„Slovenskou filharmonii, jejíž mohutný zvuk rázem zaplnil rozměrný prostor Zámecké jízdárny ve Valticích, vedl Tomáš Brauner jistými, čitelnými gesty.“

„Sólového partu v Korngoldově Houslovém koncertu se ujal mladý Američan Joshua Brown.“

„Notoricky známá Dvořákova Novosvětská zaujala svým provedením, do něhož orchestr i dirigent vložili pečlivé úsilí, takže ve výsledku zněla zároveň povědomě i neotřele.“

Prologem 20. září počínaje, věnoval se 10. Lednicko-valtický hudební festival až do soboty 19. října hudbě z „Nového světa“. Téma, zohledňující jako vždy konkrétní námět z kraje, kde se festival koná, tentokrát vyplynulo z historie dovozu zámořských dřevin, které zdejší areál významně obohatily. Podobně jako nyní Gershwinova či Bernsteinova hudba při zahájení až po Coplandovu či Dvořákovu v rámci závěrečného koncertu. Jakkoli byla kdysi jednou z importovaných rostlin zmarlika kanadská, letošní ročník LVHF rozhodně nehrozil zmarem. Naopak. Že festival opět zvolil nosný námět, prokázalo sobotní festivalové finále, zároveň důstojné i dojemné. Hrála Slovenská filharmonie s Tomášem Braunerem.

Večer v Zámecké jízdárně ve Valticích, zútulněné nevtíravým osvětlením i květinovou výzdobou špičkového ateliéru Mario Wild Flowers, zahájila známá Fanfára obyčejného člověka, kterou Aaron Copland zkomponoval roku 1942. Byl jedním ze skladatelů, které vyzvalo vedení symfonického orchestru v Cincinnatti, aby jejich koncertům vytvořili efektní úvod. V soutěži uspěl jako jediný nejen díky impozantnímu zvuku své krátké, ale zato výjimečně majestátní skladby, ale i jejím myšlenkovým přesahem. Jen pár měsíců tehdy totiž uplynulo od ponižujícího debaklu v přístavu Pearl Harbour, který ve svém důsledku vedl ke vstupu USA do druhé světové války a do vzníceného vlastenectví, které halasně věštilo začátek „amerického století“. Rooseveltův viceprezident Henry Wallace reagoval umírněným výrokem o „století obyčejného člověka“, které Coplanda oslovilo a rozhodl se mu vzdát hold.

Slovenskou filharmonii, jejíž mohutný zvuk rázem zaplnil rozměrný prostor, vedl od prvního tónů dirigent Tomáš Brauner jistými, čitelnými gesty, které z tělesa vydolovaly vždy to, co bylo dynamicky i rytmicky zapotřebí. Ve Dvořákově Symfonii č. 9. e moll „Z nového světa“ se přidala ještě působivá vroucnost, jakou orchestr do této ikonické skladby vložil. Ale nepředbíhejme, protože ještě předtím, než dílo českého skladatele vyplnilo druhou polovinu koncertu, zazněly jiné kompozice, tak či onak spjaté s Amerikou.

V případě Kodályho Tanců z Galanty, interpretovaných doslova s uherskou vášní, se myslím jednalo jen o tenký spojovací můstek. Spočívající, jak se mi podařilo v pramenech dohledal, v jediné pracovní návštěvě Zoltána Kodályho za mořem, která se odehrála roku 1966. A nebyla sice, jak se zdá, nijak dlouhá ani veřejně významná, ale zasela do amerických hudebních kruhů trvalý vliv na určitý druh hudební výchovy, kterou tam dodnes razí Organization of American Kodaly Educators pod názvem The Kodaly Method.

Zato příběh někdejšího zázračného dítěte z Brna, nadaného i pilného skladatele Ericha Wolfganga Korngolda a jeho Koncertu pro housle a orchestr D dur, je dostatečně známý. Poté, co uspěl v evropském měřítku jako autor (viz např. jeho balet Der Schneemann, zkomponovaný ve věku jedenácti let, anebo Druhá klavírní sonáta, vzniklá jen o dva roky později a premiérovaná Arturem Schnabelem), dal Korngold na radu filmového režiséra Maxe Reinhardta a uprchl před Hitlerem do Ameriky. Psal se rok 1934, když se jako sedmatřicetiletý usídlil v Hollywoodu a dal se do služeb tamního filmového byznysu, ve kterém výjimečně uspěl. Složil hudbu k šestnácti filmům, z nichž jedna získala Oscara a dvě další na něj byly nominovány. Jen co druhá světová válka skončila, Korngold dostál svému slibu, že po Hitlerově pádu se vrátí k seriózní tvorbě, a roku 1945 zkomponoval svůj Houslový koncert, dodnes oblíbený jak posluchači, tak interprety.

