„Asi se nelze divit, že němečtí hudebníci do poválečných ročníků festivalu zváni nebyli. Zato sovětských umělců naopak přibývalo.“

„Rafael Kubelík v roce 1990 festival symbolicky otevřel Mou vlastí, naplněnou od té doby nepřekonanou a těžko překonatelnou plností vlasteneckého štěstí.“

„Hudba spojuje národy. Kdyby to nebyl slogan zprofanovaný komunistickými ideology, zněl by vlastně jako moudrý patos sudiček stojících u zrodu festivalu.“

Osmdesátý ročník hudebního festivalu Pražské jaro otvírá letos Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Úvodní Má vlast je 12. května v programu snad ještě větším symbolem než jindy. Nejen v připomínce tuzemských tradic nově pojmenovaných při dvoustém výročí Bedřicha Smetany, ale také v mementu světové války. A v něm v tom největším možném paradoxu. Vždyť zahajovací koncert řídí umělec ruského původu a amerického občanství, jakoby tedy zastupující dvě mocností, které v roce 1945 osvobodily Československo, ale které brzy poté začaly ztělesňovat dva protichůdné světy – totalitní a svobodný. 

Semjon Byčkov, který 12. května diriguje ve Smetanově síni Obecního domu s Mou vlastí Českou filharmonii, opustil jako mladý Sovětský svaz, nesen hlubokým nesouhlasem s tamním režimem. Měl podle svých slov výhodu, že zrovna nastalo období, kdy Amerika umožňovala prodej technologií Sovětům výměnou za to, že nechají odejít na Západ Židy. Do New Yorku přiletěl před půlstoletím, v srpnu 1975. O tři dny později v Moskvě zemřel Dmitrj Šostakovič. Byčkov o něm říká, že přispěl k pozdějšímu pádu komunistického režimu, protože hudbou řekl o životě v Sovětském svazu stejnou pravdu, jakou svými knihami odhalil Alexandr Solženicyn a jakou svými činy ukázal Andrej Sacharov.

Těžko si představit v roce osmdesátého výročí konce války za dirigentským pultem při zahájení Pražského jara symboličtější postavu než původem ruského hudebníka, který má od roku 1983 americké občanství. Třebaže po léta už žije v Baskicku a v Paříži, tak svými kořeny a osudem s bezděčnou symbolikou ztělesňuje veškerou rozporuplnost rozděleného světa, ve kterém se rozpínavost Sovětského svazu a jeho záměry ve střední a východní Evropě střetly s americkou demokracií a svobodou už v roce 1945 při osvobozování Československa. Střetávaly se pak v letech studené války až do té doby, než se Češi a Slováci v roce 1989 ze smrtící sféry vlivu komunismu vymanili a zařadili se nakonec i do Evropské unie. 

Pražské jaro se poprvé konalo v roce 1946, v padesátém roce existence České filharmonie, rok po skončení druhé světové války. Nejen jako umělecká událost, ale i jako kulturní a politický projekt mající za cíl přivést na jedno pódium v srdci Evropy tuzemské hudebníky s těmi z vítězných zemí a manifestovat tak, že bezprecedentní mezinárodní konflikt je minulostí a že by jí měl zůstat už jednou provždy. 

Poprvé v Evropě tehdy, v roce 1946 na Pražském jaru, vystoupil Leonard Bernstein. Od září 1943 působil jako asistent Bruna Waltera u Newyorské filharmonie, kde mu o pár týdnů později nečekaný dirigentský záskok, bez zkoušky a v rozhlasovém přenosu, odstartoval hvězdnou světovou dráhu. První zámořské vystoupení přivedlo osmadvacetiletého Američana před pražské publikum jako temperamentního, živelného, mladého a nekonvenčního, muzikálního, inteligentního a dravého. 

Pražské jaro založené šéfdirigentem České filharmonie Rafaelem Kubelíkem bylo oslavou nové budoucnosti kulturních kontaktů a svobodné spolupráce i vyjádřením radosti nad koncem války. Praha se prezentovala novodobou domácí tvorbou, ale po letech okupační cenzury zároveň hltala zahraniční hudbu. Bernsteinovo hostování bylo ztělesněním tehdejšího nového směřování. Dirigoval americké autory, včetně své nové Symfonie Jeremiáš. Automaticky si tehdy odvážel z Prahy pozvání také na příští ročník 1947. Když potom přijel, tak vedle pozornosti hostitelské zemi uvedením Dvořákovy ouvertury Husitská řídil – sedm měsíců po bostonské premiéře – evropskou premiéru 3. symfonie Aarona Coplanda.

