„Na jeho koncerty chodila paní Hoffmannová, vdova po majiteli obřího farmaceutického komplexu La Roche. Sacher se s ní oženil a stal se boháčem.“

„Začal objednávat nové skladby – celkem přes dvě stě. Všechny dobře zaplatil a se svými tělesy provedl.“

„Za všechny dobré skutky připomeňme jeden: zaplatil Martinů a paní Charlottě lodní lístky, díky nimž se za války dostali do bezpečí, do USA.“

Paul Sacher byl po celá devadesátá léta dvacátého století uváděn na třetím místě v žebříčku nejbohatších lidí na světě. A taky se o něm ví, že dirigoval a sponzoroval vážnou hudbu. No, aby ne, když měl ty miliardy, říká si našinec. Jenomže celá věc je zajímavější.

Basilej má sto sedmdesát tisíc obyvatel, v polovině minulého století to bylo o dost méně. Byla tam konzervatoř, jedna z nejstarších univerzit v Evropě a slavný karneval. Hudební umění moc nevzkvétalo. V roce 1925 nastoupil na konzervatoř jako student dirigování Paul Sacher. A na univerzitě začal studovat hudební vědu. Bylo mu dvacet šest. Rok nato si založil komorní orchestr a začal ho dirigovat. Na prvním koncertu se hrál Bach, Mozart a Händel – a k tomu rovnou světová premiéra od Rudolfa Mosera. Jenomže Sacher by tehdy rád dělal i vokálně instrumentální díla. A tak si založil ještě Basilejský sbor. Stále to byl student, když už se svými dvěma tělesy pořádal pravidelné koncerty, kde se hrála hudba všech období, včetně novinek.

V roce 1934 byl už Sacher renomovaným dirigentem. Na jeho koncerty chodila paní Hoffmannová, vdova po majiteli obřího farmaceutického komplexu La Roche. Sacher se s ní oženil a stal se boháčem. Teprve teď. Své obří zásluhy na hudebním poli už měl za sebou.

Po svatbě to ovšem ještě nabralo obrátky. V roce 1936 pochopil, že stará hudba potřebuje trochu jiný přístup než hudba novější a soudobá. Nezbylo než založit Scholu cantorum Basiliensis, která pod jeho vedením začala pečovat o starou hudbu, rekonstruovat partitury, vydávat je. A Sacher také začal objednávat nové skladby – celkem přes dvě stě. Všechny dobře zaplatil a se svými tělesy provedl. Ale co dělat s těmi haldami partitur, partů, nahrávek? Měly by být přístupny veřejnosti, uvědomil si Sacher. Založil tedy v roce 1973 nadaci. Koupil jí dům na náměstí u katedrály. V podzemí je trezor, klimatizovaný, s pravými hudebními poklady.

V Sacherově nadaci mě přivítal pan ředitel Florian Besthorn. Přijal mě mile, jako každého novináře. Ale když mi ukázal rukopis Honeggerovy Druhé symfonie, zřejmě pochopil, že asi klasický žurnalista nejsem. S nadšením jsem totiž listoval partiturou své oblíbené skladby… Trubkový part zdvojující závěrečný chorál v primech byl zjevně připsán dodatečně, jiným inkoustem! Pan ředitel to nadšeně potvrdil a běžel pro druhý autograf, z něhož dirigoval Sacher premiéru; byly tam jeho poznámky, ale trubka ještě nikoli. Premiéra byla bez ní, jen se smyčci. Pak mě pan ředitel ještě odrovnal autografem Svěcení jara. Sacher koupil celý Stravinského notový odkaz…

Šli jsme na procházku sídlem Sacherovy nadace. K jednomu nádherně rekonstruovanému domu přibyl druhý, připojený tunelem. Směrem k náměstí mají budovy skromná dvě patra, ale na druhé straně zabydlují prudce se svažující nábřeží Rýna a pater je tu nejméně pět. Nadace má patnáct zaměstnanců. Prohlédli jsme si dílny na renovaci a konzervaci partitur, pracoviště pro digitalizaci. Všude visí obrazy, dopisy umělců, fotografie Sachera s celebritami všeho druhu. A v podzemním bunkru jsou regály a na nich jmenovky: Varése, Milhaud, Bartók, Ullmann, Webern, Ligeti, Dutilleux, Berio, Gubaidulina, Boulez…

Jistě netřeba připomínat Sacherovy zásluhy o Bohuslava Martinů. O něho se velký mecenáš vyloženě staral. Za všechny dobré skutky připomeňme jeden: zaplatil jemu a paní Charlottě lodní lístky, díky nimž se za války dostali do bezpečí, do USA.

Švýcarsko je neutrální země. I atmosféra jeho měst působí tak nějak neutrálně. Všichni, v čele s důchodci, jsou dokonale, nákladně, ale nenápadně oblečeni, nikdo neexhibuje designem účesu, oblečením, parfémem, fialovými botami. Pivo, také trochu neutrální, stojí v přepočtu 270 korun. Jídla na jídelním lístku vypadají dosti nezáživně: „Masové kuličky na přírodní způsob s novými bramborami ve slupce“. Ale když se jídlo objeví na stole, je překvapivě chutné a svým způsobem dokonalé. Všude se plýtvá olivovým olejem. Fondue se podává v létě jen málokde, je to zimní jídlo.

Jaké je poučení? Ve Švýcarsku, máte-li odpovídající příjem, se musí žít moc dobře. Kam se podíváte, figuruje slovo Kultur nebo Culture. Najdete ho ve sloganech pro městskou dopravu, v gastronomii, ekologii, reklamách na chemický průmysl. Ač není v Evropské unii, je to země až manifestačně evropská, otevřeně se hlásící k duchovním hodnotám, na nichž Evropa stojí. Obyvatelstvo je zjevně cílevědomé, ale umí se i bavit: u muzea kinetických soch Jeana Tinguelyho se svlékne do plavek, věci a oblečení zabalí do speciálního vaku, který si dá na záda nebo pod břicho, a vrhne se do proudu Rýna, který ho unáší tři kilometry až k mostu Tří růžiček.

Paul Sacher byl excelentní sponzor hudební kultury. Prý mnohokrát podpořil i umělce, které neměl rád a jejichž tvorba se mu nelíbila. Byl ušlechtilý a přející. Umělci, kteří se pohybovali v jeho blízkosti, měli velké štěstí. Ale kolik podobných na světě bylo? Sacher byl opravdu výjimečný. Od našich miliardářů nic podobného nečekejme.

Sacherova nadace pečuje o jeho odkaz, ale nové skladby už objednávat nesmí. Orchestry to prý ve Švýcarsku nemají snadné, bojují o finance i o publikum. A tak to vypadá, že na základní význam umění pro zdraví společnosti se pomalu začíná zapomínat i tam.

Foto/zdroj: Lukáš Hurník, Jolana Matějková, archiv KlasikyPlus.cz, Ute Schendel / Paul Sacher Stiftung