„Letos uplynulo sto padesát let od chvíle, kdy byl 5. ledna 1875 zpřístupněn divákům pařížský operní dům Palais Garnier.“

„Jak část Čajkovského Koncertu pro klavír a orchestr b moll, tak celé Ravelovo Bolero zabírají natolik velkou stopáž Galakoncertu, že operní árie či duety působí spíš jako doplněk.“

„Po záznamu z Galakoncertu, odvysílaném na ČT art 8. září v hlavním večerním čase, se divák ČT setká s Vídeňskými filharmoniky vlastně už zanedlouho, v prvním dni roku 2026.“

Každá událost má svůj příběh i svůj přesah. A platí to nejen o zásadních, tvořících dějiny, ale rovněž o relativně drobných, jakou bylo 11. května 2025 vystoupení Vídeňských filharmoniků a jejich zvučných hostů v pařížské Opéra Garnier. Proč bude ze záznamu odvysílán na stanici ČT art už počátkem září jako hlavní večerní program? A co vedlo k volbě místa, kde se zmíněná událost odehrála, tedy k tvarově opulentnímu Palais Garnier?

Opakovaně bývá diskutováno, proč mají zrovna Vídeňští filharmonikové tak výsadní postavení na ČT art, která svým titěrným rozpočtem obslouží ročně jen zlomek počinů z klasiky u nás doma či ve světě. Jak to, že se jim dostává cti oslovit zdejší televizní diváky nejen oblíbeným Novoročním koncertem z Vídně, ale i Koncertem letní noci ze Schönbrunnu a do třetice dalším podle jejich vlastního výběru, který se rok co rok koná v jiném místě? Za odpovědí je třeba se vypravit o šestnáct, sedmnáct let proti proudu času. Psal se rok 2008, když se Vídeňští rozhodli svěřit organizaci zmíněných koncertů agentuře, která oslovila televizní stanice po celém světě nekompromisní nabídkou. Řečeno stručně a bez obalu zněla následovně: „Chcete nadále vysílat Novoroční koncert z Vídně? Ok, ale nově k němu musíte v balíčku přikoupit další dva…“

Česká televize, vědoma si omezených možností ve svém vysílání klasické hudby, se vzepřela. A 1. ledna 2009 poprvé po šestnácti letech Novoroční koncert na svém druhém programu neodvysílala. A tudíž nebyla nucena se zabývat ani zbývajícími. Jenže. Pobouřeni byli nejen domácí diváci, ale také zásadní evropské instituce. Shodou nevhodných náhod totiž právě 1. ledna 2009 začínalo předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, sídlící samozřejmě v Bruselu, kde se ve spleti úřednických budov nachází i nevelké, ale vlivné zastoupení Evropské vysílací unie, zastřešující, jak známo, média veřejné služby na našem kontinentu. Lze se jen domnívat, jaké intervence tehdy proběhly; každopádně se Novoroční koncerty od prvního dne roku 2010 na obrazovky ČT vrátily – a s nimi nově už další dva. 

Tolik k mediální rovině letošního Galakoncertu v Opéra Garnier. Zásadněji se jeví příčina, proč se odehrál právě tam. Ne že by snad Vídeňští filharmonikové, vnímaní v prvním plánu jako symfonické těleso, neměli k opeře blízko. Jednak mnozí z nich působí souběžně též ve Vídeňské státní opeře; dokonce se musí napřed uplatnit tam, aby po několika letech byli přijati i o pár set metrů dál, do Musikvereinu. Navíc už nejednou byl právě tento orchestr vybrán jako rezidenční v rámci hudebních slavností v Salcburku, kde se na operu dbá přednostně. V Paříži ovšem šlo o něco jiného.

Letos totiž uplynulo rovných sto padesát let od chvíle, kdy byl honosný operní dům Palais Garnier v samém centru Paříže zpřístupněn 5. ledna 1875 nedočkavým divákům. Pojmenován podle svého architekta Charlese Garniera, jenž byl navzdory svému mládí i malému renomé překvapivě vybrán komisí vedenou prefektem Haussmannem, patří od té doby k neodmyslitelným dominantám metropole nad Seinou. Legendární baron Haussmann byl během 60. let předminulého století pověřen zásadní přestavbou pařížského centra z mocensky srozumitelného důvodu. Vrchnost měla totiž dosud v živé paměti, do jaké míry přišla revoltujícím davům během revolučních událostí roku 1848 vhod nekonečná spleť úzkých uliček, pamatujících středověk. Báječně se v nich stavěly barikády, které znemožňovaly policii a vojsku účinně zasáhnout. Tato okolnost, maskovaná nutností zvelebit nedostatečné hygienické poměry v nevábných zákoutích, vedla primárně ke změnám, které se promítly do sítě avenue a bulvárů. 

