„Svatomikulášské zvony zněly tehdy 14. prosince 1791 celou půlhodinu.“

„Mozartova obec není schopna Bertramku důstojně zprovoznit a spravovat.“ 

„Mozart Interactive Museum kupodivu nevyužívá skutečnost, že film Amadeus natočil český režisér a že se hodně točilo v Praze.“

Wolfgang Amadeus Mozart dal Praze Dona Giovanniho. Praha mu svým uznáním poskytla pocit štěstí. V dnešní době někdejší Mozartovy návštěvy dávají české metropoli do rukou silné téma pro turismus. Vila Bertramka, kde pobýval, však bez užitku a úcty už roky chátrá. A tak vznikla jiná iniciativa: Mozart Interactive Museum. Moderní expozice, kam asi budou proudit davy turistů, ale kam by měly chodit také školy a v ideálním případě i rodiny s dětmi.   

Ve středu 14. prosince 1791 se v malostranském chrámu sv. Mikuláše konala smuteční zádušní mše. Pražané ji uspořádali jako pietní slavnost, připomínající a uctívající odkaz Wolfganga Amadea Mozarta, jehož život se uzavřel ve Vídni o několik dní dříve a jehož ostatky už tam ležely v zemi. Do kostela přišlo na čtyři tisíce lidí, hudebníků bylo sto dvacet. Proti tehdejší vídeňské lhostejnosti a chudinskému pohřbu diametrálně odlišná situace. Unikátní událost.  

Ředitelem kůru byl Josef Strobach, současně i ředitel orchestru v Nosticově divadle. Mozart se s orchestrálními hudebníky pražské opery potkal jen několikrát, zato intenzivně – v souvislosti s premiérami Dona Giovanniho a Tita. Ti jako projev spontánně zesilujícího mozartovského kultu připravili proto bohoslužbu s provedením Requiem od Františka Antonína Rösslera, rodáka ze severu Čech a v té době dvorního kapelníka na zámku v Ludwigslustu v Meklenbursku. Sopránové sólo zpívala Josefína Dušková, která s manželem, skladatelem Františkem Xaverem Duškem, patřila k Mozartovým blízkým přátelům. Svatomikulášské zvony zněly při té příležitosti celou půlhodinu. Vzdát v té době někomu větší hold, neřku-li jinak než prostřednictvím římskokatolické bohoslužby, asi nešlo. 

Uplynulo 233 let a v Praze na Malostranském náměstí se otevřelo Mozart Interactive Museum.  Plné technických zázraků, jejichž fungování by nechápal nejen Mozart, ale ještě před pár roky ani našinec. 

Tohle muzeum nemá sbírky, nevystavuje autentické předměty. Využívá virtuální realitu, působí na smysly, nahrává touze lidí sdílet zážitky na sociálních sítích. Na pohyblivé obrázky, na možnost tančit před Marií Terezií nebo si zkusit dirigovat orchestr hodlá nalákat malé i velké a nenápadně jim podsunout klasickou hudbu jako něco zajímavého, možná i vzrušujícího a hlavně normálního. Je to celé koncipované zábavně, vlastně i komerčně, trochu dokonce jako panoptikum. Intuitivně, beze slov. Návštěvník rozeznívá expozici pomocí QR kódů, nasazuje si speciální brýle… Nic naučného. Jen zážitky. Ten, kdo chce, se k tomu ale v textech na stěnách může dozvědět i řadu serióznějších informací.

Mozartovo muzeum bývalo v historické smíchovské usedlosti Bertramka, v přirozeném centru pražské mozartovské tradice, v autentickém místě s nenapodobitelným geniem loci. Situace kolem vilky je však už roky tristní a ostudná. Že se historický dům v roce 2009 vrátil majiteli, který o něj v době komunismu pod tlakem přišel, je samozřejmě spravedlivé a správné. Stálo to osmnáct let soudních tahanic. Poté se však bohužel ukázalo, že tento majitel, spolek s názvem Mozartova obec, není v moderní době zřejmě schopen ani zásadní finanční rozvahy týkající se profesionálního provozu, oprav a stálé péče, ani realizace nutných kroků. A se vší pravděpodobností ani sehnání financí. Že prostě není schopen Bertramku důstojně zprovoznit a spravovat. 

Spolek se stal majitelem Bertramky v lednu 1929. Byl založen o dva roky dříve především proto, aby existovala organizace, která by vykoupila nejvýznamnější pražskou mozartovskou památku od Mezinárodní nadace Mozarteum, do jejíhož majetku přešla roku 1925 jako dědictví – což se tehdy podařilo. 