Při závěrečném koncertu 10. ročníku Lednicko-valtického hudebního festivalu se sólového partu ujal mladý Američan Joshua Brown, který loni získal v bruselské soutěži královny Alžběty stříbrnou medaili a zároveň byl ověnčen cenou diváků. Očití svědci navíc vesměs konstatovali, že jeho výkon byl srovnatelný s ukrajinským vítězem, na jehož stranu se však ze srozumitelných příčin překlopila u poroty potřeba podpořit mladého umělce z těžce zkoušené vlasti. Ať tak či onak, ve Valticích byl pro mě Joshua Brown zjevením z několika příčin. Jednak mi svým vzhledem neodbytně připomínal slavného písničkáře, dnes už ovšem též nositele Nobelovy ceny za literaturu Boba Dylana v jeho uměleckých počátcích. Stejně útlý, introvertně křehký a přitom mladistvě vzpurný, dokázal Joshua ze svých houslí značky Amati vyloudit sytý zvuk tam, kde to bylo zapotřebí, a zjemnit jej v pravou chvíli do něžných pasáží. 

Za zmínku stojí, že hrál chvílemi celým tělem, tak neustále celým obličejem; skladbu prožíval, šel jí naproti výrazem očí i tváře, aniž by se lacině předváděl. Jeho výkon pozorně střežil dirigent, takže si duo Brauner a Brown umělo navzájem vyhovět v podání skladby, která svým měněním nálad nezapře Konrgoldovu zkušenost s filmovou hudbou plnou nezbytných střihů. Zvlášť v závěrečné rychlé větě stačilo zavřít oči a divák si snadno představil rušný děj na plátně. Nadšené publikum si pak vynutilo přídavek, kterým se Joshua Brown vrátil na rodnou hroudu, protože předestřel improvizaci na jižanské Louisiana Blues.

Vyvrcholením nejen závěrečného večera, ale v symbolické rovině celého letošního festivalu bylo provedení Novosvětské Antonína Dvořáka, které mohlo diváky přenést časem i prostorem do Carnegie Hall 16. prosince 1893, kde mělo svoji úspěšnou premiéru. Dvořák už tehdy působil jako pedagog na newyorské National Conservatory of Music of America, kde shodou okolností načerpal jeden ze svých impulsů, které se promítly do jeho symfonie, v níž vedle nostalgie po domově zřetelně zní i názvuky domorodé americké hudby. Ostatně v hledišti Carnegie Hall, naplněném do poslední místa, se tehdy tísnil i černošský mladík Harry Burleigh, kterému studium na konzervatoři umožnilo nejen stipendium, ale též výdělek z úklidu v její budově. Traduje se, že jednou vytíral chodbu, po které kráčel doktor Dvořák, jak jej tu uctivě oslovovali, a přitom si prozpěvoval. „Co to zpíváte, mladý muži?“ zajímalo skladatele. „Spirituál,“ odpověděl student a vysvětlil, že se jej naučil od svého dědečka, který se teprve před pár desítkami let vykoupil z dřiny, kterou si spolu s dalšími otroky zpestřoval zpěvem… 

Kongeniální propojení české, či chcete-li slovanské, a americké hudby učinilo z Novosvětské jeden z nadčasových pilířů symfonické tvorby. Slovenská filharmonie si dala záležet, aby jej publiku nabídla sytě i zdrženlivě, s citem až úctou k jednotlivým větám, pasážím, motivům. Tomáš Brauner přitom oživil některé momenty, které zjevně nebývají běžně akcentovány, ale podle jeho slov jsou v původní partituře zakotveny. Sečteno a shrnuto, notoricky známá skladba zaujala svým provedením, do něž orchestr i dirigent vložili pečlivé úsilí, takže ve svém výsledku znělo zároveň povědomě i neotřele.

Zatímco v ruce třímal skvěle vypravený tištěný program festivalu coby dílo své ženy Eriky, poděkoval výkonný a zároveň programový ředitel LVHF Jiří Partyka celému týmu, sympaticky nastoupenému pod pódiem. V krátkém projevu ocenil nezbytný vklad partnerů a mecenášů a nastínil téma příštího ročníku, který se bude konat od 26. září do 10. října 2026. Opět zastřešen jednotícím a lokálně zabarveným tématem, jímž bude vhled do francouzské elegance, jakou kdysi poznal kníže Josef Václav z Lichtenštejna při příjezdu ve zlatém kočáře do Versailles. Už teď se ví, že mezi účinkujícím bude například orchestr a sbor akademie Královské versailleské opery. A že pouť napříč staletími francouzské hudby završí na závěrečném koncertu proslulé Ravelovo Bolero.

Lednicko-valtický hudební festival tak za rok vkročí do druhé dekády své existence.

Foto: Pavel Kristián jr. / LVHF