„Jen otázky typu ´na jaké frekvenci vás naladíme´ se nedají zodpovědět.“

„Uplynulý rok poslouchání stanice D-dur přál. Zákazy vycházení, home office, zavření a zrušení všeho obvyklého…“

„Ale pozor. Poslouchat D-dur je návykové.“

Šestnáct let a šestnáct dní. Přesně tak dlouho právě dnes už vysílá Český rozhlas D-dur, digitální stanice neúnavně nabízející klasickou hudbu. Čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu, tedy 24/7, jak se někdy psává místo slova nepřetržitě. Se dvěma důsledky. Je vám dobře, ale už nenacházíte čas na návraty k pokladům vlastní diskotéky.

Stanice Český rozhlas D-dur začala vysílat 1. května 2005 v osm ráno. Lukáš Hurník, který byl a dosud je jejím duchovním otcem, zdůvodňuje vznik původně internetové platformy přes pocity publika milujícího vážnou hudbu a soustřeďujícího se logicky kolem stanice Vltava: se závistí hledělo na situaci v bohatých zemích, kde tamní veřejnoprávní rozhlasy měly vedle svých smíšených kulturních stanic ještě další, specializované na klasiku. A právě tak, jako doplněk Vltavy, která kvůli své obsahové šíři nikdy nemohla uspokojit touhu milovníků vážné hudby, totiž aby klasika zněla celý den, se narodila stanice D-dur.

Dnes je nejen na internetu, ale díky digitálnímu vysílání v systému DVB-T už dlouhé roky také v každé televizi. A v systému DAB se stává s novou generací autorádií i naším společníkem při cestách. Jen otázky typu „na jaké frekvenci vás naladíme“ se nedají zodpovědět. Na analogovém VKV stanice D-dur prostě není a nebude.

Bude to vždy dilema. Buď si vyberu sám, co chci poslouchat, nebo s povděkem přijmu nabídku, kterou pro mě někdo připravil. Posluchačskou výhodou stanice D-dur je, že výběr nepřipravuje a nesestavuje počítač, ale v segmentech dne vždy nějaký konkrétní člověk s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem, který hudbu ohlašuje a přibližuje. Pokud zmíněné dilema někdo nemá nebo ho moc neřeší, pak je vděčný nejen za předchozí, ale navíc i za navedení, pomoc, za popularizaci, za nenápadné vzdělávání, které se do vysílání poměrně nedávno ve všední dny odpoledne dostalo.

Kdo dilema má, bojuje sám se sebou. Rád by už konečně rozbalil ta cédéčka, která mají ještě celofán, rád by si zopakoval opery na svých DVD… Ale když oni teď zrovna hrají na D-dur to a to…

Uplynulý rok poslouchání stanice D-dur přál. Zákazy vycházení, home office, zavření a zrušení všeho obvyklého, nejen hospod, ale také divadel a koncertních síní… Prý se v té době zvedla spotřeba alkoholu a bude se rodit víc dětí. Jestli by někdo byl schopen spočítat hodiny, po které po republice i po světě vyhrávala stanice, která vysílá čtyřiadvacet hodin denně klasickou hudbu, došel by asi k zajímavým novým číslům. A mohla by vzniknout vědecká studie na téma Příspěvek pandemie ke zvýšení povědomí o hudbě Felixe Nowowieského, Henriho Tomasiho, Anthonyho Holborna a Franze Berwalda… Ale i desítek dalších známějších skladatelů, včetně Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů i Bacha, Beethovena, Brahmse a Bernsteina…!

„K narozeninám 1. května jsme měli připraveny oslavy,“ napsal loni na jaře Lukáš Hurník a vypočítával: „Česká filharmonie nám chtěla věnovat koncert týž den v Rudolfinu, kde měla být premiéra skladby Jiřího Temla, který tehdy u spuštění také byl. Se SOČRem jsme chystali narozeninový komorní koncert v klášteru sv. Anežky….“ Oslavy se ale bohužel nekonaly. „Dopadly kvůli korunované potvoře stejně, jako všechny ostatní koncerty,“ konstatoval tehdy s pochopitelnou lítostí šéfredaktor.

Letos už kulatiny nebyly, důvody slavit by byly slabší… Ale stejně by se nemohlo. A tak si alespoň tiše vzpomeňme, že existuje už šestnáct let a právě dnes k tomu už dalších šestnáct dní. Stanice D-dur vysílá pořád dál. I v tomto okamžiku. Ale pozor. Poslouchat D-dur je návykové. Když ji jednou zapnete, už se to těžko vypíná…

Foto: Khalil Baalbaki, Pixabay