Bertramka by teď ale potřebovala zásadní rekonstrukci. Hlavně proto, aby mohla být konečně zase zpřístupněna, a to navíc důstojně. Avšak nic kolem Mozartovy obce nedává naději na změnu… Její dva představitelé žijí mimo realitu, neuvažují o pojmech, jako jsou fundraising, partnerství nebo mecenášství, a možná ani nechtějí nikoho dovnitř pouštět. Co vlastně chtějí, zůstává záhadou. 

V lednu 2019 z podnětu Městské části Prahy 5 prohlásila vláda Bertramku – celý areál i se zahradou a hospodářskými budovami – za  národní kulturní památku. Nejvyšší možný status státní ochrany dává výhodu v případě jakýchkoli problémů. Majitel může dosáhnout podpory z veřejných zdrojů, stát ale může naopak také více tlačit na majitele, aby se o památku řádně staral. Status ovšem také umožňuje předkupní právo státu…

Jak jsme psali před téměř šesti lety, možnost navštěvovat prvořadou mozartovskou památku, která by měla plnohodnotně sloužit hudebnímu životu a vzdělávání i posilování historického povědomí a zdravého vlastenectví a která by byla samozřejmou součástí sítě kulturních zařízení a lákadlem pro zahraniční turisty, je legitimním zájmem veřejnosti i státu.

Zatím se v tom ale nic nového nestalo. Mezeru, která na pomyslném trhu – ve sféře kulturní a turistické velké poptávky a nulové nabídky – z těchto důvodů existuje, našli a po svém vyplnili lidé, kteří vymysleli Mozart Interactive Museum. Soukromý subjekt, zaštítěný respektovaným logem Prague City Tourism, sídlí v barokním domě na strategickém místě na rohu Malostranského náměstí a Karmelitské ulice, kudy proudí zahraniční návštěvníci metropole z Hradu na Karlův most nebo k Pražskému Jezulátku. Pokud by ta informace někoho zaujala, daleko to není ani do Českého muzea hudby… U Mozarta mají otevřeno denně do osmi hodin večer a asi právem předpokládají trvalý návštěvnický nápor. 

První dojem je trochu komerční, konjunkturální. Sázka na jméno, která nemůže nepřinést výsledky. Design, barvy, reklama a obsah, které míří na většinovou klientelu, na náhodné kolemjdoucí. Jeden z pražských zážitků. Součást popkultury. Jedna položka v řadě expozic, jako jsou voskové figuríny nebo třeba dějiny mučení. Druhý podrobnější pohled už může odhalit minucióznější odstíny. Muzeum je zjednodušené, ale ne povrchní. A přece jen v něm nejde o nějaké obskurní panoptikální věci, ale o klasickou hudbu, která v prostorách zní a ke které se snaží provozovatelé muzea návštěvníka připoutat… 

Všímají si Mozartových dětství a cest, jeho oper, vztahu k Praze, Requiem opředeného legendami… Kupodivu přitom nijak nevyužívají skutečnost, že za oscarovým filmem Amadeus – který v osmdesátých letech prokazatelně přivedl světovou populaci k Mozartovi, či dokonce k vážné hudbě – stojí původem český režisér Miloš Forman. A že se hodně točilo v Praze.   

Pokud muzeum ústy své ředitelky Evy Velické, donedávna se pohybující v naprosto seriózním muzikologickém prostředí a slibující proto i nyní elementární serióznost, proklamuje otevřenost školám a zmiňuje plány paralelně pořádat a nabízet i odborněji podepřené akce, třeba přednášky, je tu naděje. Naděje, že se hrozící pověst pouhé turistické atrakce rychle překlopí do něčeho důležitějšího – do povědomí, že Praha nejenže těží z mozartovské tradice, ale že do ní i hodnotně vstupuje.  

Fenomén jména Mozart… Praze, lákající zahraniční návštěvníky, dává hudební génius svým jménem do rukou trumf. A Praha, vzpomínající na společnou minulost, do jeho celosvětového obrazu vrací – a měla by vracet – povědomí, že nebyl jen nejslavnějším Rakušanem, ale že mu v jeho době možná ještě víc než Vídeňané rozuměli, jak prý zdůrazňoval, „jeho Pražané“.

Foto: Petr Veber, Wikipedia / Joseph Lange / volné dílo