriky či Evropy. 

Alespoň letmo poznáme, jak komponoval Ary Barroso (1903–1964), původním vzděláním právník, ale poté činorodý skladatel, klavírista a rozhlasový hlasatel či fejetonista. Anebo krátce přivoníme ke tvorbě Ronalda Boscoliho (1928–1994), který se prosadil jako skladatel, ale také jako hudební producent a publicista. Dále se tóny ze své tvůrčí dílny prosadí Carlos Lyra (1933–2023), jehož bezmála sedmdesátiletá hudební kariéra odstartovala už roku 1954 a vyvrcholila o osm let později brazilským večerem v Carnegie Hall, jehož se kromě něj zúčastnily legendy Carlos Jobim, Joao Gilberto či Sergio Mendés. Skutečným objevem pak slibuje být výlet za kompozičním uměním brazilsko-americké skladatelky, klavíristky, zpěvačky a absolventky dvou univerzit v oboru muzikologie, jakou je charismatická Clarice Assad, ročník 1978. Nicméně však – při vší úctě k těmto multižánrovým tvůrcům – ovládne Koncert v Paříži jejich skutečně klasický kolega, jakým byl nadmíru pilný skladatel, dirigent, violoncellista a kytarista Heitor Villa-Lobos (1887–1959). Jeho Bachianas Brasileiras se staly zároveň důkazem i příkladem toho, jak lze jihoamerickou hudbu ústrojně propojit s odkazem giganta klasiky Johanna Sebastiana Bacha.

Brazilské ladění významné části letošního Koncertu z Paříže ovšem nezůstane jen v rovině skladeb, nýbrž představí i několik tamních interpretů. Nad jiné zajímavý se jeví především mladý brazilský kontratenorista, který na sebe upozornil před devíti lety na prknech domácích scén účinkováním v Mozartových operách Kouzelná flétna či Figarova svatba, případně v Pucciniho jednoaktovce Gianni Schicchi. Poté poté zaujal v roli Sesta, původně určené kastrátům, při uvedení Händelova díla Julius Caesar v Egyptě, které nastudoval operní soubor v Halle. Letos sklízí Bruno de Sá ovace za ztvárnění sopránové postavy Donny Elvíry v Donu Giovannim, k němuž se uchýlila Komická opera v Berlíně. Těšit se ale můžeme také na brazilskou violoncellistku, zpěvačku a skladatelku s uměleckým jménem Dom La Nena. Narodila se sice v brazilském městě Porto Allegre, kde se také začala už v pěti letech věnovat hře na klavír, ale pak se jako osmiletá přesunula s otcem do Paříže. Později se stala v Americe žačkou vyhledávané Christiny Walevské, přezdívané „bohyně violoncella“, aby se následně vrátila do hlavního města Francie, kde se usadila natrvalo. Takže to bude mít na Martova pole co by kamenem dohodil.

Jakkoli tedy hodlá brazilská hudba a její interpreti Koncertu z Paříže 14. července 2025 dominovat, nelze už s ohledem na pestré složení publika na místě i u televizních obrazovek rezignovat ani na známější repertoár. Dramaturgii lze ale pochválit za to, že pokud sáhne k osvědčeným skladatelům, snaží se z dortu jejich díla vyzobat méně známé třešničky. Díky tomu, že je vhodné nezapomínat na hudbu domácí provenience, nemůže proto chybět Maurice Ravel, nicméně nehrozí další provedení Bolera, nýbrž bude připomenuta jeho Rhapsodie espagnole z let 1907 až 1908. Záslužné mi připadá i krátké zařazení ukázky z tvůrčí dílny Erica Satieho, významného autora z přelomu předminulého a minulého století, který se znal a spolupracoval s veličinami jako byli básník Jean Cocteau, choreograf Sergej Ďagilev nebo malíř a příležitostný scénograf či návrhář divadelních kostýmů Pablo Picasso.

Nejméně objevnou částí nadcházejícího Koncertu z Paříže budou „povinné cviky“ v podobě uvedení úryvků z Orffovy kantáty Carmina Burana anebo Ódy na radost z Beethovenovy Symfonie č. 9. Na závěr pak nemůže chybět francouzská hymna v úpravě od Hectora Berlioze. Ten se svým Uherským pochodem z opery Faustovo prokletí prosadí i na samém začátku, protože tato svižná a břeskná skladba se už stala jakousi znělkou Koncertu z Paříže. A kromě nekonečného ohňostroje se nad pařížské nebe vrátí po roce olympijský horkovzdušný balón, který se bude romanticky vznášet nad střechami „města světel“. Není divu, že i na ČT art, která tento hudební hodokvas odvysílá už po dvanácté, vykazuje přímý přenos nadstandardní sledovanost. Pro ležérní letní čas je jako stvořený.