Pohledem Petra Vebera (28)
Zmar
„Bude ještě vůbec v ekonomice, kultuře, sociálních kontaktech, v pracovní morálce, ve vzdělávání a v mezilidských vztazích nějaká cesta zpět?“
„Jak dlouho bude trvat těm, kteří se už teď bojí chodit na koncerty, než seberou odvahu a zdravý rozum a zase se někam vydají?“
„Kdy se do programů vrátí Mahlerovy symfonie, kdy kantáty a oratoria a s nimi sbory?“

Při zpívání dochází k masivnímu šíření viru, zpěv je velmi rizikovou aktivitou, tvrdí ministr zdravotnictví Roman Prymula, na sociálních sítích vesměs nazývaný Plukovníkem. Máme tu nový obor, muzikoepidemiologii. Nebo epidemiomuzikologii. V pražském Národním divadle se proto na dva týdny zpěv zakazuje, v Brně ze stejného důvodu už podruhé odkládají premiéru Řeckých pašijí, Ostrava nepřijede do Prahy se Šostakovičovou Lady Macbeth, Dětská opera Praha neodehraje Perníkovou chaloupku. Nebudou se hrát muzikály. A v kostelech nesmějí lidé vůbec zpívat. Zmar. I když si ještě pořád myslíme, že tohle bude trvat jen přechodně. Co je to ale proti tomu, že Metropolitní opera v New Yorku rovnou oznámila, že začne hrát až příští podzim…
Společnost je u nás polarizována. Opravdu se zastaví postup viru, když nebudou hrát ausgerechnet operní divadla a když lidé nebudou sedět v hospodě u piva do jedenácti, ale jen do deseti večer? I mnozí z těch, kdo odpřisáhnou, že věří státu a že nejsou anarchisty, si myslí, že v tomhle případě představitelé státu nevědí, co s tím, že se proto od jara pořád jen přehání… a že by se to nemělo podporovat. Jedni hltají zprávy, druzí nadávají na mediální masáž. Jiní už dlouho vědí, že za vším je nějaké spiknutí a předem demonstrují proti vakcínám, s nimiž nám do těla prý vpraví čipy. I mnozí z těch, kteří volí pravici, předpokládají zvýšenou státní podporu. Pro některé už zase začíná doba, že se něco jiného dělá venku a něco jiného o tom myslí doma.

Lidé se rozdělili na příznivce a kritiky roušek. Někteří odpůrci operují lidskými právy. Jiní selským rozumem: jak chce někdo zabránit šíření částic velikosti viru? V disciplinovaném Německu jsou prý lidé odpovědnější. Dodržují rozestupy a odstup. Hledají udržitelná a rozumná řešení. My Češi jsme nějací jiní.
V nepřehledné záplavě protichůdných informací a názorů je možné už dlouho slyšet a číst úplně cokoli. Že nejde o žádnou rýmičku. Že jde jen o rýmičku. Že důsledkem současných obnovených opatření nebudou dopady na ekonomiku. Že opatření budou mít i nadále fatální dopady na ekonomiku. Že čísla rostou. Že je potřeba čísla číst jinak. Že při zpívání dochází k masivnímu šíření viru, zatímco při tanci ne. Že v baletu může hypoteticky docházet určitě k masivnějšímu šíření viru než při zpěvu, protože jsou si tanečníci fyzicky mnohem blíže a vzájemně se dotýkají…
Ale číst se dá třeba i to, že smrtnost covidu se snižuje – od jara z 2,4 procenta na zářijová 0,3 procenta – a že se tedy do jisté míry už blíží chřipce, na kterou každý rok zemře asi 0,1 procenta nakažených. A to už zní jako věcný argument pro brzký návrat k normálu. Samozřejmě s mytím rukou a nekýcháním do vzduchu, stejně jako v uplynulých desetiletích.

„Totální chaos a zmar“. Takhle nazval současnou situaci ředitel karlínského divadla. Připomněl nedávná oficiální vyjádření, že divadla jsou bezpečná a že se jich opatření týkat nebudou, i překvapení z toho, že jsou z toho náhle vyjmuty muzikály a opery. Média citovala i jeho řečnickou otázku: „Zítra se třeba dozvíme, že se to týká i komedií, protože se diváci smějí?“
Bude ještě vůbec v ekonomice, kultuře, sociálních kontaktech, v pracovní morálce, ve vzdělávání, v psychice a v mezilidských vztazích nějaká cesta zpět, až v nespecifikovaně vzdálené budoucnosti někdo rozhodne a vyhlásí, že virus už je pod kontrolou? Jak dlouho bude pak trvat těm, kteří se už teď bojí chodit na koncerty, než se dokáží odpoutat od strachu, seberou odvahu a zdravý rozum a zase se někam vydají? Kdy se velké orchestry z momentálních dvou malých, které se vzájemně nestýkají, opět spojí do normálních symfonických? Kdy se do programů vrátí Mahlerovy symfonie, kdy kantáty a oratoria a s nimi sbory? Kdy zase začnou lidé při bohoslužbách z plných plic zpívat? Nezavřou mezitím filharmonie definitivně své sály? A církve své kostely? Kdy se vrátí obyčejná pohoda a radost? Ničím nekalené potěšení z hudby? Za jak dlouho si lidé začnou zase normálně podávat ruce místo humpoláckých nárazů předloktím? A budou se vůbec ještě někdy nevinně objímat a líbat?
Český smysl pro humor i v této situaci aspoň plodí vtipy, jeden lepší než druhý. Co by asi dnes pronesl Švejk k paní Müllerové?

Foto: archiv Kühnova smíšeného sboru, Československý státní film, archiv Národního divadla Praha, Marek Olbrzymek
Příspěvky od Petr Veber
- Johanka z Arku. Arthur Honegger, Serge Baudo a Praha
- Viktor Velek: Aby se Palacký neobracel v hrobě
- Voříšek, Čech ve Vídni a mistr jedné symfonie
- Pohledem Petra Vebera (70)
Panna Cecilie, patronka hudebníků - Magdalena Kožená jako Alcina. Triumf zpěvu, hudby i režie
Více z této rubriky
- Pohledem Petra Vebera (70)
Panna Cecilie, patronka hudebníků - Klasika v souvislostech (102)
Sir Charles
Dirigent, který byl advokátem i ‚milencem‘ české hudby - Až na konec světa (45)
Ztěžka přijímaná kněžka.
Dirigentka prvního ženského orchestru Josephine Amman-Weinlichová - Smetana v souvislostech (11)
Rok 1875
Od Šárky k Hubičce - Klasika v souvislostech (101)
Johann Strauss Sohn, král valčíků a mistr operety - Až na konec světa (44)
Dobře utajený současník.
Dirigent a umělecký ředitel Günther Herbig - Pohledem Petra Vebera (69)
Tři opery, tři světy. Janáček, Ostrčil a Glass - Smetana v souvislostech (10)
Karel Svolinský a Smetanovy opery - Pohledem Jiřího Vejvody (77)
Od fanfár k Novosvětské. Závěrečný koncert LVHF - Klasika v souvislostech (100)
Anton Webern. Mistr hudební zkratky