Asi se nelze divit, že němečtí hudebníci do poválečných ročníků festivalu zváni nebyli. Mezi prvními byl až drážďanský chlapecký sbor Dresdner Kreuzchor s Rudolfem Mauersbergerem v roce 1953, Gewandhausorchester Leipzig s Franzem Konwitschnym o rok později a lipský chlapecký sbor Thomanerchor v roce 1955. Mezi prvními západoněmeckými hosty byli v druhé polovině padesátých let klavírista Wilhelm Kempff a pěvec Dietrich Fischer-Dieskau, prvním západoněmeckým orchestrem na Pražském jaru byli Berlínští filharmonikové s Herbertem von Karajanem, a to teprve v roce 1966. Definitivním prolomením neblahého dědictví česko-německých vztahů se stalo až provedení Mé vlasti orchestrem z Německa, byl to NDR Sinfonieorchester Hamburg s Thomasem Hengelbrockem. Před deseti lety, 12. května 2015… 

Sovětských umělců v padesátých letech na Pražském jaru naopak přibývalo a přibývalo. A za normalizace, v sedmdesátých letech? Pražské jaro už bylo v programu bohatší, střídali se na něm hudebníci z Východu i Západu, prezentovali se na něm ti nejpreferovanější domácí. Festival se ovšem stal tou pověstnou Potěmkinovou vesnicí, výkladní skříní režimu, která zdáním mezinárodní otevřenosti zakrývala pravou československou realitu, totiž politickou i uměleckou nesvobodu.  

A tak se i Leonard Bernstein, který proklamativně nechtěl mít nic společného s komunisty, vrátil do Prahy až při prvním svobodném Pražském jaru v roce 1990, aby splnil slib, že přijede, až bude Československo opět demokratické. Dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii, stejně symbolicky, jako když předtím v prosinci 1989 řídil v Německu památný mezinárodní koncert oslavující pád Berlínské zdi. Porevoluční Praha se nakonec stala podivuhodným řízením osudu čtyřiačtyřicet let po té dávné první i jeho zámořskou štací poslední. Čtrnáctý říjen toho roku, kdy v New Yorku zemřel, učinil všem plánům definitivní konec… 

Vrátil se poprvé i Rafael Kubelík žijící od roku 1948 v exilu. Ten festival neméně symbolicky otevřel Mou vlastí, naplněnou na pódiu i v auditoriu od té doby nepřekonanou a těžko překonatelnou plností vlasteneckého štěstí. A do třetice – po dlouhých čtyřiačtyřiceti letech se v československé metropoli objevil v květnu 1990 i klavírista Rudolf Firkušný, po němž Pražské jaro v roce 2013 pojmenovalo svůj nový podzimní projekt, mezinárodní klavírní festival. 

Hudba spojuje národy. Kdyby to nebyl slogan zprofanovaný v souvislosti s Pražskými jary komunistickými ideology, zněl by vlastně docela logicky jako moudrý patos sudiček stojících u kolébky hudební přehlídky a dávajících jí do vínku nenahraditelné poslání. Vždyť hudba opravdu propojuje, je pro to ustrojena ideálně, protože svými strukturami komunikuje s atavismy v našem těle a emocemi hovoří k naší duši. Nemusí se tedy překládat. On ten slogan ale bohužel trochu připomíná ono příšerné heslo z někdejších transparentů ve veřejném prostoru, zřejmě nejpoužívanější heslo komunismu, provolání z Komunistického manifestu: Proletáři všech zemí, spojte se! – Ani takové podvědomé asociace (a případné pověstné vylití vaničky i s dítětem, tedy zavržení toho sloganu jednou provždy) však nic nezmění na tom, o čem znovu svědčí i letošní program festivalu: že není nad poznávání a prožívání, ničím neomezované; že není nad svobodnou kulturní výměnu, která přidává našemu životu na smyslu.

Pražské jaro od prvopočátku provází tyrkysový symbol, který jako geniálně nadčasový vytvořil malíř, grafik, scénograf a typograf František Muzika. Logotyp Pražského jara se dostal v rámci projektu Czech 100 Design Icons mezi stovku českých ikon dvacátého století. 

Do ikon patří rovněž samo Pražské jaro. Přežilo nástup i pád komunismu a v roce 2000 se transformuje ze státní příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost s příjmy z třetiny ze sponzoringu a donátorství z privátního či nadačního sektoru, z třetiny z financí ministerstva kultury a Hlavního města Prahy a z třetiny z prodeje vstupenek. Nabralo dech ve svobodném světě, rozkročilo se z hlavního proudu klasiky ke staré i současné tvorbě, nadále je konfrontací špiček domácího a světového interpretačního umění, přiváží do Prahy hudbu přesahující běžnou sezónu. Vyhýbá se komerci, populismu a prvoplánovosti. A dokáže svými koncertními řadami sledovat nové trendy. Vedle toho, že je vpravdě mezinárodní, je také opravdu národní značkou.

Foto/zdroj: Wikipedia / Karel Kuklík / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/), archiv Pražského jara, archiv klasikyPlus.cz, Petra Hajská, Ivan Malý