Dodnes je Palais Garnier oblíbený minimálně ze tří příčin. Od roku 1989, kdy byla dostavěna moderní budova Opéry Bastille, se v souladu se svým historizujícím prostředím dramaturgicky vyhranil na balet či klasickou operu, která je pro mnohé diváky útěšným azylem před násilnými aktualizacemi. Druhým důvodem návštěvy Paláce Garnier je jeho vzhled. V souvislosti s výše řečeným dostal architekt jasné zadání. Oslavit přežívající císařství pompézností a luxusem této stavby. A dal si záležet, schodištěm či Grand Foyer ze třiceti druhů mramoru počínaje a osmitunovým křišťálovým lustrem v hlavním sále konče. Sochy na hlavním průčelí či na atice zpodobňují Rossiniho, Beethovena, Mozarta, ale také Cimarosu, Pergolesiho, Bacha či Haydna… Za třetí pak zaslouží obdiv fascinující Chagallova malba na stropě nad hledištěm, vytvořená Mistrem roku 1963.

Spěchejme však konečně s pozvánkou na konkrétní Galakoncert, při němž se taktovky v čele Vídeňských filharmoniků ujal usměvavý, chováním až pokorný, ale zlatými řetězy ověšený dirigent Yannick Nézet-Séguin. Sólových partů se ujaly především hvězdy světového operního nebe. Bulharská sopranistka Sonya Yoncheva, které letos tleskají i publika v newyorské Metropolitní, hamburské Labské filharmonii či Vídeňské státní opeře. O nic méně proslulejší nejsou tenoristé Juan Diego Flórez či Rolando Villazón anebo nestárnoucí basbarytonista Bryn Terfel. Kromě nich se připomněla klavíristka Yuja Wang, tentokrát v dlouhé róbě a s nenalakovanými nehty, čímž se lišila od dirigentových. O co však šlo zásadně, byla délka nejen jejího vystoupení, ale pak skoro ve finále koncertu i orchestrálního provedení Ravelova Bolera. Které, mimochodem, mělo svou premiéru 22. listopadu 1928 právě zde. A traduje se, jak po jejím doznění setrvalo šokované diváctvo na chvíli v tichu, do něhož jedna posluchačka vykřikla: „Ten člověk je blázen!“ Načež Ravel vstal, uklonil se a pobaveně pravil: „Ta jediná mě pochopila!“

Tentokrát tkvěla ovšem potíž, kalící jinak báječný zážitek z večera v krásném prostředí, v něčem jiném. Jak Allegro ma non troppo e molto maestoso z ikonického Čajkovského Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 b moll, tak celé Bolero zabírají natolik velkou stopáž Galakoncertu, že operní árie či duety působí nikoli dominantně, jak by se v prostředí Opéra Garnier hodilo i očekávalo, ale spíš jako doplněk. Přitom zaznělo vedle nezbytných úliteb televizním divákům na čele s Habanerou z Bizetovy Carmen či duetem Libiamo z Verdiho Traviaty leccos zajímavého. Peruánský fenomén Flórez si vychutnal Faustovu árii Salut, demeure chaste et pure z Gounodovy opery Faust a Markétka; Mexičan Rolando Villazón Cidovu árii O souverain, o juge, o pere z Massenetovy opery Le Cid; bezmála šedesátiletý Bryn Terfel si poradil s Cavatinou z Rachmaninovovy opery Aleko a společně s Florezem zvládl též Dvojzpěv rybářů z Bizetových Lovců perel.

Sečteno a podtrženo, nic nevhodného, neřku-li odstrašujícího se tentokrát v Palais Garnier neodehrálo. Na rozdíl od tajemných zvuků z podzemí během prvních představení před půldruhým stoletím, které vedly ke hrůze zaměstnanců z labyrintu chodeb v podzemí i k mýtu o Fantomovi pařížské opery, jenž se tam údajně skrýval. Ne že by legenda o něm neměla špetku racionálního základu v tom, jak děsivě podloží této noblesní stavby vypadá. Kvůli podzemním vodám se tu nachází zakalený bazén velkého rozměru, který musí hasiči co chvíli odčerpávat. Zatímco nahoře se zpívá a tančí. C´est la vie, že ano?

Po tomto záznamu z Galakoncertu, odvysílaném 8. září na ČT art v hlavním vysílacím čase, se divák ČT setká s Vídeňskými filharmoniky vlastně už zanedlouho, v první den roku 2026. Dirigovat je bude týž Yannick Nézet-Séguin, s nímž v Paříži letos na jaře Vídeňáci nepochybně ladili poslední detaily.