„A tím se dostáváme k tomu nejefektnějšímu: k okázalým tečkám, k piruetám, výskokům…, k velitelskému píchání do vzduchu a nesmlouvavému zastavování času… i k taktovkám ulétajícím z rukou.“

„V čase fotografií by bylo pošetilé zavírat oči před tím, že je možné takové postřehy vtělit i do slov.“

“A tak nepovažujme za nekorektní povšimnout si toho, že jeden dirigent poklesává až skoro k zemi a jiný své nadšení z hudby a pro hudbu transformuje do krkolomných figur.“

Berlioz i Mahler byli předmětem mnoha karikatur. Démonická hudba obou dirigujících romantických skladatelů vedla představivost kreslířů k vyhroceným scénám, ve kterých šíleně vyhlížející muži vládnou exaltovanými gesty nejen stohlavým souborům hudebních nástrojů, ale také kanónům a dalším zdrojům rámusu. Nelze se divit. Mistři taktovky jsou na očích nejvíc ze všech muzikantů a jejich gesta chtě nechtě přitahovala a přitahují pozornost. I tu naši.

Herbert von Karajan dirigoval orchestry až okázale pohroužený do hudby, zpaměti a téměř stále se zavřenýma očima. Jeho koncerty byly obřadem, pojetí skladeb posluchače elektrizovalo. Působil nejen hudebně, ale také vizuálně víc než podmanivě. Jistě i proto se stal symbolem dokonalosti a špičkové umělecké kvality… Arturo Toscanini byl perfekcionistou a despotou. Dirigoval prý sice klidně a jednoduše, ale zároveň není tajemstvím, že dovedl řvát a nadávat hudebníkům, kteří byli líní nebo nepřipravení, a že lámal a házel taktovky… Claudio Abbado byl plachý, přesto mimořádně přesvědčivý. Na zkouškách prý v podstatě nic neříkal – a nebo mluvil velmi tiše. Někteří dirigenti potřebují slovně vyjádřit, co od orchestru chtějí. Abbado to jen ukazoval. Ale byl v tom podle muzikantů „tím nejpřirozenějším dirigentem na světě“. To jsou jen tři příklady. Tři legendy.

Dirigenti jsou pod drobnohledem hráčů orchestrů. Až nelítostně. A neméně přitahují pozornost publika, samozřejmě včetně recenzentů. Nejde ovšem jen o gesta jejich rukou. Ano, některý se rozpřahuje doširoka a majestátně, jiný drobnými pohyby nervózně taktuje, jeden neurčitě hledí a ukazuje kamsi do prostoru před sebe, druhý konkrétně komunikuje s jednotlivými hráči. Ale jde rovněž o celkovou hru těla, vesměs nekontrolovanou, kterou pozorný posluchač vnímá v řadě případů velmi intenzivně.

Může jít o zdrženlivou upjatost, nebo o velkorysou nenucenost, o marnou snaživost či snaživou marnivost, o vyzařování přirozené autority…, ale pak i o doprovodné projevy: o míru přehánění, ať už ve snaze přesvědčit hráče, nebo ve snaze pomáhat publiku vnímat hudební emoce. Čili i o názorné akcenty. A tím se konečně dostáváme k tomu nejefektnějšímu: k okázalým tečkám, k piruetám, výskokům a klesání v kolenou, k mumlání i výkřikům, k nebezpečnému naklánění se ze stupínku, k velitelskému píchání do vzduchu a nesmlouvavému zastavování času… i k taktovkám ulétajícím z rukou.

V čase fotografií, které jsou schopny zachytit zlomky vteřin ve sportu a stejně tak tedy i jen těžko postřehnutelné okamžiky a vizuální detaily hudebních produkcí, v čase vizuálním, by bylo pošetilé zavírat oči před tím, že je možné takovéto postřehy nejen zachytit obrazově, ale rovněž vtělit do slov. A tak to autoři textů o hudbě občas zkoušejí.

Vždyť si pamatujeme, a psalo se to a filharmonici to uměli navíc napodobovat, jak Václav Neumann s velkorysou i noblesní směsí aristokratického nadhledu a krásného patosu vytvářel rukama široké plochy; jak Vladimír Válek dirigoval rázně vojácky a Jiří Bělohlávek s hlavou někdy lehce na stranu kultivovaně; jak Zdeněk Mácal trochu po americku hudbu při spočinutí jakoby potěžkával v rukou; jak někteří dirigenti rukama hlavně básní a málo ukazují a jak jiní naopak popisně taktují nebo vytahují všechna sóla; jak jedni až příliš baletí a mnozí jiní by se naopak mohli trochu víc uvolnit; a nebo jak další nedokážou zapřít svou houslovou minulost a proniká jim do pozice levé ruky pomyslný hmatník a naléhavé vibrato… A také si pamatujeme, jak Leonard Bernstein občas dokonce dost frajersky dirigoval jen očima a rameny.

Nepovažujme proto za nekorektní povšimnout si zcela věcně třeba i toho, že Petr Altrichter při náhlých změnách dynamiky s oblibou poklesává sugestivně a návodně v kolenou skoro do dřepu, až má krovky fraku na zemi; že Tomáši Netopilovi často poletuje kštice vlasů vysoko nad hlavou; že Jakub Hrůša – vedle hlubokého a dokonale detailního ponoru do výrazu a významu hudby – dokáže také při závěrečném akordu ve sportovně vypjaté figuře ve skoku snožmo levitovat oběma polobotkami viditelně nad dirigentským stupínkem; že Valerij Gergijev, který diriguje mnohdy párátkem, netrpělivě třepe prsty a že Semjon Byčkov neustále píchá taktovkou směrem k zemi; že Lukáš Vasilek neobvykle pevně prohýbá dlaně a prsty a Leoš Svárovský téměř pravidelně končívá skladby výrazně vychýlenou otočkou podle svislé osy těla… a že třeba Václav Luks patří k těm, kteří nehledí na to, jak v té chvíli vypadají, a kteří svůj obdivuhodný entusiasmus a nadšení z hudby a pro hudbu transformují do krkolomných figur, klidně třeba i do tance na špičkách.

Není na tom nic podivného, nežádoucího, legračního. Není však ani tabu to zmínit. Někomu se takové fyzické projevy mohou líbit, někomu naopak ne – ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Nejdůležitější stejně je, jestli jsou gesta a postoje funkční: jaké pokyny, podněty a emoce dirigent předává muzikantům, zda tak činí pro ně srozumitelně… a jestli je pak jejich společná interpretace přesvědčivá a jedinečná.

Foto: Midjourney, archiv KlasikyPlus.cz, Petra Hajská, Wikipedia / Louis Reybaud / volné dílo, Priska Ketterer / Lucerne Festival, Pražské jaro / Ivan Malý, Wikipedia / Theo Zasche / volné dílo, archiv Newyorské filharmonie, František Renza